Lidská psychika je zařízena tak, že aby radikální kritika vlastní reality zůstávala věrohodná, potřebuje nutně kladný příklad na opačné straně, nějaký živoucí důkaz toho, že přetěžké problémy jsou ve skutečnosti dobře zvládnutelné, pokud se řídíme správnými ideovými návody. Takové pozitivní příklady se nejlépe hledají ve světě snění a modrookých fantazií. Ve světě, o němž toho mnoho nevíme, plném zbožných přání a dětinských představ o tom, jak má vypadat dokonalá společnost a ideální řád. Tam nejraději kritici umisťují své bizarní fantomy. Tam sen rozumu spokojeně plodí nestvůry.
Snílkům, kteří uvěřili, že na místo kolektivního Západu už už přichází nějaké spásné spojenectví zemí chápajících, že příčinou všech nesnází lidstva je vnucený zrůdný blud demokracie, nabízí vývoj studenou sprchu v podobě trampot se skupinou BRICS. K volnému sdružení se připojují další a další zájemci, leč to z něj vůbec nedělá vojensko-politický ani ekonomický blok. Nejspíš zůstane tím, čím byl při svém zrození – zajímavou položkou investičního portfolia. Volné sdružení se nestává blokem proto, že někdo v něm spatřuje možnou alternativu k existujícím spojenectvím, nýbrž jen pokud ho tmelí soubor společných a všemi členy uznávaných cílů a hodnot. Nejsou-li takové hodnotové svorníky k mání, dodatečné počty zúčastněných ho spíš oslabují, než posilují.
Bude-li BRICS vážně chtít hrát jinou roli než jako složka investičního portfolia, stihne ho neodvratně osud jiných mezinárodních organizací bez ladu a skladu, kde vládnou nahodilé taktické většiny. Třeba OSN. Že množení členů znamená ve skutečnosti jen množení neřešitelných problémů, vidíme na příkladu BRICSu už teď. Jako naprostý propadák se jeví pokus nahradit dolar nějakou jinou měnou, třeba zlatým standardem. Zlata na to není ve světě dost a ještě méně je chuti riskovat vlastní ekonomikou.
Snahy Číny nabídnout pro mezinárodní obchod vlastní měnu narazily na nepřekonatelný odpor ostatních členů uskupení. Rezervní měna totiž nemůže být výsledkem voluntaristického rozhodnutí, musí být podložena dostatečným množstvím atraktivních aktiv a ty v současné Číně nejsou. Stejně tak zkrachoval návrh nahradit dolar kryptoměnami. Skutečnost je taková, že i země (třeba středoamerické), které svého času zavedly kryptoměnu jako běžné platidlo, se postupně takové praxe zříkají.
Podle zásady – čím méně o tom víme, tím více jsme náchylní to obdivovat – před nějakým časem se v prostředí kritiků nemilé reality uhnízdila představa o tom, že čínská komunistická diktatura konečně vynalezla politicko-ekonomické perpetuum mobile a čínská ekonomika bude i nadále růst nevídaným tempem a hravě předstihne celou západní konkurenci. Zkrátka že 21. století bude stoletím Číny. I tato naděje nespokojenců s realitou se ukázala jako planá.
Čínské ekonomické problémy jsou takového druhu a dosahu, že nemohou být odstraněny pouhým volným rozhodnutím. Fundamentální obtíže se nakupily v takových životně důležitých sférách, jako jsou trh s nemovitostmi, bytová výstavba, měnová nerovnováha, burzy cenných papírů a komoditní trhy, nové a konvenční technologie, demografie a další. Číňani budou mít kliku, pokud problémy vyústí jen v dlouhodobou stagnaci.
Mnozí vědí o existenci liduprázdných aglomerací, jimž se lidové říká „města duchů“. Pro přesnost: zhruba 80 milionů bytových a kancelářských jednotek zůstává neobsazeno. Je to gigantické číslo i pro tak lidnatou zemi, jako je Čína. Dlouhou dobu táhlo místní ekonomický růst stavebnictví. Nyní nejenže je v útlumu, ale plodí specifický problém likvidace zchátralé a nebezpečné zástavby. Špatná je také situace čínské měny jüanu, která měla aspiraci nahradit dolar. Zatím to tak nevypadá. Nikdo nechce kupovat nic za tuto ambiciózní měnu, protože jí nikdo nevěří. Čínské dluhopisy na všech burzách světa jsou dlouhodobě špatně prodejné.
Má to logiku: proč by někdo vkládal peníze do majetků, o jejichž osudu rozhoduje jen jeden člověk a jeho čistě subjektivní vrtochy? O demografii raději pomlčím: Indie, nikoli Čína, je dnes nejlidnatější zemí světa. Proti demografickému skluzu zatím býlí nenarostlo. Politika jednoho dítěte se prokázala jako historická chyba, na návrat k mnohodětným rodinám peníze v ekonomice nezbyly.
Nedávno schválený nový „protisankční zákon“ předpokládá, že jakýkoli obchod může být nahlížen jako zločin. Orgány komunistické moci mohou konfiskovat prakticky všechno, co se jim zlíbí. Předpojatá kontrola obchodních transakcí nebo nedávné razie v sídlech západních společností (Bain&Co. nebo ve finančním centru Hongkongu) připravují Čínu o poslední zbytky jakékoli spolehlivosti.
Za své bere také představa o tom, že čínský blahobyt zajišťuje především existence soukromého sektoru. Poslední nařízení komunistické vlády vyhlašuje kurs na důsledné propojení civilní a vojenské průmyslové infrastruktury (Civil-Military Fusion). Znamená to, že veškerý průmysl patří státu, nehledě na jeho papírové vlastnictví. Čínský režim i přes reformy Teng Siao-pchinga zůstává diktaturou v nejpřísnějším smyslu tohoto slova. Systém je řízen jen jednou stranou a ta je řízena jen jedním člověkem. Předseda Si jasně označil vlastní priority – je to příprava na válku a boj až do vítězství. Proto vysílá nad území Spojených států špionážní balóny, posiluje přípravy na obsazení Tchaj-wanu a vyzývá tisíce mladých Číňanů, aby infiltrovali Spojené státy přes jejich prakticky nechráněnou jižní hranici.
Zdá se, že sny bojovných odpůrců kolektivního Západu se nikdy nenaplní. Nikoli proto, že kolektivní Západ je skvělý, ale proto, že nic skvělejšího tu k mání není. Přesvědčení o tom, že civilizační „černou díru“ vyplní zrovna ruský svět, sám v totálním úpadku, na pokraji kolapsu, prohnilý až na dřeň, patří spíše do kategorie psychiatrických bludů. Pak zbývá už jen jeden krůček k obdivu lidožroutského severokorejského režimu coby předvoje zítřejšího lidstva. Klinické případy takového postoje se nepochybně objeví, leč sotva uchvátí široké masy.
