Kamarád Zpětného zrcátka Petr K. tvrdí, že všechno na světě má konec. Svůj konec má podle něj nejen láska i život, ale i pracovní doba. Konec měla 6. srpna 1806 po tisíci letech trvání i éra říše římské, největšího svazku národnostních a politických subjektů, který kdy až do vzniku Evropské unie existoval. Jaké byly příčiny jeho zániku a co přinesl jeho konec?
Říše římská existovala fakticky již kolem roku 800 za císaře Karla Velikého, který původní franskou říši přivedl k obrovskému rozmachu. Za vlády jeho následovníka Oty I. (r. 936) šlo již o mocný státní útvar s tradicí císařských korunovací v Římě. Kolem roku 1032 ji tvoří německé, italské a arelatské království i stovky nižších útvarů mocenské hierarchie, díky čemuž se roku 1034 stává označení Říše římská jejím oficiálním názvem.
Přívlastek Svatá (r. 1152) zdůrazňoval sakrální povahu říše, ale také demonstroval snahu ovládnout i území Itálie a Papežského státu. Název Svatá říše římská národa německého se vžil od 15. století hlavně v místech s německy mluvícím obyvatelstvem. Římského krále volilo sedm kurfiřtů, mezi nimiž měl své významné místo i český panovník. Právo korunovat jej císařem měl až do 16. století pouze papež.
České knížectví se stalo součástí říše již na počátku 11. století a Zlatá bula sicilská (r. 1212) potvrdila Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost i další privilegia. Vrcholný vliv získaly země Koruny české v době Karla IV., prvního českého krále, který se stal římským císařem (r. 1355) a vládcem Svaté říše římské. Po nepříliš úspěšném období Václava IV. na trůně římského krále vrátil lesk českému království až Karlův další syn, císař Zikmund. Po něm byli dalších 450 let dědičně vládnoucí dynastií Svaté říše římské Habsburkové.
Pád Velké francouzské revoluce v roce 1799 přivedl k moci malého velkého muže. Geniální vojevůdce Napoleon Bonaparte táhne Evropou, mění její mapu i řád a není síly, která by jej zastavila. Dobývá Apeninský poloostrov i území Svaté říše římské na levém břehu Rýna a diktuje podmínky míru. Ten z Lunéville, podepsaný v roce 1801, je pro Svatou říši římskou smrtící. Ztráty území na říšsko-francouzských hranicích jdou na úkor říšských kurfiřtů, kteří žádají kompenzace, což rozvrátí tradiční říšské vazby. Císař František II. sice v almanachu velkých vojevůdců 19. století rozhodně nebude, ale jako politik pochopil, že dny starých říší jsou sečteny, a snaží se zachránit, co se dá – tedy Rakousko. Z těchto důvodů proto 11. srpna 1804 vyhlašuje Rakouské císařství a sám sebe rakouským císařem Františkem I. Nadále ale zůstává i císařem Svaté říše římské národa německého jako František II., čímž na další stovky let způsobí v hlavách školních dítek totální zmatek.
František se narodil jako nejstarší syn císaře Leopolda II. Jeho babička, císařovna Marie Terezie měla údajně z jeho narození takovou radost, že vběhla v noční košili do dvorního divadla, volajíc do hlediště: „Poldl!“ – rozumějme císař Leopold II. – „Poldl má kluka!“ No, dejme tomu…
Na budoucí úděl císaře byl František připravován od prahu dospělosti tím, že jej otec Leopold II. zapojil do řízení říše. A udělal dobře, protože času neměl nazbyt! Stačil jen odvrátit válku s Pruskem, potlačit vzpoury v Uhersku, Belgii a ukončit válku s Turkem. Než se prosadil na císařském, uherském a českém trůně, zbýval mu rok života a po jeho smrti (r. 1792) syn František zůstal na všechny problémy sám. A že jich nebylo málo!
Po otci zdědil tradičního nepřítele Francii i její chaos, trvající už tři roky. Vše začalo 14. července 1789 útokem davu na věznici Bastila. Po dvou letech bylo jasné, že není důvod radovat se z problémů francouzských Bourbonů, které mohly snadno přerůst i přes jiné korunované hlavy. Císař měl k obavám i důvody osobní – strach o život své sestry Marie Antoinetty, francouzské královny a manželky krále Ludvíka XVI. Oba byli po nezdařeném útěku v roce 1791 eskortováni zpět do Paříže, kde čekali na další osud. Kočár, v němž prchali pod falešnými jmény, byl zadržen na hranicích Svaté říše římské, která pro ně znamenala svobodu. Nebál se ale jen Leopold II. o svou sestru, mocní Evropy se obávali o celou Francii. A měli proč! To, co přišlo, otřáslo řády světa a přineslo nevídané hrůzy pod názvem Velká francouzská revoluce. Františkův otec, císař Leopold II. se ale jejího konce nedočkal, když zemřel nečekaně 1. března 1792 v pouhých 35 letech.
V roce 1793 je Paříž městem teroru pod hesly svoboda, rovnost, bratrství. Place de la Concorde, původně Place de la Louis XVI., se jmenuje Place de la République a královu sochu ve středu náměstí nahradila gilotina. Během dvou let na ní přišlo o hlavu 1 300 lidí. Zde slavila luza popravy krále a později i královny. Jen dva roky poté skončí pod toužéž sekyrou i vůdci revoluce – Danton, Robespierre a další.
Jeden z nich Camille Desmoulins se zapíše na popravišti do dějin slovy: „Revoluce jako bůh času Saturn začíná požírat své děti.“ Prorocká slova! Do války s revolucí jde vedle Rakouska i Spojené království, Holandsko, Španělsko, Sardinie, Neapolsko, Portugalsko a Svatá říše římská. Francie je ve válce s celým světem. Není to poprvé ani naposled. Války přinesou v roce 1799 ekonomické i vojenské zhroucení revoluce a uchopení moci Napoleonem Bonapartem. Jeho následná vítězství budí dojem, že je prvním stromem, který poroste do nebe. V květnu 1804 se prohlásí francouzským císařem a v prosinci sám sebe korunuje, přestože aktu přihlíží papež Pius VII.! To tu ještě nebylo! Ale ani to ještě není konec!
Jako by ponížení nebylo dost. Přes rakouské ústupky Napoleon 13. listopadu 1805 bez boje obsadí Vídeň a ukáže se, že to byl jen úvodní krok k jinému tanci. Mohyla míru, zvláštní označení místa u obce Austerlitz, nám známého jako Slavkov, odkud Napoleon řídí masakr nazvaný Bitva tří císařů. Po úhybných manévrech a předstírání slabosti nakonec Bonaparte rakouská, ruská a pruská vojska rozdrtí. Je hotovo! Podmínky míru z 26. prosince 1805 jsou pro Habsburky strašlivé. Rakousko mizí z Itálie, ztrácí Tyrolsko i další rodové země. Pod tlakem Napoleona vzniká na levém břehu Rýna Rýnský spolek, jednoznačně opoziční vůči Svaté říši římské. Císař František II. se proto 6. srpna 1806 vzdává římské císařské koruny a prohlašuje říši za rozpuštěnou. Svatá říše římská národa německého přestává existovat! Bez souhlasu Napoleona se v Evropě nehne ani list, tím méně panovnický trůn.
Zbývá Rusko, když Anglie svou suverenitu uhájila díky admirálu Nelsonovi měsíc před Slavkovem v námořní bitvě u Trafalgaru. Na suchu to jde Napoleonovi zatím o něco lépe. Ale vyzná se nejen ve vedení válek. Ví, že jedna věc je úspěchu docílit, druhá pak umění vítězství prodat. Velká hra si zaslouží velké kulisy i komparz. Kulisami je na podzim roku 1808 Erfurt a komparzem sjezd knížat, v obsazení čtyři králové a 34 knížat, kořících se diktátorovi! Na sjezdu ponížených ale kupodivu chybí nejžádanější skalp. Císař František I. v tomto kuse odmítl hrát a rozčilený Napoleon mu píše: „Bylo v mé moci rakouskou monarchii zničit. Čím Vaše Veličenstvo je, je z mé vůle…„ František I. mu místo odpovědi vyhlásí v květnu 1809 novou válku. Zdá se, že není všem dnům habsburské vlády v rodových zemích ještě konec.
Pokus oživit tisíciletou říši v první polovině 20. století násilím v podobě nacistické Třetí říše skončí po dvou desítkách let apokalypsou. Svatá říše římská, nejúspěšnější z pokusů o sjednocení Evropy, je sto padesát let vzdálenou minulostí i vizí. Až její reinkarnace v podobě Evropské unie je přes některé chyby splněním vize více než tisíce dvou set let trvání Evropy, nositelem pokroku a celoevropského míru. Nevidět to může jen mentální slepec.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
