Dne 25. března 2022 (pro předplatitele deluxe edice již 22. března 2022) vychází nová akční adventura Ghostwire: Tokyo od studia Tango Gameworks spadajícího pod vydavatele Bethesda Softworks. Základní zasazení hry je poměrně netypické. V celém Tokiu zničehonic zmizeli veškeří lidé. Místo nich městem bloudí duchové. Ti mají podobu vycházející především z japonského folkloru. Vy se ujímáte role mladého může, kterého posedl duch detektiva vyšetřujícího původ tohoto zmizení. V průběhu hry se o tomto zmizení a hlavním antagonistovi dozvíte více, stejně jako o vašem zapojení do celého příběhu. Ve výsledku hra vypráví primárně poměrně osobní příběh o smutku ze ztráty blízkých. Po herní stránce však Ghostwire: Tokyo bohužel nenabízí žádný extra zážitek.
Studio Tango Gameworks je v herní komunitě známé díky svým předchozím počinům, a to horroru The Evil Within (2014) a jejímu pokračování z roku 2017. Zakladatelem studia je japonská herní legenda Shinji Mikami, režisér a duchovní otec prvních dílů sérií Resident Evil a Dino Crisis. Nutno však dodat, že jako režisér stál pouze za prvním dílem The Evil Within. Na druhém díle se podílel už jen jako producent. Stejný případ je také Ghostwire: Tokyo. Hra tedy nemůže lákat na jméno slavného vývojáře. První trailer, představený na E3 2019, zaznamenal poměrně pozitivní ohlasy. Prvním zásahem do pověsti hry byl ale odchod původní režisérky hry Ikumi Nakamura. Hlavním důvodem byl však okamžik, kdy se začaly prezentovat ukázky ze samotného hraní. Oproti původnímu očekávání je hra totiž především střílečkou z první osoby v otevřeném světě.
Je střílení duchů pomocí kouzel zábava?
Třebaže má hra paranormální zasazení a může se tvářit jako lineární survival horror, ve skutečnosti jde o klasickou městskou akci z pohledu první osoby. Hráč stráví většinu času repetitivním bojem z první osoby nebo odhalováním mapy. Právě samotný soubojový systém je prvním větším problémem hry. V Ghostwire: Tokyo budete kouzlit pomocí tzv. živelného tkaní (Ethereal Weaving). Je to ale zábavné? Moc ne. Hráč má k dispozici tři druhy těchto kouzel podle toho, na jakém živlu je kouzlo založeno. Na výběr je tak magie založená na větru, vodě a ohni. Kouzla přitom sesíláte na nepřátele stisknutím nebo podržením tlačítka – to jen upozornění pro ty, kteří se těšili na kreslení po obrazovce. Ve finále jde o průměrnou střílečku s klasickými zbraněmi pouze s jiným vizuálem.
Cílem je nepřátele oslabit na tolik, aby se odhalila jejich slabina (jádro). Následně můžete nepřátele jedním tlačítkem dorazit. Kromě toho může hráč používat pomocné talismany, které nepřátele například zparalyzuje nebo rovnou odhalí jejich jádro. V některých momentech můžete využít i kradmý přístup a nepřátele zlikvidovat potichu, a to buď pomocí plížení zezadu nebo lukem. A to je v zásadě vše. Poměrně omezený arzenál tak nepomáhá tomu, že samotný soubojový systém není nijak inovativní nebo odměňující. Vzhledem k tomu, že z hlediska herní náplně jde o podstatnou část hry, to pokládám za poměrně velký problém hry. Na souboje jsem se nijak moc netěšil. Porazit nepřátele, a to ani těch pár bossů, co je ve hře, není žádnou výzvou, jejíž překonání by vám vehnalo hormony do žil. Pocitu z Doom (2016) nebo hlavně Doom Eternal (2020) se to tedy nerovná ani vzdáleně, třebaže podle oficiálních zpráv od studia přitom měl se soubojovým systémem pomáhat právě vývojář z id Software pracující také Doom (2016).
Objevujte vyprázdněné Tokio
Druhou podstatnou část hry tvoří průzkum prostředí a odhalovaní mapy. Bohužel i zde vidím zásadní problémy. Na začátku hry má hráč k dispozici pouze malou část mapy. Zbytek je pokryt mlhou, která vám znemožňuje se po těchto částech mapy pohybovat. Systém odhalování mapy je založen na nalézání svatyň za bránami torii, kde v každé lokaci musíte zlikvidovat nepřátele a následně očistit danou svatyni. K některým branám se sice dostanete až po splnění hlavních příběhových misí, ale v zásadě máte volnost, v jakém pořadí tyto brány otevřete. Po mapě se přitom pohybujete především klasickou schůzí. Do vertikál se můžete dostat přitažením k létajícím mystickým bytostem (yokai) tengu. Z výškových budov pak můžete buď plachtit nebo prostě jen seskočit (ve hře není žádná penalizace za skok z příliš vysoké výšky).
Herní architektura neoslní. Rozhodně hra nedosahuje zážitku z hraní Cyberpunk 2077 (2020), kde pohyb po většině herní mapy byl vizuálním pornem. Po mapě jsou navíc rozesety duše, které musíte osvobozovat, abyste získali body ke zlepšování vaší postavy. Za tím účelem máte v inventáři katashiro, což je japonský papírový talisman, který ve hře slouží ke shromažďování těchto duší. Pokud naplníte jeho kapacitu, musíte najít nebližší telefonní budku a vyměnit duše za body. Vedle toho na mapě naleznete několik vedlejších úkolů, kdy vás postava (duch) v dané lokaci požádá o pomoc s nějakou nesnází v jejím blízkém okolí – podobný mechanismus nabízel například poslední díl série Assassin's Creed. Pokud bychom chtěli být přísní, hru lze v tomto připodobnit k prostřední části Mafia III (2016). V zásadě děláte pořád dokola to samé, aniž by samotná náplň byla nějak extra zábavná.
Nezpochybnitelným kladem Ghostwire: Tokyo je však promítnutí japonské kultury a japonského folkloru do celé hry. Nad rámec výše zmíněných torii, tengu a katashiro, ve hře naleznete mnoho dalších předmětů, postav, bytostí nebo nepřátel vycházejících z historie a mytologie Japonska. Hlavní antagonisti například nosí hannya masky. Jako obchodníci ve hře fungují yokai kočky Nekomata, kdy první návštěva místní večerky vás tak určitě pro svou bizarnost oslní. Po celém městě je však několik dalších yokai bytostí. Pokud tak máte japonskou kulturu rádi, určitě hra už kvůli tomu stojí za vyzkoušení.
Zachraňte sestru, trochu se bojte a objevte tajemství, které stojí za zmizením obyvatel Tokia
Jak naznačujeme výše, ve hře se probudíte jako postava jménem Akito, kterou posedl duch detektiva jménem KK. Zatímco cílem Akito je zachránit svou sestru, cílem KK je porazit skupinu stojící za zmizením obyvatel Tokia a zachránit město před zkázou. Neviděli jsme něco podobného v posledních letech? V této dynamice, kdy hlavní postava je posednuta duchem a hráč tak fakticky hraje za dvě postavy, je hra podobná Middle-earth: Shadow of Mordor (2014) a jejímu pokračování z roku 2017. I zde hlavní postava vděčí za většinu svých schopností tajemnému duchovi.
Více o příběhu prozrazovat nebudeme. Rozhodně jej lze označit za povedený a citlivě míchá osud lidstva s komorním příběhem o ztrátě milovaných blízkých. Nechybí ani typická japonská melancholie na konci.
V rámci hlavních misí zažijete jak velké souboje s hlavními bossy, tak i průchod uzavřenými lokacemi. Právě v těchto částech hra funguje jako horror. V těchto částech navíc dochází k největšímu prolínání reality a paranormálního světa. Budete tak procházet chodbami, které se budou při každém dalším kroky samovolně a děsivě měnit. Zde mi hra zase trochu připomínala Control (2019). Jde ale o poměrně omezené části hry. Pokud se neradi bojíte, toto by nemělo být pro vyzkoušení Ghostwire: Tokyo překážkou. Naopak, pokud čekáte duchovní pokračování The Evil Within, zde ho nenajdete.
Technicky není co vytknout
Ghostwire: Tokyo není žádný zázrak, co se týče audiovizuálního provedení (mohu ale hodnotit pouze PS5 verzi hry). Hra bohužel vychází krátce po Horizon Forbidden West, se kterým se rozhodně nemůže srovnávat. V širším kontextu jde ale určitě o slušný nadprůměr. Velmi bych ale vyzdvihl využití ovladače DualSense, zejména haptické odezvy. Zde vývojáři využívají vlastnosti ovladače PS5 nadstandardně a minimálně zpočátku vás tyto funkce vtáhnou do hry. Co se týče tradičního nastavení grafiky z hlediska poměru výkonu a rozlišení, ve hře si můžete vybrat z šesti grafických režimů Mezi jednotlivými mody přitom můžete kdykoliv během hry přepnout a vybrat si ten pro vás nejvhodnější. Na rozdíl od jiných her, zde není jedna jasná volba. Hra se dá určitě hrát i v režimu 30 snímků za vteřinu, pokud preferujete co nejkvalitnější rozlišení, nejvyšší detaily a zapnutý ray tracing.
Hru si v současné době zahrajete buď na konzoli PS5 nebo na počítači. V budoucnu by měla být přístupná i na konzoli od Microsoftu, který mateřskou společnost daného studia, tj. ZeniMax Media Inc., v roce 2021 koupil. Stejně jako v případě Deathloop (2021), jde tak o jednu z posledních her od skupiny ZeniMax, resp. Bethesda, která vychází jako časová exkluzivita na konzole od Sony. Možná dokonce jedna z posledních her těchto vývojářů, která vůbec na této konzoli vyjde. Je to ale dostatečně důstojné rozloučení?
