Ústavní soud v létě rozhodl ve věci desetiletého chlapce, jehož maminka popudila proti otci a který se z toho měl na příkaz soudu v Šumperku léčit v psychiatrické léčebně. Tohle rozhodnutí Ústavní soud zrušil – co však bude dál?
TAKTO JE NUTNÉ SE PTÁT nejen v této konkrétní kauze, kterou sledujeme už více než půl roku. Případů popouzení dítěte proti otci jsou u nás totiž stovky. Připomeňme si ten, který jsme zvolili za příklad. Ve vztahu dvou lidí, jejž nakonec musel řešit až Ústavní soud, se ještě před narozením syna objevily vážné trhliny. Partneři se nikdy nevzali a matka, která měla syna v péči, u něj cíleným pomlouváním otce vypěstovala rozvinutý syndrom zavrženého rodiče. Povedlo se jí to dokonale – syn svého otce naprosto odmítal vidět, natož se s ním pravidelně setkávat.
SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE
Ve Spojených státech ve druhé polovině minulého století psycholog Gardner zkoumal rozvedené rodiny. V některých se děti přidaly k jednomu z rodičů a spolu s ním druhého rodiče očerňovaly. V průběhu práce si Gardner mezi dětmi, jež jednoho z rodičů zavrhly, povšiml jistých podobností. Mnoho z nich například neprojevovalo nenávist jen proti rodiči samotnému, ale proti celé jeho rodině. Většina z nich také podávala banální a absurdní vysvětlení, proč najednou nenávidí členy rodiny, které dříve milovala. Protože se u dětí projevovaly shodné vzorce chování, jež se zavržením rodiče souvisely, zavedl Gardner pro tuto poruchu termín. Nazval ji „syndromem zavrženého rodiče“ (SZR). V odborné literatuře nalezneme několik jeho definic, všechny se z velké části překrývají. O SZR podle defi nic hovoříme, dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu rodiči – hodnému a milovanému – a současně k nekompromisnímu zavržení toho druhého – zlého a nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem.
Stať „Rozvody a porozvodová péče o děti v České republice z pohledu otců organizovaných v otcovských sdruženích“, kterou sepsala Michaela Klepačová jako bakalářskou práci fakulty humanitních studií UK, výslovně říká: „Vyvolání SZR u dítěte je jednoznačně vážným ohrožením a narušením jeho řádné výchovy programujícím rodičem. Podle ustanovení § 46 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena. Tou lze rozumět i umístění dítěte na dočasnou dobu do reintegračního centra. Soud může využít svou pravomoc k faktickému odnětí dítěte programujícímu rodiči v rámci výkonu rozhodnutí o změně výchovy podle ustanovení § 273 občanského soudního řádu. SZR stejně jako mírnější formy popuzování dítěte plně spadá pod definici Rady Evropy pro týrání dítěte. Citové týrání je Radou Evropy definováno jako ,chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy má skoro stále pocit strachu, což může způsobit citové ublížení.‘ Dítě s rozvíjejícím se nebo již rozvinutým SZR bývá od jednoho rodiče úmyslně izolováno, omezováno ve svém přirozeném vztahu s druhým rodičem a je u něj vyvoláván strach z kontaktu s tímto rodičem.“
OTEC SE SYNA NEVZDAL
Chlapec v naší cause – jedenáctiletý, tedy ve věku, kdy už začíná být na nápravu matčiny manipulace skoro pozdě – otce odmítal a matka chlapce odmítala otci dávat, i když na to měl právo stanovené soudem. Otec si chtěl možnost vídat vlastního syna vybojovat a chlapec prošel řadou vyšetření. Klinická psycholožka PhDr. Totínová napsala ve své zprávě po jeho vyšetření:
„Přikláním se k tomu, aby dítě bylo umístěno v léčebném zařízení. Mělo široký styk s otcem a omezený styk s matkou. Vyjmutí dítěte z vlivu matky by mělo být provedeno pokud možno co nejdřív. ... Chování matky vůči dítěti nelze nazvat jinak než psychickým týráním.“
Otec nechtěl, aby dítě bylo umístěno do psychiatrické léčebny, a vyjednal, aby bylo možné chlapce, než se vymaní z manipulace maminkou a začne si uvědomovat, že jeho otec není zločinec, umístit do Klokánku. Když však věc posuzoval soud, nezdál se mu Klokánek dostatečně vhodným zařízením. Nejspíš proto, že popouzení proti rodiči je psychiatrická záležitost, nařídil umístění chlapce na psychiatrii.
Nyní, po výroku Ústavního soudu, čteme ale v médiích: „Otci se podařilo přesvědčit soudy, že by dítě mělo pobývat na neutrálním území a zlepšit si svůj vztah k němu,“ psaly Hospodářské noviny. „Umístění v léčebně nařídila olomoucká pobočka krajského soudu v Ostravě na návrh otce. Ten se domníval, že pobyt v léčebně omezí vliv matky na nezletilého,“ zase novinky.cz
Ve skutečnosti soudu nenavrhl umístění do léčebny otec, ale soudní znalci v oboru dětská psychiatrie a psychologie a poté i sociální pracovnice v Šumperku. To je jen malá ukázka, jak jsou často i média v podobných sporech nakloněna proti otcům.
CO ZNAMENÁ ROZSUDEK?
„Tak kdo měl pravdu, šmudlo?“ napsal mi esemesku novinář, jenž o případu psal do MF Dnes a de facto vystupoval jako advokát matky, která odmítá vydávat syna otci a poštvává jej proti němu. Pochopil rozsudek tak, že ženy po rozvodu mají nyní posvěceno Ústavním soudem, že mohou bez následků poštvávat své děti proti jejich otcům.
Jak vyplývá z vyjádření soudce- -zpravodaje Vladimíra Kůrky, pro soud byly při rozhodování podstatné dvě věci: otázka přiměřenosti a délka trvání předběžného opatření, tedy pobytu chlapce v léčebně. Okresní soud dobu, po niž měl chlapec v léčebně zůstat a odborníci tam s ním měli pracovat, nijak neurčil.
„Předběžné opatření bylo nařízeno prakticky na nekonečno, dokud nebude naplněn účel, dokud dítě nezmění své chování.“ řekl Kůrka. Za druhé soud shledal psychiatrickou léčebnu jako nevhodné zařízení pro léčbu v podobné situaci. Rozhodnutí ale, jak Kůrka výslovně zdůraznil, neznamená, že by jakákoliv ústavní péče v podobné situaci byla špatná.
Takže – Ústavní soud rozhodl, že dítě poštvané proti otci nemá jít na psychiatrii, ale do méně stresující instituce. Samo rozhodnutí okresního soudu chlapce izolovat od manipulující matky však Ústavní soud nijak nenapadl a nekritizoval. Nadšení novináře Slánského i řady dalších, kteří v médiích psali, že se matka dočkala zadostiučinění, je poněkud předčasné.
EXISTUJE NADĚJE?
Ptám se otce, jestli syna vídá: „Tři roky za ním jezdím každou druhou sobotu, ale nikdy mi ho matka nepředala, nedala mu nikdy ani mé dárky pro něj, nyní již nereaguje ani na mé e-maily, volání a SMS.“
Ústavní soud – v souladu se zdravým rozumem – rozhodl, že dítě poštvané proti otci nepatří do ústavu, kde se léčí malí schizofrenici, že jde o jinou kategorii klienta. Soud však bohužel neurčil, která jiná instituce připadá k léčbě syndromu zavrženého rodiče v úvahu. Jako nejlepší se samozřejmě nabízí náhradní pěstounská péče až do doby, než si dítě své vztahy k otci srovná mimo dosah manipulující matky. Podobných možností je však v ČR naprosté minimum, náhradí pěstouni prostě nejsou. Proto je třeba, aby úřady co nejrychleji vypracovaly postup, podle něhož by se mohly soudy v podobných causách řídit. Úřady by měly jednoznačně určit, která instituce se bude léčbou syndromu zavrženého rodiče zabývat a kam bude možné poštvávané děti umístit, aby byly mimo dosah manipulující matky. Dokud k tomu nedojde, budou práva otců vidět a vychovávat vlastní děti pošlapávána i nadále.
Protože veřejnost, média, soudy i úřady ve zdrcující většině caus stojí na straně matky, bez ohledu na to, jestli ta dáma své dítě netýrá.
ZATÍM JSME NABÍDLI: Kdo je dnes muž a jaký má být? (RX 41)
V TOMTO ČÍSLE: Syndrom zavrženého rodiče
PŘIPRAVUJEME: Problémy začínají odmala Muž a žena – dva jiné světy
