Celý svět ho zná jako Mr. Beana, poťouchlíka, jenž si nasazuje krocana na hlavu, dává dobrou noc háčkovanému medvídkovi a v konzervativní britské společnosti působí jako zbraň hromadného ničení. Jeho pravé jméno je ROWAN ATKINSON (56), ale málokdo ho prý používá. Publikum je ochotného přijmout maximálně jako neméně šíleného tajného agenta Johnnyho Englishe, který se právě teď vrací už ve druhém filmu.
Existuje téma, z něhož byste si nedokázal udělat legraci?
Tvrdím, že nic není svaté, že legraci si lze dělat absolutně ze všeho. Klíčové ovšem je kdy, kde a jak. Vezměte si třeba tragédii v Norsku – jeden fanatik pozabíjí přes sedmdesát lidí, to je přece strašné. Přesto na toto téma existují vtipy. Pokud takový vtip řeknu někde mezi třemi čtyřmi přáteli u stolu v hospodě, je to v pohodě. Ale vykládat to širšímu obecenstvu už by bylo nevhodné a jít s tím do televize naprosto nepřijatelné. Vtip pro pár lidí bude vždycky v pohodě i na to nejbrutálnější téma.
Je pravda, že po pádu letadla s hokejovým týmem se vtipy mezi lidmi začaly šířit takřka ihned.
Ano, to je naprosto přirozené, jakmile se stane tragédie, už se vymýšlejí vtipy. Je to asi jediná cesta, jak si ulevit od bolesti, od napětí. Humor odbourává strach. Samozřejmě že jinak to bude vidět člověk, jehož se ta tragédie osobně dotýká, a jinak její pozorovatel. Ale komukoli se může stát, že s ním spadne letadlo, že se nachomýtne k místu, kde bude střílet nějaký fanatik, takže se to dotýká vlastně každého. A každý má nárok vypořádat se s tragédií prostřednictvím humoru.
Vymyslel jste někdy takový vtip?
Ne, tohle absolutně není moje parketa a upřímně obdivuji ty neznámé autory vtipů, které kolují. Souvisí to s tím, že já sám vlastně nejsem autor, nejsem scenárista. Jsem schopen vymyslet gag, vtipnou situaci, ale potřebuju někoho dalšího, kdo tomu celému dá nějaký smysl, ukotví gag v příběhu. Jsem ještě schopen postavit sám televizní skeč, přestože i v tomto případě jsem radši, když se mohu opřít o kolegu a jeho pohled na věc. Ale naprosto nedokážu napsat scénář k celovečernímu filmu. To je také důvod, proč jsou mezi mými filmy tak dlouhé pauzy; od premiéry prvního filmu s Johnnym Englishem uplynulo osm let, mezi filmy s Beanem je desetiletá pauza. Samozřejmě že z komerčního hlediska jsou takhle dlouhé prostoje nesmyslné, ale já – krom toho, že se po natáčení potřebuju trochu vzpamatovat – potřebuju mít kolem sebe lidi, kteří mi napíší scénář.
Jeden z hlavních rozdílů mezi Mr. Beanem a agentem Englishem je v tom, že Bean nemluví…
Neumíte si představit, jak je těžké vymyslet příběh pro celovečerní film, v němž hlavní postava nemluví. Proto jsme byli tak vděční za nápad umístit děj filmu Prázdniny Mr. Beana do Francie. Původně se uvažovalo o téměř romantické komedii s pracovním názvem Mr. a Mrs. Bean a neptejte se mě, o čem to mělo být, protože to nikdo nevěděl. Nápad, že Bean bude mezi Francouzi, jimž nebude rozumět ani slovo, a bude se muset dorozumívat rukama nohama, tedy prostředky, které mu jsou vlastní, nás zachránil. Bean mohl zůstat sám sebou a já mohl prohlubovat jeho situační komiku. Nikdy se nepouštím do filmu jen proto, že „bych měl“. Pokud nemám jistotu, že je scénář dostatečně silný na to, aby unesl ty „pitomosti“, jež na něj hodlám navěsit, nejdu do toho.
Jaké to vlastně je, hrát Mr. Beana? Máte nějaký recept na to, jak se do něj „převlékáte“?
Připadá mi strašně snadné být Mr. Beanem. Pro mě je podstatné, že toho člověka velmi dobře znám, a tím pádem si to v jeho kůži můžu užít. Mám rád jeho podivnost, odlišnost, jeho zvláštní vypočítavost. Je to velké dítě a jako dítě má v sobě to zvláštní napětí: na jedné straně se snaží přizpůsobit a dělat to, co od vás dospělí očekávají, a na druhé straně touží dělat jen to, co chce on. Je to rozpor mezi očekávaným, přijatelným a šokujícím a naprosto nepřijatelným. A tohle pnutí cítím sám v sobě často. Pokud existuje paralela mezi mnou a Mr. Beanem, je právě v tomhle. V tom vnitřním zápasu. Znáte to, ty dvě protichůdné touhy – běžet ulicí nahý a jít po ulici důstojně a v obleku.
Jak teď budete tenhle rozpor ventilovat, když hodláte kapitolu Mr. Bean uzavřít?
Nevím, neřeším to. Teď je aktuální Johnny English. Co bude dál, nevím. Neplánuju další projekty. Ačkoli občas jsem ochoten něco málo risknout. Tuhle jsem se snad po dvaceti letech vrátil na divadelní jeviště, hrál jsem na West Endu Fagina v muzikálu Oliver. To se mi opravdu líbilo. Dokonce tolik, že jediný konkrétnější plán, který teď mám, se týká divadla. Neplánuju žádný další film, žádné další role, ale chci se vrátit na jeviště. Zatím je to všechno ve stadiu jednání, takže teď o tom ještě nemůžu nic moc říkat, snad jen, že půjde o tragikomedii ze šedesátých let minulého století. Ale nebojte, Bean nezmizí, ten tu už prostě jednou provždy zůstane.
