Čučche je zvláštní všeobjímající politicko-filozofické učení spojující klasické, tupě marxistické představy s typickou orientální mystikou založené zbožštělým dědečkem současného Kima Kim Ir-senem. Vedle megalomanských sociálně-militaristických bludů Čučche zahrnuje také stravovací a obecně zdravotnické návody umožňující provádět obřady duchovního převtělení a zmrtvýchvstání. Ve fundamentálních spisech rodiny Kimů jsou poutavé příběhy dokazující, že předčítáním úryvků z učení Čučche lze úspěšně navracet mrtvé do světa živých. Putinovi neobyčejná stabilita severokorejského zřízení značně učarovala. Nebudu překvapen, pokud v příštích dnech nabídne svému zoufale dezorientovanému obyvatelstvu nějakou obměnu Čučche v pravoslavném hávu.
Pokud někdo potřeboval dodatečné důkazy historického úpadku Ruska jako velmoci, dostal je v souvislosti se setkáním severokorejského diktátora Kim Čong-una s jeho ruským kolegou Vladimirem Putinem. Historické setkání se odehrálo na ruském kosmodromu Vostočnyj a v jeho průběhu vůdcové měli možnost strávit v družné besedě i něco víc než hodinu. Pokrok, především technický, lze spatřovat hlavně v tom, že zatímco cesta Kimova tatínka do Moskvy trvala celých deset dní, on sám stejným obrněným vlakem dorazil do cíle za pouhých dvacet hodin. Smutný symbolismus ovšem spočívá v tom, že zatímco tatínek se musel dostavit až do Moskvy, kde ho blahosklonně uvítal starší bratr, nyní starším bratrem byl jeho syn a dostavit se na místo setkání musel Rus s prosíkem o laskavost.
Putin toto setkání potřeboval z mnoha důvodů. I když nadcházející prezidentské volby v Rusku jeho mluvčí Dmitrij Peskov označil za „byrokratickou formalitu“, kterou by si země mohla klidně odpustit, neboť vítěz je z 90 procent jistý, i tak na pozadí mimořádně nevýrazné prezidentovy politické aktivity je čím dál těžší dokazovat, že Rusko není mezinárodním štvancem a jeho podměrečný vůdce není trapnou personou non grata, jemuž je vstup zakázán do všech mezinárodních salónů. Občasná setkání s africkými lídry nebo s běloruským stejným štvancem Lukašenkem jen tuto mezinárodní izolaci podtrhují a nic jiného ruská diplomacie dnes nabídnout neumí. Přičemž reálná hrozba zatčení prakticky všude na světě nutí domlouvat každé setkání výlučně na území Ruska. V tomto smyslu Severokorejec coby Putinův host je víc než výmluvná postava – je nanejvýš profláknutý, stejně osamocený, brutální samovládce s jadernou zbraní v ruce.
Přípitek, který po boršči a pelmeních z jeleního masa pronesl Kim, svou dvojsmyslností zaváněl urážkou. Připil na „vítězství ruských zbraní“, což vyznělo uštěpačně rouhačsky vzhledem k tomu, že se jednalo o dodávky Moskvě „ruských zbraní“ severokorejské provenience. Právě v té ponižující výměně spočíval smysl střemhlavé návštěvy Kima v Rusku. Za „železo“, jak se říká ve vojenství nábojům a jednoduchým zbraňovým systémům, je Rusko ochotno dodávat korejským bratrům vysoké technologie potřebné pro zdokonalování jejich jaderného arzenálu.
Rusko je na hony před Ukrajinou v množství „kanonenfutru“, ale silně za ní zaostává v zásobách „železa“. Podle údajů britské rozvědky v roce 2022 Rusko vystřílelo 12 mil. nábojů, letos už spotřebovalo přes 7 mil. dalších. Přitom celý ruský průmysl je schopen vyprodukovat jen 2 a půl milionů dělostřeleckých nábojů za rok. Nezbývá než hauzírovat po světě a nabízet výsledky úspěšného vývoje ještě ze sovětských dob výměnou za to nejnutnější pro válku. Trochu to připomíná gründerské doby kolonialismu, kdy chytráci vnucovali domorodcům bezcenné tretky výměnou za zlato a drahé kameny – s tím rozdílem, že v pozici domorodců jsou dnes spíše Rusové.
Je jasné, že to, čím disponuje mistr Čučche Kim, má drobnou vadu: většina z milionů skladovaných nábojů má propadlou trvanlivost, a tudíž je nebezpečná při vypálení i pro vlastní vojáky. Vedle toho v KLDR je značné množství starých tanků T-54 a T-62. Dopravovat hotové tanky se komunistická Korea sotva odváží, neboť jsou dobře viditelné z kosmu, avšak kanibalizovat své tanky a posílat jejich součástky pro následné sestavení v zásadě lze. I přes dlouhodobé hrozby cokoli, co je schopna Severní Korea dodat, sotva změní reálnou situaci na bojišti.
Radikální sblížení dvou diktatur by mělo posloužit západním znalcům jako důležitý symbol paradigmatické změny spíše než jako čistě vojenská hrozba. Je to symbol, který svědčí o podstatné změně nálad v Kremlu. Nelze s jistotou říct, kdy přesně k této změně došlo, leč v závěru roku 2023 Kreml už nemá v úmyslu opustit svou mezinárodní izolaci nějakým rozhodným gestem nebo krokem. Ba naopak, dělá všechno pro to, aby jeho izolovanost byla stavem maximálně stabilním, trvalým a pro něho komfortním. V podstatě Putin tak dlouho mluvil o jakési zvláštní ruské civilizační cestě, až si tu cestu zvolil. Až příště někdo z Kimů opět navštíví Rusko, zažije příjemný pocit, že svou vlast vůbec neopustil a že celý prostor mezi Koreou a Karélií je jednou velkou KLDR, kde zavládlo učení Čučche.
