V redakci Reflexu se hojně nadává na špatnou kvalitu služeb Českých drah. Obzvlášť kolegové, kteří využívají (pokud zrovna jedou nebo jedou přibližně podle jízdního řádu) příměstské vlaky, nešetří emotivními výkřiky s výzvami k lynči. Jako sebevrahovi, který pro dopravu volí dálnici smrti D1, kde každodenně čelím pokusům o vraždu od spících kamioňáků či řidičů osobních aut, kteří z principu nepoužívají ani jedno ze zrcátek, jsem se jejich dětskému fňukání musela smát. Přijala jsem však jejich výzvu a několikrát svůj vůz vyměnila za vlakové kupé.
Bojuji takto několik let několikrát do týdne, zatím relativně bez ztráty kytičky (tedy končetin či řidičáku). Ve vlacích Českých drah jste ale POUHÝ cestující. Vaše možnost bránit svůj život i duševní zdraví se rovná přítomnosti zbrani ve vaší kabelce. A nic na tom nemění fakt, že si zakoupíte velmi drahý (z Brna do Prahy téměř 500Kč) lístek do první třídy mezinárodního expresního vlaku. To jsem totiž udělala já, abych ukázala hnidopichům v redakci, jak na úrovni se dá u nás cestovat vlakem. O půl šesté ráno jsem se v kupé se čtyřmi polohovacími koženými sedačkami obložila denním tiskem, notesy a plnicími pery, lokla si horké kávy a blaženě si vybavila odstavce z Agathy Christie, kde si Hercules Poirot užívá cestování po světě za doprovodu tlumených úderů pražců.
Jaká naivita! Jaká idiocie! Po pěti minutách se do tichého kupé vlomil špinavý muž ve vatovaném kabátu a ušance, v pravé ruce dva lahváče, pod paží ruky levé neidentifikovatelný leč podezřele umaštěný papírový sáček. Byla to tlačenka. Ten dobrý muž se bez jakéhokoliv slova zhroutil na relativně čisté sedačky, o mahagonový stolek si otevřel první pivo a zakousl se do krajíce chleba s tlačenkou. Můj vyděšený a znechucený výraz ho nechával klidným. Stejně jako fakt, že jsem okamžitě otevřela dveře do chodbičky, abych zmírnila zápach a našla si volné kupé. Marně. Jeho druhové se vyskytovali (někde i ve skupinkách!) v celé první třídě.
Poprvé v životě jsem se nemohla dočkat průvodčího. Ten s vámi zamete, vy figury. Ten vás pošle, kam patříte. Nikdo z vás si za tolik peněz první třídu nekoupil, na to vsadím všechno. No, vyhrála bych – nekoupili si první třídu. Oni to totiž nepotřebují. Vytáhli průkazky zaměstnanců vlakového podniku, popotáhli sopel, zachrchlali a otevřeli si slastně další pivo.
Když jsem to říkala naprosto zděšená v redakci, někteří se jen smáli mé trapné přecitlivělosti, jiní děli, že to byla jen politováníhodná náhoda. Nebyla. Při cestě zpět sice ti pánové a jedna dáma nepili pivo, ale hlučně si zpívali a kolovala slivovice. Poněvadž se vraceli ze školení na centrále. Bylo to školení o nových slevách na drahách. Zeptala jsem se drze průvodčí, zda mi proplatí zpět příplatek za první třídu, když jsem jela v podstatě v dobytčáku. Nepochopila mě. Když jsem jí to vysvětlila po lopatě, jen pokrčila rameny – oni na to mají právo, mají zaměstnanecké výhody, tvrdě vybojované odbory.
Zkusila jsem to ještě dvakrát. Ani jednou se mi nepodařilo cestovat klidně, nebo dokonce si číst či psát. Jen ve mně rostla frustrace z toho, že zatímco já a někteří cizinci (ty byli zděšení mnohem víc než já, neboť cestovali v krásných oblecích, čistí a upravení, jeden z nich byl operní pěvec a nucená družba s opilým ajzlboňákem ho málem dohnala k slzám) platíme drahám nemalé peníze, její zaměstnanci mají vše zadarmo a ještě – naprosto logicky – jsou ve vlacích v přesile a vyznávají domácké právo.
Už se svým kolegům nesměji, když přijedou do redakce celí špinaví, unavení a vynervovaní. Děkuji svému autu, že mě nenechá na holičkách a statečně se mnou podstupuje vražedné výpravy po D1. Pamatuji si, že když jsem ještě byla na základní škole, před sametovou revolucí, říkalo se, že u drah pracují jen ti, které odjinud vyhodili, zvláště pak nemakačenkové a alkoholici. Ať se na mě těch pár výjimek (a já věřím, že u ČD jsou, byť jsem je ani koutkem oka nezahlédla) nezlobí, ale od té doby se nic nezměnilo. Jen se možná rozšířilo odkladiště neschopných společenských parazitů; k Českým drahám přibyla Městská policie.
