„O svých ukrajinských účtech s nikým nemluvte, ty české udržujte na nule. Spoříte na babiččin pohřeb nebo dětem na zimní boty? O těch penězích nesmí nikdo vědět!“ Je smutné, když sociální pracovníci a provozovatelé ubytoven pro ukrajinské válečné uprchlíky musejí svým klientům říkat tyhle věci. Ale je to nutné. Lex Ukrajina V je totiž dle očekávání plný problémů a jeho praktická aplikace ještě víc. Odpovědná ministerstva mlčí, úředníci přihlížejí bezpráví, systém evidence humanitárního ubytování HUMPO už tři měsíce vykazuje obrovské množství chyb a matky s dětmi se propadají do dluhů, případně se za poslední peníze vracejí tam, kde se válčí.
Od 1. července se změnil systém příspěvků na bydlení a čerpání humanitární dávky (HUD). Uprchlíci z Ukrajiny, kteří o dávku musejí žádat každý měsíc znova, nyní dostávají peníze přímo a HUD (v jejímž výpočtu figuruje řada proměnných, mj. příjmy domácnosti, doba pobytu v ČR, typ zranitelnosti, typ ubytování, ne/evidence bytu v databázi aj.) nově není jen příspěvkem na pokrytí základních potřeb, ale zahrnuje i náklady na bydlení. Pokud ovšem matky s dětmi do šesti let, těhotné ženy, studenti, důchodci, invalidé, pečující osoby a další takzvaně zranitelní dávku, na niž mají ze zákona nárok, dostanou. Koncem června bylo v evidenci HUMPO bezmála 70 tisíc osob s nárokem na státní příspěvek na nouzové ubytování, v půli září jen něco přes 32 tisíc lidí. Tady evidentně něco neštymuje.
Nemají z čeho zaplatit
Před novelou „lex Ukrajina“ varovali nejen experti z neziskovek a provozovatelé ubytoven. Nešlo jen o to, že se výše HUD výrazně snížila; je navíc velmi přísně nastavena a v důsledku vybízí ukrajinské uprchlíky k tomu, aby pracovali načerno – vykážou-li sebemenší příjem, o dávku nebo její část přijdou. Nesmějí mít na účtu uloženou žádnou hotovost; známé poučky o nutnosti úspor ve výši minimálně tří čistých platů se na ukrajinské uprchlíky zřejmě nevztahují. Je vlastně s podivem, že dvě třetiny z těch ekonomicky aktivních mají v Česku práci a že vzrostl také podíl nájemního bydlení, ve kterém už žije polovina uprchlíků, jak k 9. srpnu potvrdily nové statistiky NGO Paq Research.
„Více než dva měsíce po účinnosti novely lex Ukrajina vidíme dopady, před kterými jsme varovali,“ potvrzuje Blanka Tollarová z Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR. „Humanitární dávka se většinou lidem snížila, navíc je přísně nastavena. Není to pomoc pro lidi, kteří se snaží se o sebe postarat – už malý příjem nebo úspory například na brýle, léky nebo pohřeb stačí na to, aby lidé o dávku přišli, nebo dostali jen minimální doplatek. Od sociálních pracovníků přicházejí zprávy, že se zvyšuje počet uprchlíků, kteří musejí hledat pomoc v potravinové bance nebo jimž docházejí peníze na potřebné výdaje.“
V Reflexu č. 26/2023 jsme přinesli reportáž z ubytovny pro ukrajinské uprchlíky v rumburském Podhájí, stabilně jedné ze tří největších v Ústeckém kraji. Polovina z jejích dvou set obyvatel spadá mezi zranitelné. Ti s provozovatelem ubytovny nemají žádnou smlouvu o ubytování – mají přece nárok na bezplatné bydlení. Aktuálně ale dochází k chybám při komunikaci mezi systémem MPSV a HUMPO, a proto nemálo zranitelných osob, které mají mít nárok na humanitární bydlení zdarma, nakonec v seznamech zranitelných není, ubytovatelé za ně nedostanou úhradu a žádají nájem po uprchlících. „Ex post se, často chybou komunikace mezi ministerstvem práce a systémem HUMPO, ukáže, že za zranitelné uznáni nebyli a my pak logicky nemáme žádný právní titul, na jehož základě bychom probydlené peníze mohli nárokovat,“ vysvětluje provozní ředitel ubytovny v Podhájí Milan Bendl. „Oni ani nemají z čeho zaplatit, stát jim nic nedá a často si objektivně nemají jak vydělat, pokud jsou třeba invalidní nebo nezletilí. Ano, ve většině případů je to jejich chyba, protože se vykašlali na nárokování té zranitelnosti – musejí to dělat každý měsíc.“ Jenže to tak není vždy.
Máme je vyhodit na ulici?
Milan Bendl si pravidelně dopisuje s HZS Ústeckého kraje, která spravuje evidenci HUMPO, a „reklamuje“ omylem vyřazené lidi, kteří končí bez podpory. Jak k vyřazení dojde? Cizinecká policie při kontrole na ubytovně nenajde ženu, která z Rumburku dojíždí za prací do Děčína a je momentálně na pracovišti, a zruší jí na základě toho příspěvek na ubytování. Totéž učiní v případě ženy, která urgentně musela vyjet na pár dní na Ukrajinu. Z evidence omylem vypadne i patnáctiletý chlapec, batole, důchodkyně, maminka předškoláka… Alarmující je případ evidentního bezpráví, který ovšem Milan Bendl na Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU) během jednání v pondělí 25. září zatím nedokázal zvrátit: třetího června 2023 provedla cizinecká policie kontrolu ztotožnění osob ubytovaných právě v bývalé nemocnici v Podhájí. Nezletilá dívka Jeva byla bez problému ztotožněna, ale její matka Inna s druhou, patnáctiletou dcerou Amurou nemají ztotožnění uznáno, tudíž jim byl formálně zrušen pobyt a jsou bez příspěvků. Paradox: cizinecká policie tehdy Innino i Amuřino vízum zkontrolovala a obě byla v pořádku, o přítomnosti žen v ubytovně existují kamerové záznamy a jedná se o zřejmý omyl. Přesto zatím ke znovuzapsání původní adresy ubytování nedošlo.
„Za srpen nám z přibližně stovky zranitelných uznali jen sedmdesát, z toho některé pouze částečně, takže jsme na kompenzacích přišli o více než 350 tisíc korun,“ říká Milan Bendl. Toto uznávání není správním řízením – pokud úřady zranitelnost neuznají, postižený nebo jeho ubytovatel často nedokážou zjistit důvod, ale především ani nemají možnost rozhodnutí zvrátit. „Máme tu třeba rodinu s postiženou ženou a nesvéprávnou dospělou dcerou. Kvůli probíhajícím bojům v místě bydliště na Ukrajině nemohli předložit žádné dokumenty potvrzující matčino postižení. Matka po třech mozkových příhodách není schopna se postarat ani sama o sebe, dcera se již čtyři měsíce velmi snaží zajistit potřebné dokumenty, ale vzhledem k její omezené pohyblivosti a dalším problémům je to velmi obtížné. Stát neproplácí jejich ubytování a dcera na ně pochopitelně nemá peníze. Máme je vyhodit na ulici?“
Místo ochrany ještě větší nouze
Solidní výše kompenzačních příspěvků doposud dotovala provoz rumburské ubytovny – provozovatel ubytovny V Podhájí nastavil nájmy relativně nízko a nepožadoval po ubytovaných celou částku, kterou za ně do počátku prázdnin hradil stát, totiž 10 500 korun měsíčně, za což by si v tomto kraji dokázali sehnat místo pokojíku slušný nájemní byt (pokud by ovšem zvládli naspořit peníze na kauci, což jim aktuální systém znemožňuje). Aktuální příspěvek na bydlení ministerstvo práce nastavilo nepoměrně níž – na maximálně tři tisíce korun na osobu, takže jednotlivci nebo menší domácnosti odkázané jen na příspěvek z něj nemají šanci pokrýt tržní nájemné. Dvě třetiny uprchlíků podle průzkumu Paq Research ostatně žijí pod hranicí příjmové chudoby, nejvíce jsou ohrožené domácnosti s dětmi.
Také Blanka Tollarová ví o mnoha lidech, kteří dluží již za dva měsíce, jen proto, že se údaje o nich správně nepřenesly. „A ubytovatel po nich chce plnou částku přes deset tisíc korun za měsíc, kterou nedostal od státu. Takový dluh je pro ně naprosto neřešitelný, místo ochrany se dostávají do ještě větší nouze.“
Jak by se měl ubytovatel chovat? Milan Bendl spojený s humanitární organizací ADRA zatím píše úředníkům a prostřednictvím právního poradce na ministerstvo práce. Opakovaně a v mnoha případech marně. Stejně jako mnozí další provozovatelé ubytoven pro uprchlíky vyčkává, vydán na milost a nemilost libovůli nečinného státu, pomáhá dál – a za pomoc je po zásluze potrestán.
