Zápisky českého vězně: Podmínečné propuštění je nepřehledná soudní loterie s nepředvídatelným výsledkem | Reflex.cz
nahoru

Zápisky českého vězně: Podmínečné propuštění je nepřehledná soudní loterie s nepředvídatelným výsledkem

red5. listopadu 2019 • 15:40
Prognóza vedení řádného života po propuštění může připomínat věštění z křišťálové koule.
Prognóza vedení řádného života po propuštění může připomínat věštění z křišťálové koule.
• foto: 
archiv autora textu

Podmíněné propuštění z výkonu trestu má dnes v naší zemi velmi nejasné a nejednoznačné podmínky. Odsouzený může splnit všechny podmínky, a přesto ho soud nepustí. Ani po roce od vydání klíčového nálezu Ústavního soudu si ho obecné soudy k srdci nevzaly a dál si dělají, co se jim zlíbí. De facto samotní soudci, kteří soudí druhé za porušování zákonů, sami zákony porušují a hlavu si s tím nelámou. Nejde mi o subjektivní stížnost či kritiku práce obecných soudů. Primárně mi jde o rozšíření málo známých informací a tím i posílení respektu k naší Ústavě.

Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.

Budu vycházet především z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018. Oč vlastně běží? Trestní zákoník stanovuje tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. Nejdříve musí odsouzený vykonat alespoň polovinu trestu. Dále prokázat polepšení a splnit předpoklad, že povede řádný život. První podmínka je tedy objektivně snadno zjistitelná. Problematičnost však nastává v posouzení podmínky polepšení a prognózy vedení řádného života. Čistě teoreticky by se podmínky „polepšení“ daly vydedukovat z posudků vypracovaných vězeňskou službou. Ovšem v praxi to tak jednoznačně snadné není. Totiž ne každý aspekt chování, plněná nebo neplněná povinnost odsouzeného značí jeho polepšení či nepolepšení a může být relevantní při posuzování této podmínky. Kupříkladu nedodržování striktního vězeňského režimu – nedbalé stlaní postele může být považováno za neplnění si svých povinností. Ovšem to nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil. Oproti tomu kázeňské odměny za úklid oddílu nemusí hned znamenat, že se odsouzený polepšil.

Podle Ústavního soudu je při zvažování této podmínky třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo. Při posuzování chování je nutné reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného. Odnětí svobody bývá pro většinu šokem a přivyknutí si na vězeňský režim může být často problematické. Nelze proto mechanicky hodnotit celý výkon trestu bez zohlednění běhu času a zvážení vývoje odsouzeného. Zejména pak je-li vykonáván trest v delší době, kdy by se měly rozlišovat různé fáze adaptace. Pokud tedy odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu prokazoval nekázeň v chování a později během několika let pravý opak, lze usuzovat, že se polepšil. V dnešní soudní praxi se používá spíše zmíněné mechanické hodnocení odsouzeného, kdy mu jsou vyčítány kázeňské tresty před mnoha lety a nezohledňuje se přímý fakt polepšení. Podle Ústavního soudu tedy ono dřívější porušení povinností při splnění ostatních zákonných podmínek, nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění.

Věštba z křišťálové koule

Zůstává třetí podmínka – tedy prognóza vedení řádného života. Prakticky řečeno jde de facto o věštění z křišťálové koule. Zatímco tedy polepšení sleduje aktivitu a změnu odsouzeného v minulosti či přítomnosti, prognóza vedení řádného života je orientovaná do budoucnosti. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním. Navíc od odsouzených, jejichž negativní rysy se často utvářely celá dlouhá léta, nelze očekávat, „že budou najednou dokonalejší než dokonalí“. Neurčitý pojem „vedení řádného života“, je dle Ústavního soudu dnes nutné chápat spíše jako minimální rámec vedení řádného života, který společnost v zásadě požaduje od všech občanů vyznačující se především nepácháním trestných činů či opakovaných přestupků. Jelikož neexistuje žádný nástroj nabízející spolehlivou předpověď trestní budoucnosti odsouzeného, tak dnes k rozhodování dochází jen na základě omezených údajů, které mají soudy k dispozici. Soudy tak činí předpověď o tom, zda bude odsouzený páchat trestnou činnost či nikoli, pouze na základě své profesní a životní zkušenosti. To vede k opodstatněnému dojmu, že se jedná o rozhodování spíše subjektivního než objektivního rázu.

Tři podmínky pro podmíněné propuštění jsou tvořeny velmi obecnými principy bez jasně vymezených konkrétních kritérií. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Tento systémový problém, jak Ústavní soud uvádí, narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva. Protože tedy v praxi přetrvává neurčitost podmínek pro podmíněné propuštění, existuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování, která je ústavně nepřijatelná. Kritika zákonné úpravy podmíněného propuštění pro obrovskou nečitelnost a neurčitost vyvolává diskuze jak mezi odborníky na trestní právo, tak se objevuje i v odborné literatuře.

Mnozí autoři kritizují právě onu nejasnost a neurčitost zákonných podmínek prokázání polepšení a prognózu vedení řádného života odsouzeného, u nichž není zřejmé, co si pod nimi představit. A právě tato nejednoznačnost vede k neopodstatněným rozdílům mezi soudy i soudci při rozhodování o podmíněném propuštění, které jsou zřejmé na první pohled. V praxi jsou tak problémy nejen v oblasti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy existuje systémový problém zákonné úpravy i justiční praxe, je výrazně ohroženo právo odsouzených na spravedlivý proces, a to ve více aspektech.

Věčně omílané vyčítání minulosti

Trestní minulost žadatele o podmíněné propuštění je sice relevantním faktorem prognózy vedení řádného života, ovšem nelze ji posuzovat mechanicky a stavět na ni zamítavé rozhodnutí žádosti. Dosavadní praxe je převážně opačná. Soudy i statní zástupci si často zjednodušují práci mechanickým hodnocením trestní minulosti odsouzených a tím tak často předjímají nejistotu či spíše negativní prognózu vedení řádného života. Zcela tak opomíjejí ostatní aspekty, které odsouzení předkládají.

Vyčítají například ojedinělé trestní jednání odsouzeného staré několik desetiletí. Přitom pomíjejí fakt, že tento aspekt nemůže vypovídat takřka nic o tom, zda lze předpokládat nápravu odsouzeného v současnosti a zda povede či nepovede řádný život v budoucnosti. Stává se tak, že závěr soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného je založen primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve v minulosti. Tedy před uložením samotného trestu odnětí svobody. Tím právě prakticky dochází k porušování zákazu dvojího přičítání, což je také ústavně nepřijatelné.

Institut podmíněného propuštění je mimořádný. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či by se na tato rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém sice nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu. Soud nemá povinnost odsouzeného podmínečně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky. Ona mimořádnost tedy nespočívá v tom, jak Ústavní soud tvrdí, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného, přestože naplnil zákonná kritéria. Mimořádný je institut pouze v tom, že benevolencí státu nemusí odsouzený za určitých podmínek vykonat celý trest. Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněný účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného. I podle Ústavního soudu je tedy nutné si uvědomit, že dlouhodobý pobyt ve vězení může od určité doby působit opačným způsobem.

Dle Ústavního soudu je třeba také myslet na to, že právě právní jistota a předvídatelnost hraje pro odsouzené velkou roli. Mimo jiné z kriminologických výzkumů vyplývá, že je pro odsouzené velmi podstatné, zda s nimi bylo zacházeno férově v průběhu rozhodování o jejich životech.

Ovšem od nálezu Ústavního soudu uběhl téměř rok a mezi odsouzené se tyto informace od nikoho kompetentního nedostaly. Navíc pochybuji, že by samotní pracovníci vězeňské služby měli o tomto nálezu potuchy, natož o něm vedli nějaké konzultace. Protože se mé články poměrně rozšířily jak v řadách odsouzených, tak i mezi zaměstnanci věznic a soudů, všem doporučuji vyhledat si zmíněný ústavní nález a rozšířit na toto téma diskuze, jak si přeje i sám Ústavní soud. Především totiž jde o to, že principy právní jistoty a předvídatelnosti práva se nevztahují pouze na oblast podmíněného propuštění, ale jsou de facto základním pilířem našeho právního státu. Tudíž se týkají naprosto všech občanů.

Další díly seriálu Zápisky českého vězně si přečtěte zde >>>

red




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější