Během italského putování si Zpětné zrcátko splnilo chlapecký sen, návštěvu kláštera Monte Cassino, místo jedné z nejkrvavějších (cca 110 000 tisíc mrtvých!) a nejdelších bitev 2. světové války (18. 1.–18. 5. 1944). Výstup na 520 metrů vysokou dominantu dne 3. září měl jistou symboliku. Právě 3. září 1939 vypršelo ultimátum, které Velká Británie a Francie daly Německu 1. září téhož roku po jeho útoku na Polsko.
Zpětné zrcátko si připomnělo aktuální ruskou agresi na Ukrajině, která je zdánlivě nejneuvěřitelnějším šokem nového tisíciletí, a její důvody. Pochopení kořenů hrozby 3. světové války je snadnější při hlubším pohledu do minulosti.
Dne 11. listopadu 1918 v 5:05 hodin ráno podepsali zástupci Dohody a Ústředních mocností ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk francouzského maršála Frederica Foche v Compiègne příměří, které mělo pro Německo pachuť kapitulace. V dokumentu byly jasně definovány linie, na něž musí armády obou stran ustoupit a zachovat klid zbraní, jakmile příměří vstoupí v platnost. Ta chvíle byla stanovena na 11. listopadu 1918 v 11:00 hodin. Povel ke klidu zbraní je okamžitě rozeslán na příslušná velitelství armád, brigád a pluků všech zúčastněných stran. Co však není rozesláno, je informace, co činit v šesti hodinách mezi 5:05 a 11:00 hodin! Generalita na obou stranách zákopů, ukrytá v bezpečí štábů na zámcích daleko v týlu za frontou, si ale rady ví. Zbývá jí posledních šest hodin k získání maršálských holí a generálských prýmků. Posledních šest hodin na dobytí kusu země plné krve, z něhož před polednem budou muset stejně ustoupit zpět. Ještě šest hodin hry na vojáky. Pro generály a plukovníky je to posledních 355 minut, jak se z oficíra stát vojevůdcem. Pro 10 944 vojáků nahnaných po podpisu příměří do útoků je to posledních 355 minut, kdy mohli přežít 1. světovou válku…
Rodí se nové státy, vlajky vlají, kapely hrají, ale ráj se nekoná. Přibyly hranice, víza a cla. Touha po odplatě zůstala. Jásot průvodů přehluší hospodářská krize. Menšiny nemají ani zlomek práv, které měly dřív v „rakouském žaláři národů“. Doba se vymkla z kloubů. Střední Evropa a zvláště Balkán tím budou trpět dalších sto let.
Špatnou válku ukončil špatný mír. Ve stejném čase, kdy se ozývají poslední výstřely končící války, již probíhají střety řešící nedořešené z bojů minulých. Skryté války vytvářejí pozice budoucího uspořádání Evropy i světa. Francie se opájí pocitem, že dosáhla vlády nad kontinentem, že porazila historického konkurenta Rakousko a odvěkého rivala Německo že zadupe do země. Anglie mizí do libé splendid isolation a USA, nová supervelmoc? Ta chce hlavně zpět investice vložené do vítězství Dohody a k obchodování se hodí víc slabších a menších než jeden dva silní. Evropskými problémy je Amerika unavená a z Versaillské konference odjíždí dřív, než skončí. Ponížení Německa považuje za nebezpečí pro budoucnost, ale Francie si užívá pocit vítěze. Vždyť vítězové mají vždycky pravdu! Ale kdo je vlastně vítěz? Není vítězů ani poražených. Jsou jen víc a méně poražení jako základ války příští. Svět ztratil víru a svatá trojice má jméno Bída, Chaos a Beznaděj. Ideální čas pro příchod falešných proroků a mesiášů, kteří nabízejí snadná řešení. Jejich tváře se podobají ostatním. Jsou tak obyčejní – s knírkem i bez. Doba se zdá být strašná a nikdo netuší, že může být ještě horší. Začíná století vyhánění čerta ďáblem.
(cit. z knihy Lví silou, vzletem sokolím).
Byla však německá kampaň proti Polsku začátkem 2. světové války? Nebyla jen logickým pokračováním Velké války, později označované jako 1. světová válka?
Proč se Zpětné zrcátko zabývá koncem války, která je dávnou historií, a začátkem jiné, jen o málo mladší? Protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
Teheránská, Jaltská a Postupimská konference přinesly plán evropské i světové budoucnosti, Norimberský tribunál nemilosrdné potrestání viníků 2. světové války. Absolutní spravedlnosti však přibylo stejně málo jako po všech předešlých mírových smlouvách a kapitulacích. Vždy znamenaly jen jiné mocenské uspořádání a vznik nových imperátorů toužících získané udržet a rozšiřovat. Účel světí prostředky, a tak na lavici žalobců v Norimberku si hoví i nová světová velmoc Sovětský svaz, který válku pomohl rozpoutat. Byl to Sovětský svaz, kdo díky Rapallské smlouvě (1922) pomohl vyzbrojit a vycvičit budovaný wehrmacht v rozporu s Versaillskou smlouvou. Kdo poskytl Německu obilí a strategické suroviny, bez nichž by nemohlo zbrojní průmysl restartovat. Ještě 22. června 1941, v den zahájení plánu Barbarossa, přejížděly hranice vlaky se surovinami pro Německo.
Smlouva o přátelství a spolupráci Molotov-Ribbentrop mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem, jejíž součástí byl 17. září 1939 koordinovaný sovětský útok na Polsko a paralelně okupace pobaltských států, byla již Zpětným zrcátkem komentována. Popravení cca 25 000 příslušníků polského důstojnického sboru a příslušníků inteligence v Katyni snad netřeba připomínat. Další agresi zahájil Sovětský svaz bez vyhlášení války do Finska 30. listopadu 1939 a stojí za připomenutí, že za to byl vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů. Až smrtelné ohrožení přivedlo Sovětský svaz do tábora Spojenců. Smlouvu o neútočení s Japonskem vypověděl Sovětský svaz až 5. dubna 1945, aby vzápětí v posledních dnech války obsadil co největší území již poraženého Japonska, se kterým Spojenci bojovali na život a smrt až do 2. září 1945…
Ano, stejně silné historické kořeny, jaké má ruský imperialismus již z dob carského režimu, mají i jiné velké země. Z hlediska vývoje je imperialismus přirozenou hnací silou lidstva. Rozdíl je v tom, zda se expanze děje evoluční politickou cestou a zda anektovanému území přináší rozvoj, pokrok a zlepšení životního standardu při zachování svobod a práv, či jen bídu a otroctví. Bylo tedy osvobození Československa Rudou armádou osvobozením, či pouhou výměnou okupantů? Co přinesl Sovětský svaz Československu kromě poradců a odborníků na vraždy a teror? Takové otázky klade realita radostí i běsů, které s námi jako modus vivendi zůstaly pětačtyřicet let a jejichž následky si v sobě neseme dodnes.
Proto je třeba si aktuální události i příčiny porovnat s událostmi i dávno minulými, bez komoušské demagogie. Jen pravdivý obraz minulosti odrazí pravdivý dnešek a budoucnost, která nás čeká. Připadá-li kritikům míra posouzení expanzivnosti Ruska nepřiměřená, pak se vraťme k letům meziválečného vývoje. Nejkrvavější občanská válka, kterou bolševický režim v letech 1917 až 1921 rozpoutal proti vlastnímu obyvatelstvu, přinesla vysídlování národů, gulagy, masové vraždy a teror dávno před instalací koncentráků a holocaustu nacisty. Bolševickou nadstavbou byl jen státem řízený hladomor vedoucí ke kanibalismu. Bylo to Sovětské Rusko, které se pokusilo ve 20. letech do řady evropských zemí (Německo, Československo, Maďarsko, Polsko, Finsko ad.) exportovat bolševickou revoluci, ač samo bylo na pokraji existence. Brzy po 2. světové válce se ukázalo, že spojenectví se Sovětským svazem je pro světovou demokracii něco jako smlouva s ďáblem. Desítky lokálních válek a převratů v Evropě, Africe, Asii a Jižní Americe byly důkazem sebevědomí, které Sovětský svaz získal. Výsledkem pro osvobozená území byl vždy jen teror a bída.
Současnou válku proti Ukrajině zdůvodňuje Vladimir Putin primárně ochranou ruského obyvatelstva na území Ukrajiny, stejně jako Adolf Hitler ochranu všech Němců i za hranicemi Německa. V druhém plánu je cílem likvidace ukrajinských nacistů, kteří na rozdíl od hitlerovských zřejmě nejsou hodni spojenecké smlouvy typu Molotov-Ribbentrop. Nejzásadnějším důvodem je pocit ponížení Ruska, které již není vnímáno jako velmoc řídící zeměkouli a žádá si lásky a respektu.
Proč ne, kdo by nechtěl být milován a respektován. Háček je v tom, že Rusko, stejně jako Sovětský svaz si respekt plete se strachem a žádá, aby ho miloval každý, kdo od něj dostane přes držku. Rusko je zemí, která létá do vesmíru, ale na vlastním dvorku má za normu životního standardu středověk. Zemí, jejíž zbraně hromadného ničení budí strach, ale její životní normy hromadný smích. Je zemí, kde nejen ve vlacích by mělo být na rámech oken napsáno Hе высовывайся из окон! (Nevyklánějte se z oken, pozn. red.)
Proč Rusko válčí? Protože má mindrák a protože má strach. Přepadení Ukrajiny mělo být po laboratorních pokusech – Čečensko, Jižní Osetie, Abcházie, Podněstří, Krym, Luhansko a Doněcko brnkačkou a varováním: „Dejte si majzla a mějte nás rádi!“ Car Putin zapomněl, že bolševismus uchvátil vzpurnou Ukrajinu až v roce 1922. Porážka i jakékoliv nevítězství znamená víc než neúspěch ukrajinského tažení. Tiše a pozorně sledují neúspěšný boj Ruska miliony očí z národnostních oblastí a celků, které vnější pozorovatel považuje za samozřejmou součást Ruska. Jde o velký omyl! Tiší pozorovatelé národností, o nichž většinou nevíme ani zbla, stejně jako zdánlivě zadupaná opozice velkoruským šovinismem nenakažených – ti všichni čekají na porážku či nevýhru Ruska jako na první projev slabosti režimu. Byl-li Afghanistan prvním oblázkem vytrženým z hroutící se zdi bolševismu, pak Ukrajina je stejně nebezpečná. Chtělo-li Rusko rozvrátit Ukrajinu, pak blíž rozkladu je dnes ono samo. Může vyhrát bitvy, ale nemůže vyhrát válku o respekt a lásku, protože o ty se bojuje způsobem, o jehož existenci nemá současné Rusko ani ponětí.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
