Ptají se přátelé Zpětného zrcátka, proč se občas místo aktualit věnuje dějům dávno minulým. „Protože dějiny nikde nezačínají, ani nekončí“, odpovídá Zpětné zrcátko. „I zítřejší budoucnost bude pozítří minulostí. Když setřeme z učebnic historie prach dat a titulů, najdeme jen muže a ženy ovládané láskou i nevěrou, vášní i neřestí, přátelstvím i nenávistí a hrdinstvím i zbabělostí. Vším, co provází naše životy i dnes, protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy“.
Proto má svou aktuálnost i příběh korunního prince Rudolfa v minulém ohlédnutí. Nadaného sobce, který touhu po obdivu a lásce přetavil ve svou frustraci a nenávist, domnívaje se, že se mu obojího dostává méně, než si zaslouží. Sebelítost, skrytá za hrubá gesta, jej dovedla k morální, fyzické i psychické sebedestrukci. I poslední gesto – sebevražda – ukázala jeho obludné sobectví, když s sebou do nicoty pro vyšší efekt strhnul i mladou naivní milenku. V sebezahleděnosti sobce, vedoucí k tragedii, je aktuálnost jeho příběhu, stejně jako poučení, že latentní nenávist, vedoucí nositele i jeho okolí k hořkému konci, si nezaslouží naši lítost – jen obezřetnost. Mysleme na to!
Zpětné zrcátko tak věnuje pozornost i výročí korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny českým králem a královnou dne 7. února 1311, kdy se po letech krize a zmaru dějiny zemí Koruny české pohnuly vpřed. Víra v budoucí změnu je tím, co je na dnešním ohlédnutí inspirativní.
Dne 1. září roku 1310 se Speyer konečně dočkal! Za přítomnosti otce, římského krále Jindřicha VII., matky, královny Markéty, arcibiskupů Petra z Aspeltu a Balduina Trevírského, opatů Konráda a Heidenreicha, z klášterů ve Zbraslavi i Sedlci a stovek významných hostů se koná svatba čtrnáctiletého Jana a osmnáctileté Elišky. Nad stoly, které přetékají nejvzácnějšími lahůdkami ze světa a teče proudem skvělé víno zdejších vinic, vlají korouhve s lucemburskou lilií spolu korouhvemi s českým lvem. Po boku mladého kralevice Jana se tísní nespočet pánů nejvyšší šlechty. Mezi stoly procházejí rytíři, mající na starost ochranu účastníků a pořádek. Veselý jásot davů, hudba i halas svatebních hostů ze všech koutů Svaté říše římsko-německé doléhá i do ticha chrámové lodi katedrály, k náhrobku jednoho z řady zde pohřbených římsko-německých králů a císařů. K náhrobku muže, který by nad tím vším, pokud by se toho dne dožil, jen udiveně kroutil hlavou. Je jím Rudolf I. Habsburský, přemožitel nevěstina otce, krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli a původce jeho smrti. Dějiny jsou plné paradoxů…
Zatímco ve Speyeru se slaví, v Praze se zbrojí. V září 1310 Jan Lucemburský nastoupil dlouhou a nelehkou cestu za prosazením svých královských práv proti již dříve zvolenému Jindřichu Korutanskému a také proti vůli silné skupiny šlechticů. Věci se tak v Čechách pro Jana komplikují dřív, než do země vstoupil. Jindřichovi Korutanskému se podařilo získat díky míšeňskému vojsku převahu a díky úplatkům získal i řadu českých měst na svou stranu. Jana na cestě provázejí otcem určení rádci, řada urozených pánů a vojenské oddíly v nevelkém počtu tří set těžce ozbrojených jezdců. Těžko dnes uvěřitelné – čtrnáctiletý chlapec je respektován jako autorita a sám je natolik vyspělý, aby tuto psychickou zátěž unesl! Strategický plán určuje vyhnout se Praze, kde se dá očekávat největší odpor a nejprve vstoupit do Kolína a Kutné Hory, pokladnice státu. Janovi rádci dobře vědí, že v Čechách se dá víc získat penězi než bojem. Obě města se ale nezalekla a odmítla krále přijmout a Jan nechce začínat vládu válkou. Kolín i Kutnou Horu obchází a vrací se k Praze. Potvrzuje se rozpolcenost české politické scény, neschopné uzavřít shodu v přijetí změny vlády v tak krátké době. Z toho plyne i Janova nervozita, když s vojskem bezradně stojí na pravém břehu Vltavy, před zavřenými branami Starého Města pražského. Chráněn řekou sedí na Pražském hradě dál Jindřich Korutanský a má na své straně blížící se zimu. Ve vojsku mladičkého krále začínají sílit úvahy o stažení se do hradů příznivců a vyčkávání na lepší konstelaci. Někteří z pánů čekají na příležitost, která zdůvodní stažení jejich vojsk a odchod domů. Ale pak zasáhne Trojský kůň Prahy, Elišce věrný kaplan Bernger, mající povolení k volnému pohybu mezi městem a ležením. Po tajné domluvě s obléhateli na jeho znamení zvonem z věže Panny Marie před Týnem zaútočí odpoledne 3. prosince 1310 Janovi žoldnéři u Menší branky, stojící v místě dnešní Prašné brány. Jsou odraženi, ale pak kdosi zevnitř hradeb otevírá městskou bránu u kláštera sv. Františka na břehu Vltavy, kterou Janovo vojsko vniká do města. Předvoj armády Jindřicha Korutanského se stahuje na malostranský břeh a Jan Lucemburský vjíždí v čele vojska do Starého Města, na rtech s heslem: „Mír! Mír! Mír!“ Pro lepší srozumitelnost a slyšitelnost jsou do davu vhazovány mince a jejich cinkot slyší i doposud hluší… Kronikář Petr Žitavský později píše: „Všichni pozorně pohlížejí na svého krále, na jeho tvář, jako na tvář anděla stojícího mezi nimi. Je sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těchto dobách zplodila vzhlednost Němců nebo zrodila spanilá ztepilost vybrané, přirozené krásy Čechů.“
Staré Město pražské je sice dobyto bez boje, ale problém nezmizel. Na druhé straně řeky stále sedí Jindřich Korutanský. Na tajné schůzce se scházejí manželky obou králů – Eliška Přemyslovna a její sestra Anna. Ta na kolenou oroduje za život svého manžela, až je přijat její příslib, že v případě nabídky volného odjezdu Jindřich tuto možnost bez váhání využije. Je dobojováno! Pražský hrad je po požáru z roku 1304 ale v tak žalostném stavu, že je obyvatelná jen jeho malá část. Královský pár i jejich doprovod se proto ubytovávají v domech a palácích Janovi nakloněných patricijů Starého Města pražského – král a královna v dodnes stojícím rohovém domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Již na vánočním sněmu 1310 dochází k přijetí inauguračních diplomů, které vymezují hranice mocenských sfér. Král se zavázal nevypisovat jiné daně než korunovační a daně při svatbě dcer. Jiné daně smí vypsat jen se souhlasem sněmu. Zemská hotovost na náklad země smí být svolávána pouze při napadení království, všechny výboje si musí král financovat sám. Hlavně je donucen k závazku, že úřady vázané na prebendy nesmí svěřovat "nikomu jinému než Čechovi v Čechách a Moravanovi na Moravě.“
Tuto formu pozitivní diskriminace Čechů a Moravanů ale Jan nikdy nedodržoval. Šlo to dost těžko už proto, že byl mimo českého královského titulu i držitelem titulu říšského vikáře a z titulu funkce bylo nemožné odstranit jeho cizí rádce. Přední místo mezi nimi zaujímal již zmíněný mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a zvláště jeho pomoc byla pro krále i zemi velmi prospěšná. Proto se mu také dostalo cti korunovat 7. února 1311 v chrámu sv. Víta oba novomanžele, Jana a Elišku za českého krále a královnu. Země se po letech chaosu vydává na cestu prosperity. Cizí rádci jsou ale domácí šlechtě trnem v oku nejen pro velký vliv na krále. Ten nešetří prostředky na jejich odměny a výdaje kryje z daní za výstavbu sídel a měst. Nespokojeni jsou ale i příslušníci Janova dvora, zvyklí z předešlých působišť a sídel na přepych a pohodlí. Není proto divu, že se jim zajídá nepohodlný a již dlouho trvající pobyt ve stísněných podmínkách Starého města pražského, ale dřív než se najde řešení, přichází 24. srpna 1313 nečekaná a šokující zpráva o smrti císaře Jindřicha VII. V roli říšského vikáře tak musí Jan řešit otázku nástupnictví na římském trůně. O kandidaturu má zájem i on sám, ale tyto snahy Lucemburků jsou s ohledem na Janův věk nereálné. Jan se proto coby kurfiřt přiklonil k podpoře kandidatury vévody Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů, který ale ve volbě proti Fridrichu Habsburskému také nemá podporu v celé říši a tak napětí stoupá. Vyhrocená atmosféra vyústí do tragikomické situace, když do Frankfurtu n.M., kde volba probíhá, nevpustila městská rada z obav před potyčkami ani jednoho z kandidátů! Není to snad aktuálně inspirativní i pro dnešní dny?! Výsledek volby je nakonec tak schizofrenní, že v jednom dni jsou zvoleni dva římští králové – Ludvík Bavorský i Fridrich Habsburský. Jan Lucemburský se titulu římského krále nikdy nedočkal, ale jeho příběh má podivuhodnou pointu.
Třiatřicet let poté je 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován římským králem jeho syn Karel, později toho jména IV. Má v té době již dost zkušeností, aby mířil výš, ale cesta za císařskou korunou, k níž byl vyzván papežskou kurií, bude ještě složitá. Ludvík Bavorský – ten, jehož v roce 1313 vynesl na trůn Karlův otec Jan – se odmítá vzdát a ovládá většinu říše. Karel se proto rozhodl upevnit svou pozici nejprve v Čechách a vrací se do Prahy. Cestu přes území ovládaná Ludvíkem absolvuje z obav o život v přestrojení za panoše…
A to vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku historie, váš Vladimír Mertlík
