Stigmata

Stigmata Zdroj: Profimedia.cz

Jsou krvácející stigmata původu přirozeného, nebo nadpřirozeného?

„Dobrý den. Jsme mladí manželé, oba konvertité z pohanství  ke katolicismu, manželka je v domácnosti a já pracuji ve vědeckém lékařském týmu. Mezi mými kolegy - lékaři, psychology a jinými vysokoškoláky /zejména "ajťáky"/ je vysoký podíl katolíků. Diskutovali jsme často o stigmatech, zejm. u svatého otce Pia z Pietrelcini, který více než 50 let měl prokazatelně krvácející stigmata, a byl v dějinách církve prvním a zatím jediným stigmatizovaným knězem. Byl nesčetněkrát vyšetřován řadou lékařů a jeho stigmata nebylo možné vysvětlit racionálně. Zajímalo by mne jaký máte názor na stigmatizované osoby a zejména na "případ" otce Pia, který byl v roce 2002 prohlášen za svatého. Chvála Kristu. Děkuji! S.P.“

 

Alex DoležalováAlex Doležalová|Reflex.czNebohý svatý otec Pio trpěl těžkou hysterií, a tudíž by se – jako každý nefalšovaný hysterik – jistě zatetelil blahem, kdyby se mu do záhrobí doneslo, kolik je mu i po jeho smrti věnováno pozornosti. No budiž, když si to Pio uměl za života zařídit, tak jemu a jeho duševní nemoci věnujme pár vět dnes i my (koneckonců, kněz Honza si aspoň na chvíli odpočne od jím tolik oblíbených „gynekologických“ témat).

 

Tak tedy, osoby trpící hysterií se především neustále usilovně snaží svému okolí předvádět své duševní stavy a prožitky. A aby byli dost vidět, sehrávají hysterici svým divákům nejčastěji silné záchvaty třesu a křečí v končetinách, velmi často také zrychleně dýchají, či se všelijak zmítají celým tělem nebo dokonce ochrnou. Avšak protože je hysterie sociokulturně podmíněná, mohou její projevy nabývat různých podob – v císařské Vídni například dámy ve společnosti pravidelně omdlévaly do náručí přihlížejících mužů (načež toho mimochodem záhy nechaly, jakmile jim Sigmund Freud vysvětlil, že jsou hysterky, a začaly se pak méně nápadně realizovat na pódiích jako herečky či modelky), během první světové války zase muži hromadně trpěli „třaslavkou“, aby nemuseli do boje, no a silně věřící lidé mají zase od středověku silnou potřebu ukazovat ve jménu Krista své hluboké utrpení a krvácející stigmata. Přičemž je například velmi zajímavé, že všichni stigmatizovaní – včetně oblíbeného otce Pia – krvácejí z dlaní, přestože Kristus byl zavěšen na kříž až pod zápěstím (kdyby mu propíchli jen dlaně, tak jak je to nakreslené na středověkých obrázcích, tak by z kříže spadl, protože by ho drobné kůstky v dlani neunesly).

 

 

Ano, psychika je mocná čarodějka. A otec Pio se zbláznil tak šikovně, že ho za jeho šílenství církevní hodnostáři prohlásili za svatého. No, kdyby žil, tak bychom mu mohli pogratulovat. Ale protože nežije, tak pogratuluji aspoň Vám k tomu, že jste si našel příjemné katolické pracoviště, kde si o svých svatých můžete se svými kolegy dlouze povídat.

ALEX DOLEŽALOVÁ-HROUZKOVÁ

 

 

Jan JandourekJan Jandourek|Reflex.czPater Pio je zajímavá a u nás v širších kruzích mimo církev nepříliš známá postava. Mezi katolíky je tento italský kněz, který zemřel v roce 1968, ovšem legendou. Pro dokreslení dobového pozadí je třeba říci, že nepožíval vždycky u všech církevních hodnostářů velké důvěry. Pokud jste četli Bernanosův román Deník venkovského faráře, možná si vzpomenete na postavu děkana, která říká něco v tom duchu, že příliš mnoho světců církvi škodí. Musíme to pochopit jaksi sociologicky. Světec je charismatická osoba a to vždycky znamená jistou pohromu nebo aspoň nebezpečí pro jakoukoli instituci, ať je to podnik, strana nebo církev. Charismatici dělají nepořádek. Zase když se jich úplně zbavíte, instituce chcípnou na nedostatek ideálů. Vždycky to tak bylo. Připomínám to kvůli tomu, že ne každého světce si církev vyrobí, někteří vznikají jaksi i jí navzdory.

 

Pater Pio měl takzvaná stigmata, vytvořily se mu na rukou krvavé rány podobné těm Kristovým. Pojem stigma, který se dnes používá spíše v přeneseném slova smyslu jako negativní označení nějaké osoby, bylo ve starověku cejchem, který se vypaloval otrokům. Prostě to znamená nějaké bolestivé znamení na těle. Křesťanská historie zná řadu lidí, kterým se podobné rány na těle vytvořily a to na různých místech, i na čele, kde měl Kristus trnovou korunu atd. Mnohdy se objevily po intenzivních meditacích o Ježíšově utrpení. Proto si někteří psychologové myslí, že jde o psychosomatický jev, kdy tělo prostě reaguje na intenzivní duševní stav. Podobné jevy jsou popsány v hypnóze, kdy zhypnotizovanému naskočí puchýře, když dostane sugesci, že se dotkl žhavého předmětu. V případě stigmatizovaných světců a podobných lidí může jít někdy o něco podobného. Jenomže jenom někdy.

 

 

Problém je v tom, když se náboženské jevy začnou příliš psychologizovat a psychiatrizovat. Jak trefně píše sociolog P. L. Berger, psychoanalýza vytvoří ze svého pohledu analýzu křesťanství, načež se křesťanství odvděčí tím, že vytvoří svoji teorii psychoanalýzy. Četl jsem obojí, bývá to někdy chytré, v psychologii i filozofii. Třeba to, co píše z jedné strany jako filosof Ludwig Feuerbach, z druhé třeba francouzský jezuita Ignace Lepp ve své Psychoanalýze ateismu. Ale to taková zákopová válka, to je nadlouho.

 

 

Osobně to jako „postmoderní křesťan“ beru asi tak, že stigma je fenomén. Někdo má na těle krvavé rány. Jsou původu přirozeného, nebo nadpřirozeného? To nemohu nikdy úplně zjistit. Pojem nadpřirozeno se ostatně vymyslel až v novověku, když vznikala moderní věda. Do té doby byl svět jenom jeden a v něm se něco dělo a hledalo se, jaký to má význam. Jestli je to přirozené nebo nadpřirozené je trochu blbá otázka. Prostě to je a ptáme se po významu.

 

Věda může teorie pouze vyvrátit, nikdy ne dokázat. Mohu třeba dokázat, že si někdo stigmata vyrobil, když ho chytím s nožem v ruce, nebo najde lékař jasné stopy sebepoškození. Pokud tomu tak není, zůstává vždycky nenulová pravděpodobnost, že jsou pravá.

 

Náboženství je něco jako axiom. Potřebujeme to, dokázat se to nedá. Ale aspoň jsme dnes odbočili o gynekologie k něčemu ze života.

JAN JANDOUREK