Každá generace má něco. Generace našich dědů měla nacisty. Generace našich otců komunisty. My jsme měli Lunetic a dnešní děti mají youtubery. Přiznám se, že na youtubery jsem se díval a stále se dívám skrz prsty. Nejsem cílová skupina a sledovat někoho, kdo si rozbaluje tašku s nákupem a toto komentuje, mi přijde jako neuvěřitelná ztráta času. Navíc, proboha proč? Vůbec nechápu, jak může mít video youtubera, který pouze hraje nějakou počítačovou hru a své hraní komentuje, milion nebo více zhlédnutí.
Ve světě youtuberů jsem ztracený a možná i trochu zranitelný. Nechápu ho a přijde mi naprosto zbytečný. Právě z toho důvodu jsem se rozhodl, že mého syna se youtuberství nedotkne. Přesně tak. Rozhodl jsem za něj. Stejně tak jako to dělají v dobré víře miliony dalších rodičů, kteří rozhodují, co se bude jejich dětem líbit, který sport je bude bavit a podobně.
A stejně jako ty miliony dalších rodičů, kteří rozhodují o svých dětech, tak i já jsem splakal nad výdělkem. Můžeme si stokrát nalhávat, že naše dítě bude jiné, ale nebude. Tak to v životě nechodí.
Za všechno může Minecraft. A já
O Vánocích jsem dostal od Ježíška Playstation. Tedy syn ho dostal, ale nad konzolí jsem převzal dozor já, protože dítě přece musí mít nějaký režim a hry může hrát maximálně hodinu denně. A pak se může klidně dívat, jak táta šest hodin hraje Diablo. To už je mi jedno.
Nicméně k věci. S manželkou jsme pořídili synovi hru Minecraft. Pokud to neznáte, tak vám to nevysvětlím, protože to snad ani nejde. V principu jde o to, že se objevíte v rozhlehlém světě pochybné grafiky, těžíte suroviny a z nich si potom stavíte například dům, most a podobně. I když to zní dost debilně, ve výsledku mi to přišlo jako zajímavá hra pro děti, neboť je učí alespoň trochu přemýšlet, orientovat se v prostoru a podobně. No prostě jsem potřeboval výmluvu, proč odložím dítě na hodinu denně k Playstation a já mám na chvíli klid. Nutno dodat, že Minecraft mého syna zaujal a začal ho bavit. Možná až moc. Když Minecraft nehraje, tak o něm alespoň vypráví. Co všechno tam postavil, co teprve postaví a podobně. Navíc když má končit s hraním, začíná být čím dál agresivnější a má tendence kolem sebe kousat. To vše, aby mohl ještě chvíli hrát.
S manželkou jsme nabyli dojmu, že to hraní asi není tak úplně dobré a je třeba ho omezovat. Přemýšlel jsem, jak zmírnit synovi abstinenční příznaky a napadlo mě, že mu můžu pustit na YouTube nějaké video o Minecraftu. Zjistil jsem, že jich je tam děsně moc. A tak to začalo. Pustil jsem mu první video, druhé a pak už to jelo. K youtuberům, kteří nahráli videa, jak hrají Minecraft, syn postupně přilnul a začal si pouštět i jejich jiná videa. Dokonce se nějak dostal i k holkám, které rozbalují nákupy hadrů.
No a je to tady. Říkal jsem si, jak všechno bude jinak, a nakonec místo pohádek frčí na počítači youtubeři. Ach jo. Youtuberům se prostě dneska člověk nevyhne. Je třeba se s tím smířit.
