Doslýchá-li či dočítá-li se někdo o nevyhovujících podmínkách výkonu trestu v našem vězeňském systému, tak se naskýtá možnost otázky, zdali vůbec existuje nějaký kontrolní, dozorový orgán. Tedy orgán dohlížející na zákonný výkon trestu a dodržování všech platných předpisů a nařízení. Nejen o tom a úskalích s tím spojených se můžete dočíst v dnešní kapitole našeho seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Nejdříve trochu teorie. Dozor nad výkonem trestu samozřejmě existuje a je zakotven v zákoně. K provádění inspekčních prohlídek ve věznicích bez zvláštního povolení jsou kompetentní náměstci ministra spravedlnosti, generální ředitel vězeňské služby a jeho náměstci, ale především státní zástupci. Respektive dozor nad dodržováním všech právních předpisů při výkonu trestu provádí krajské státní zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává.
Státní zástupce má přitom nadřazenou pravomoc, kdy při výkonu dozoru je oprávněn v kteroukoliv dobu navštěvovat místa, kde se provádí výkon trestu, smí nahlížet do dokladů, podle nichž byli odsouzeni zbaveni svobody, a hovořit s odsouzenými bez přítomnosti jiných osob. Dále smějí prověřovat, zda příkazy a rozhodnutí vězeňské služby odpovídají zákonům a jiným právním předpisům, žádat od zaměstnanců VS potřebná vysvětlení či vydávat příkazy k zachování předpisů platných pro výkon trestu. Státní zástupce dokonce může nařídit, aby osoba, která je ve výkonu trestu držena nezákonně, byla ihned propuštěna. Vězeňská služba je povinna tyto příkazy státního zástupce bez odkladu provést.
A jak to vlastně funguje v praxi? Státní zástupci věznice opravdu navštěvují, a to hned ze dvou důvodů. Buďto přijedou v rámci své plánované inspekce (i když jsem žádného neviděl na neplánované prohlídce standardních oddělení), nebo na podnět odsouzených, kteří mají právo žádat o pohovor se státním zástupcem. Tento pohovor musí být ze strany vězeňské služby odsouzeným umožněn. Problémy, s nimiž se vězni obrací na státní zastupitelství či které jsou během inspekce odhaleny, jsou více méně pořád stejné a dokola se opakující. Patří mezi ně například nevyhovující strava, popřípadě teplota vydávané stravy, odmítavý postoj vězeňské služby k pracovnímu zařazení některých odsouzených či nevhodné ubytování odsouzených, jež je v rozporu s platnými předpisy.
Nejednou jsem se v předchozích dílech našeho seriálu zmiňoval o tom, že se odsouzení ubytovávají na různá oddělení podle předem stanovených parametrů. Kupříkladu se jedná o rozdělení prvovězněných odsouzených od vícekrát vězněných či kuřáků od nekuřáků. Kuřáci vs. nekuřáci už byli dříve popsáni docela podrobně, proto netřeba se k tomuto tématu dále vracet. Ovšem selekci tzv. prvotrestů od více trestů jsem moc nerozváděl. Jde o to, že dle platných předpisů mají být tyto skupiny odsouzených odděleny z toho důvodu, aby u „prvotrestaných“ odsouzených nedocházelo k působení negativních vlivů ze strany „více trestaných“ odsouzených.
Prvotresty mají vlastní ložnici, ale 24 hodin jsou v kontaktu s více tresty
Důvody vedoucí k poměrně častému porušování těchto nařízení jsou dlouhé roky téměř stejné. Věznice se neustále potýkají s výrazným překročením svých ubytovacích kapacit, a nemají tak možnosti k vytvoření vhodných oddělení pro jednotlivé skupiny odsouzených. Jako provizorní řešení se na místo selektivních oddělení zřizují pouze jednotlivé cely či ložnice na standardních odděleních. Tedy vybraná ložnice se označí s určením podle potřeby, tedy jako ložnice prvotrestů, nekuřáci a podobně a tímto se považuje předpis v rámci možnosti za splněný. Což jen jednoznačně svědčí o tom, že i státní organizace sama hledá různé kličky za účelem splnění kdejakého nařízení a přitom suverénně ignoruje samotný smysl a význam daného nařízení.
Pro názornou ukázku uvedu příklad, kdy je na standardním oddělení ubytováno 60 odsouzených na 10 ložnicích po šesti osobách. Všichni jsou více tresti, ovšem časem někteří odejdou a místo nich dorazí třeba tři prvotresti. Podle předpisů musí být oddělení od více trestů, a tak se odsouzení přeházejí, aby vznikla ložnice, na které mohou být prvotresti pohromadě. Tato ložnice se pak označí cedulkou „ložnice prvotrestaných“. Kapacita oddílu je však stále plná, tedy čítá 60 odsouzených, z čehož vyplývá, že jsou mezi třemi prvotrestanými další tři více tresti.
Takovéto rozdělení sice postrádá sebemenší známky logiky, ale předpisy jsou v minimálním rozsahu nějak dodrženy. I kdyby se však podařilo utvořit byť jedinou ložnici složenou výhradně jen z prvotrestů, tak i tak stejně základní myšlenka, potažmo význam členění odsouzených, postrádá smysl. Všechny ložnice jsou totiž 24 hodin denně otevřené a všichni odsouzení jsou stále v kontaktu mezi sebou navzájem. Jak na chodbě oddílu, v kulturní místnosti, při aktivitách, výdeji stravy nebo jen během průběhu navštěvování se mezi sebou na ložnicích.
Prvotresti jsou zkrátka stále s více tresty a jedna oddělená, spíše řekněme přesněji vyčleněná, ložnice pro prvotresty absolutně vůbec nic neřeší. Přesto je na takové členění odsouzených kladen přísný důraz (i ze strany státního zastupitelství) a při opomenutí takovéhoto nesmyslného opatření je dávána vina výchovným zaměstnancům a takovéto pochybení je považováno za „hrubé porušení pracovních povinností“. V nejednom případě jsem zaregistroval, že byl vychovateli v oddělení zaslán kárný dopis pro hrubé porušení pracovních povinností s následným postihem.
Výchovnému pracovníkovi jednoduše utekla informace, že právě příchozí vězeň je prvotrest, a byl umístěn na jedno jediné volné místo v ložnici s více tresty, a navíc daná ložnice nebyla označena jako ložnice prvotrestaných. Po zjištění této skutečnosti bylo strašně velké haló, ovšem nikdo se už nepozastavoval nad tím, že následně označená ložnice prvotrestaných byla z kapacitních důvodů doplněna i o více tresty. Předpisy jsou zkrátka předpisy a holt se musí dodržovat. Nehledě na nelogičnost některých rozhodnutí.
Krizové oddělení, díra i místo pro matky s dětmi
Věznice pak také dále rozdělují své svěřence na jednotlivá oddělení, která bych na rozdíl od standardních nazval jako specializovaná oddělení. Mezi taková pro snadnější pochopení mohu uvést následující. Krizová oddělení, kam se ubytovávají vězně s momentálními psychickými potížemi, kteří nezvládají výkon trestu z mnoha různých důvodů a často vyhrožují či se pokoušejí o sebevraždu nebo jiné formy sebepoškození.
Oddělení pro výkon kázeňských trestů, známé spíše jako díry, respektive cely s celodenním režimem uzavření. Také jsou známá celová oddělení se zvýšenými stavebnětechnickými parametry zabezpečení, v nichž panuje přísnější režim. Tato jsou určena pro problémové jedince, jako jsou rváči, násilníci, útěkáři a podobně.
Jiná oddělení rozdělují mladistvé od dospělých či jsou vyhrazená oddělení pro matky s dětmi. Dále jsou to oddělení nástupní, výstupní, pro pracovně zařazené odsouzené, ale i pro trvale pracovně nezařaditelné. Mezi specializované oddělení také patří pro imobilní odsouzené postižení různým handicapem či odsouzené s mentální retardací splňující kritérium velmi nízké inteligence, jejichž IQ je nižší než 70. Nepletu-li se, stále existuje i oddělení pro bývalé členy ozbrojených složek a podobně, kteří přešli ze strany hlídajících naše zákony na stranu protizákonnou.
Všechna tato oddělení mají své programy zacházení přizpůsobené potřebám dané specializace. Jejich účelem tak je šílenější a efektivnější působení na odsouzené, kteří mají specifické potřeby. Současně však i omezují negativní vliv výkonu trestu i dopad na standardně zařazené odsouzené.
Když podprůměrně inteligentní vězni drtí ty chytřejší
Osobně jsem rád za existenci specializovaných oddělení pro mentálně retardované vězně s velmi nízkou inteligencí. Ovšem je smutné, že zdaleka ne všichni odsouzení s velmi nízkou inteligencí jsou zařazení na tato oddělení. Mnoho odsouzených s podprůměrnou inteligencí je zařazeno na standardních odděleních s opravdu inteligentními odsouzenými. Soužití těchto dvou skupin je pak víc než jen velmi náročné a právě zde pak dochází k citelnému působení negativních vlivů výkonu trestu.
Vše se dá shrnout do jednoduché rovnice, kdy inteligentní skupina vězňů nemá žádný negativní vliv na podprůměrně inteligentní osazenstvo, kdežto podprůměrně inteligentní jedinci mají přímo zdrcující dopad na osobnost inteligentních lidí. Jen těžko se dá slovy popsat soužití s osobami, kteří postrádají sebemenší základní hygienické návyky nebo se vzájemně sexuálně uspokojují na vedlejší palandě bez jakýchkoliv zábran či ostychu. S lidmi, jejichž čas se omezuje výhradně jen na rozměr aktuálně prožívané přítomnosti s nutností primárního uspokojování všech momentálních fyziologických či psychických potřeb. S lidmi, kteří neumí rozlišovat sny od reality a spory řeší hlučně, agresivně bez ohledu na to, zda druhého zmrzačí či zabijí.
V takovémto soužití dochází přímo k devalvaci inteligence těch, kteří jsou inteligentně aspoň průměrní. Má-li být součástí výkonu trestu i ochrana před dopadem negativních vlivů výkonu trestu, pak by se také mělo rozdělovat odsouzené na základě objektivně zjištěného inteligenčního kvocientu na ty, kteří dosáhli IQ v rozmezí 70–90, a ty, jejichž IQ dosahuje nad 90. Takovéto rozdělení by bylo mnohem efektivnější a smysluplnější než selektování prvotrestů od více trestů. Kdyby k takovémuto rozdělení, dej pán Bůh, jednou došlo, pak by se výrazně vyprázdnila i krizová oddělení.
