nahoru

Vladimír Mertlík: Slovenský štát – kdo byl Kain a kdo Abel?

Vladimír Mertlík9. března 2021 • 12:00
Vladimír Mertlík: Slovenský štát – kdo byl Kain a kdo Abel?
foto: ČTK

Mýty o zradách na českých holubicích patří k folklóru českých dějin. Zrada Slováků založením Slovenského štátu 14. března 1939 patří mezi nejvytrvalejší. Je čas hledat ostrý a nezkreslený obraz těch událostí neboť konec předválečného Československa měl své kořeny již ve dnech svého zrodu. 

Tomáš Garrigue Masaryk v dubnu 1917 správně odhadl váhu vstupu USA do války i dramatickou změnu po bolševickém převratu v Rusku 1917. Okamžitě se vydává do USA za prezidentem Woodrowem Wilsonem, který sice vnímá tlaky na změny rakouské monarchie, ale to neznamená souhlas se vznikem samostatných států.

Dne 5. května je TGM vítán jásajícími davy v Chicagu, kde zahájí kampaň mezi americkými Čechy a Slováky ve prospěch budoucího státu. Příležitost cítí a zájem projeví i Rusíni, malý národ na území tzv. Podkarpatské Rusi, pro TGM příležitost dát svým požadavkům větší váhu. Vše je zakotveno v Clevelandské dohodě a 30. května 1918 potvrzeno podpisy Pittsburské dohody o společném státě, kterou podepsali zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků a za druhou stranu – budoucí stát – Tomáš Garrigue Masaryk! Měl naspěch z důvodů mezinárodních i možných problémů domácích, o nichž věděl, že zanedlouho budou vnitrostátními. Proto text Pittsburské dohody připravil na místě během turné a sám ho i podepsal! Její znění je plné frází o porozumění, které bude sloužit při budoucím řešení toho, co dohoda neřeší. Inu, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. 

Češi touží po samostatném státě, který by se bez Slováků s Němci v zádech těžko prosazoval. Slováci touží po samostatném státě ještě víc, navíc mají peníze, spoustu peněz a Rastislava Štefánika, osobnost globálního formátu. Přesto jsou to Češi, kdo drží trumfy, a proto Slováci v Pittsburghu dovolí vymazat klauzuli z Clevelandu o budoucím federativním uspořádání státu. Formulace „unitární stát“ a plytké sliby vlastní státní správy, parlamentu a soudnictví – to je hodnota, kterou za pittsburský podpis dostanou – nebo zaplatí? Češi se ukážou jako mizerové, kteří v roce 1919 dohodu zpochybňují nebo uznávají jen to, co se jim hodí. V čele jim stojí spoluautor dohody a signatář za českou stranu, TGM – nyní prezident. Podle něj smlouva není právně závazná, při podpisu prý šlo jen o lokální dohodu amerických Čechů a Slováků (sic!). Inu, mouřenín udělal, mouřenín může jít! Češi odmítnou Slovákům slíbenou autonomii dát ze strachu před stejnými požadavky od početně silných Němců, Maďarů i menšinových Rusínů. Jako by Masarykovi, rozdávajícímu kdysi v Pittsburghu sliby na všechny strany neřekli, že bude třeba je jednoho dne splnit. 

V letech 1921 – 1923 se situace začíná vyhrocovat, najmě v konfliktech s německou částí obyvatelstva. Prudkou změnou prošla i vstřícnost a ochota Slováků stát oddaně na pozicích Masarykovy politiky. K česko-německé linii konfliktů se přidává třetí bod Bermudského trojúhelníku, v němž se ztratí jednota národa, který nikdy neexistoval. Slováci si vzpomněli na Pittsburskou i Clevelandskou smlouvu a ptají se, kdy je Češi splní. Vykrucování české strany otevírá hrdlo lahve, z níž stoupá džin nacionalismu s tváří kněze Andreje Hlinky, muže, který od roku 1889 ovlivňoval slovenské kulturní i národnostní hnutí a kombinoval kněžskou i politickou kariéru.

Členství v křesťanských formacích, založení banky i tiskárny, vedení novin –vše, co Hlinka činí, má charakter boje proti perzekuci menšin v Uhersku. Žádá pro Slováky slovenské školy i více svobody slova, a tak není divu, že v roce 1906 mizí na tři roky ve vězení. Po osvobození je v roce 1918 členem Slovenské národní rady a stoupencem idejí československého národa. Brzy však tuto cestu opustí, zakládá Slovenskou ľudovou stranu a v létě 1919 přijíždí na Versailleskou konferenci s požadavkem slovenské autonomie už jako představitel slovenské delegace! Za pár dní ale odjíždí jako spráskaný pes, když na konferenci není vpuštěn, zato po návratu je uvězněn! Jako klerik dosáhl Hlinka i na posty papežského komořího a apoštolského protonotáře, ale bez ohledu na to zůstává věren vlastenectví. Jeho postoje jsou stále víc konfrontační, když tvrdí, že po dřívější maďarské dominanci se na podřízenosti Slováků nic nezměnilo.

Po vzniku Československa je zásadním odpůrcem pražské nadvlády i toho, že moc ve státě mají v rukou jen Češi. Jeho ideologická pozice se čím dál víc posunuje do hnědého spektra. Krátce před smrtí Hlinka uzavírá dohody o spolupráci mezi jeho Slovenskou ľudovou stranou, Henleinovou SdP a jeho maďarským protějškem v ČSR, hrabětem Esterházym. V roce 1927 vstupují hlinkovci do vlády s  cílem prosadit slovenskou autonomii, ale dva roky poté odcházejí na protest proti uvěznění svého poslance Vojtěcha Tuky do opozice. Spolupracují stále víc se Slovenskou národní stranou a všemi ukrajinskými, polskými, maďarskými i německými stranami, jejichž ideologií je separatismus. Pražská vláda se marně snaží na tom něco změnit. Zkouší to i Masaryk 28. října 1922 v projevech k zástupcům katolické církve o rozluce státu a církve a 15. prosince v řeči k slovenským politikům v čele s Andrejem Hlinkou, aby jim dal vysvětlení k Pittsburské dohodě s vnímání jejího obsahu. Pokusy ale končí stejně, jako by se pokoušel diskutovat hluchý s němým, a není divu, když se ke všemu provalí Masarykův výrok o Hlinkovi, o němž TGM tvrdí, že „základním jeho (Hlinkovým) rysem je ohromná primitivnost, nevzdělanost a naprostá nepotřeba kultury“. 

Světová hospodářská krize zasáhla především chudé oblasti Sudet, Slovenska a Zakarpatské Rusi, což předešlé konflikty jen vyostří. Počátek roku 1939 nevěstí nic dobrého. Na hranicích jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi se stupňují incidenty s útočícími Maďary a jednotky wehrmachtu dostávají již 12. ledna tajnou směrnici, jíž jsou uvedeny do pohotovosti k nasazení v Čechách. Ministr zahraničí Chvalkovský odjíždí 21. ledna do Berlína k jednání o vzájemných vztazích a zárukách pro Česko-Slovensko. Namísto záruk se mu dostane verbálního výprasku, pokárání od kolegy Ribbentropa a Hitler přidá rady či diktát, jakým směrem se má československá politika ubírat.

Chvalovský netuší, že devět dní před ním byl v Berlíně Vojtech Tuka, který zde odevzdal osud slovenského národa do Hitlerovy péče. Tlak Německa se stupňuje. Pražská vláda je nucena povolit Němcům žijícím v ČSR užívání vlajek s hákovým křížem a Čechům naopak zakázat symboly 1. republiky. Ministerstvo obrany musí vydat Říši plány československých zbraní a pokus vyhlásit neutralitu skončil dříve, než začal. Německo po Česko-Slovensku požaduje vydání podílu státního pokladu a Národní banka uvolňuje pro Říšskou banku 481 milionů korun, z toho 465,8 ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí. S jarem 1939 přiletěli nejen skřivani, ale i další Jobovy zvěsti, když počátkem března dostane vláda zprávy, že se nacisté chystají obsadit zbytek republiky.

Na Slovácku vypukne krátký pokus slovenských fašistů připojit oblast k Slovensku. Pražská vláda vyhlašuje na Slovensku stanné právo a v noci z 9. na 10. března jeho správu přebírá armáda. Představitelé separatistů jsou zatčeni, aniž by to vyvolalo pobouření, ale na pokyn ministra propagandy Goebbelse zesílí říšský tisk 11. března, během jednání o sestavení nové slovenské autonomní vlády, protičeskou kampaň. V Praze provokují Němci rvačky ve snaze vyvolat policejní zásah. Součástí kampaně je 13. března útok asi 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově i pochod šesti tisíc brněnských Němců k Pohořelicím, kde je zapálena česká celnice. Velvyslanec ve Vídni hlásí, že k hranicím se blíží oddíly wehrmachtu. 

K nejzásadnější události ale dochází 13. března v Berlíně, kam jsou pozváni Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský. Oba po vlastním státě toužící, ale váhající střelce postaví Hitler před hotovou věc. Buď bude vyhlášen Slovenský štát, jehož hranice bude garantovat, nebo nechá volnou ruku Maďarům. Tiso tlaku rád podléhá, ale vyhlásit samostatnost odmítá, s tím, že k tomu nemá mandát. Volá z Berlína prezidentu Háchovi, ale zároveň svolal zasedání slovenského sněmu, který 14. března po obědě samostatnost Slovenského štátu schválil. Na Podkarpatské Rusi je zahájen téhož dne v Karpatské Síči pokus o puč, který se čs. armádě podaří potlačit. V tu chvíli však přichází do Prahy maďarské ultimátum, požadující připojení zbytku Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Předseda vlády v Chustu Vološin marně telegrafuje Hitlerovi, aby maďarskou vládu donutil dodržovat usnesení vídeňské arbitráže. Československé jednotky dostávají rozkaz ke stažení, během nějž svádějí tvrdé ústupové boje s maďarskou armádou. 

Malá země, která před dvaceti lety zazářila jako nova předpoklady stát se stálicí na politickém nebi, je 14. března 1939 jen dohasínající kometou. Její zahraniční politika se nedá nazvat ani zahraniční – ani politikou. Česko-Slovensko již dříve vystoupilo ze Společnosti národů, vypovědělo dřívější spojenecké smlouvy, snížilo stav armády a vydává protižidovské zákony. Česká advokátní komora zakazuje výkon advokátní praxe členy židovského původu, aniž by dostala příkaz z Říše… 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku