Mobilní operátor odhadl účast na nedělní demonstraci na 258 tisíc lidí. Mě by zajímalo ještě jedno číslo: kolik z nich tam bylo tehdy i nyní – rozuměj: v listopadu i v červnu. Jsem jeden z nich a nabízím osm odlišností:
1. Počasí. Jasně, listopad není červen. Tehdy každý vytáhl jednu z těch tří péřovek, co tehdy byly na trhu, a hurá na Letnou. Pamatuju si, že vál poměrně ostrý vítr směrem od Hradu a někde od projevu Miloše Zemana už mi mrzly nohy.
2. Tehdy vystoupili dva mladí policajti a omluvili se za zásah na Národní třídě. Teď žádný fízl nevystoupil a neomluvil se.
3. Tehdy byla sborově zpívaným hitem Hutkova Náměšť, tentokrát Není nutno od dua Uhlíř–Svěrák. Pro zajímavost: obě písně od sebe dělí deset let (Náměšť – 1973, Není nutno – 1983) a obě jsou v dur.
4. Vlastně mě až zaráží, jak málo transparentů bylo tehdy nad hlavami lidí. Jako by veškerou kreativitu nechali dole ve městě, na Havlem polepených nárožích, a nahoru na Letnou už vystoupali jako na mši, pro posvěcení své cesty. Teď v neděli to byla jiná písnička, protože díky photoshopu a digitálním vychytávkám lze na destrukci Burešova obličeje realizovat prakticky každý nápad.
5. Když jsem tehdy slyšel Dubčekův projev plný frází, říkal jsem si: Proboha, ke komu jsme se celou tu dobu modlili? Teď jsem žádný řečnický trapas neslyšel.
6. Pamatuju si, že na Letné jsem poprvé neměl strach. Václavák jsem měl stále potřísněný vzpomínkou na Palachův týden a v duchu jsem se neustále připravoval na možnost, že nás od koně i v listopadu obuškáři zase stlačí jako prkýnko od záchodu. Otevřenost Letenské pláně ve mně budila pocit nedefinovatelného bezpečí. Letos jsem měl strach pouze z toho, že se mi rozbil mobil, protože mi najednou nešla wifina.
7. Tehdy mi bylo pětadvacet. Teď pětapadesát.
8. A nakonec jedna shoda: tehdy jsme měli navlečené rukavice a i nyní se demonstranti shodli, že budou pracovat v rukavičkách. Takže žádné Molotovovy koktejly ani v budoucnu nečekejte.
