Měsíc se může stát novým Divokým západem, klíč bude ležet v jeho surovinách a v nemožnosti ho sestřelit
Válka o Měsíc, nebo dokonce na Měsíci vypadá jen jako námět nějaké pokleslé sci-fi, protože Neil Armstrong tam nahoře přece řekl, že přichází jménem celého lidstva. Jenže svět se od časů Apolla 11 hodně změnil a zdá se, že vůbec ne k lepšímu. A tak je možné, že současné závody o Měsíc budou vypadat úplně jinak než tehdy. Mnozí odborníci dokonce mluví o skutečné válce.
Měsíc je budoucnost: tam nahoře čekají obrovské nedotčené zásoby strategických surovin s nevyčerpatelnými zdroji solární energie pro jejich zpracování, místo, odkud lze bezpečně kontrolovat celou Zemi, a současně odrazový můstek k dalším planetám a k vesmíru vůbec. Pouze ten, kdo bude mít Měsíc, bude mít i budoucnost. Klíč k ní leží ani ne týden cesty od Země – jen ho zvednout.
Je to tím snazší, že Měsíc nikomu nepatří. Zatím. Ale nemusí to tak zůstat, protože některé velmoci už o jeho ovládnutí přinejmenším přemýšlejí.
Divoký západ mezi krátery
„Měsíc je mnohem lepší místo pro těžbu surovin než Země,“ říká britský filozof Anthony Clifford Grayling, autor knihy Who Owns the Moon (Komu patří Měsíc). „Není zdevastovaný tisíciletími těžby jako Země, žádané nerosty tam jsou snadno dostupné ve velkém množství. Měsíc je plný cenných zdrojů, tak proč si pro ně nedojít. Někdo říká, že to není praktické. Ale tempo technologických změn je tak rychlé, že problémy budou brzy vyřešeny. Ostatně, už teď se do toho investuje spousta peněz – a kdo by tolik investoval do něčeho, od čeho neočekává zisk?“
Anthony Clifford Grayling současně dodává: „Neexistuje žádná závazná smlouva ani žádné soudy, jež by řešily případné spory. To znamená, že je tu riziko konfliktu, který by se neomezil pouze na vesmír. Řekl bych, že pokud vyřešíme problémy, jež nás trápí tady, na Zemi, pak další velkou výzvou bude odstranění rizika vzniku válek ve vesmíru.“
Britský filozof také tvrdí, že v 21. století není možné na Měsíci postupovat jako v časech Divokého západu, kdy půda patřila tomu, kdo přišel první (a hlavně měl kolty zavěšené proklatě nízko). „Po přistání tam budou všichni lidé pozemšťany bez ohledu na státní vlajky,“ tvrdí idealisticky Anthony Grayling.
Ale v Rusku a Číně se na to dívají jinak. Ředitel Ústavu kosmických výzkumů Ruské akademie věd Lev Zeljonyj byl už roku 2013 konkrétnější: „Myslím, že v polovině 21. století se rozhoří boj o ovládnutí oblastí okolo lunárních pólů a o možnost vybudovat tam stálou základnu. Sice bude nutné brát ohled na ekonomičnost těžby a dopravy, ale pokud se nenajde jiná alternativa, pak jde o dobrý způsob, jak vyřešit nedostatek vzácných kovů na Zemi.“ Ještě přímočařeji to vidí šéf čínského lunárního programu Jie Pchej-ťien: „Měsíc je jako ostrovy Ťiao-jü-tao, zatímco Mars je jako ostrov Chuang-jen (ostrovy u jihovýchodní Asie, o něž Čína vede spory s jinými zeměmi). Pokud se tam teď nedostaneme, i když jsme toho schopni, pak nám to budou naši potomci vyčítat. A pokud tam přistanou jiní, tak to tam ovládnou a vy už se tam nedostanete.“
Někdo si možná ještě vzpomene, jak tady před přibližně 15 lety firma, která si říkala Lunární ambasáda (Lunar Embassy), prodávala pozemky na Měsíci. Jestli patříte mezi ty, kteří majiteli firmy Denisovi M. Hopemu pomohli stát se milionářem (i u nás jich je dost), mám pro vás dvě špatné zprávy. První říká, že mezinárodní smlouvy nic takového neumožňují. Ta druhá je ještě horší: Rusko a Čína nejen že takové smlouvy nepodepsaly, ale mají v úmyslu se řídit právem silnějšího.
Kosmické eldorádo
Dokud se zdálo, že přirozená oběžnice Země je jen bezvodá pustina, byla zajímavá nanejvýš z vědeckého hlediska, protože jakákoliv rozsáhlejší aktivita by znamenala dopravit tam obrovské množství vody za obrovské sumy peněz. Ale roku 1994 zjistila sonda Clementine v polárních oblastech možnou existenci životodárné tekutiny – a každý další výzkum tento objev potvrzoval. Voda se na Měsíc zřejmě dostala při srážkách s kometami. V hlubokých kráterech polárních oblastí, na jejichž dno nikdy nedopadá sluneční světlo, se nemohla vypařovat, a tak se tam hromadila v podobě ledu.
Objev byl prvním a rozhodujícím impulsem k rozehrání nové hry o Měsíc. Voda se dá nejen pít, ale také pomocí elektrické energie ze Slunce (kterého je na Měsíci víc než dost, aniž by ho stínily mraky) rozkládat na vodík a kyslík. A to je ideální kombinace paliva pro raketové motory. Ale nejen to: na Měsíci je také jen přibližně šestinová gravitace oproti Zemi a žádná atmosféra bránící letu. To ostatně není výhoda jen pro rakety: díky tomu by šlo například skoro zadarmo posílat kontejnery s vytěženými surovinami na oběžnou dráhu nebo na Zemi pomocí elektromagnetických katapultů.
Ale ani nedostatkovými vzácnými kovy nabídka lunárních benefitů nekončí. Možná ještě lepší je izotop hélia 3. Jak číslice u symbolu prvku naznačuje, 3He má v jádře o jeden neutron méně než „obyčejné“ hélium (4He) v balóncích na oslavách. Izotop hélia se dvěma protony a jen jedním neutronem by se skvěle hodil jako palivo pro výrobu energie prostřednictvím termojaderné fúze, ale má to háček: na Zemi je ho málo. Je ještě mnohem vzácnější než He4 a ani toho není zrovna moc. Abychom byli konkrétní: 3He je na Zemi 10 000krát vzácnější než „obyčejné“ hélium; uvádí se, že pouhý litr by stál 2000 dolarů.
Předpokládá se, že na Měsíci je ho hodně, protože je součástí takzvaného slunečního větru, jenž se po miliardy let zachycuje ve svrchní vrstvě lunárního regolitu. Takže kdo tento zdroj ovládne, nemusí se už bát energetických krizí. Nebo se dokonce může vůči ostatnímu světu vyšvihnout do stejné pozice, v jaké jsou dnes ropní šejkové. Ropa byla a pořád je dobrý důvod k válkám všeho druhu. Takže není proč si myslet, že s héliem 3 to bude jiné.
A je tu ještě něco: stejně jako vojenské satelity a stanice (jako byly třeba sovětské Almazy vybavené dokonce kanónem) i Měsíc se pohybuje nad všemi obydlenými kontinenty – ale na rozdíl od vojenských satelitů ho nejde sestřelit.
Antarktida jako vzor
Otázka, kdo má právo na Měsíc, není tak docela nová. Také Antarktida je hodně daleko, není lehké se tam dostat ani přežít a jsou tam ložiska zajímavých surovin. V první polovině 20. století tam velmoci (včetně tehdejšího nacistického Německa) posílaly výzkumné expedice s postranními úmysly si v budoucnosti něco zabrat pro sebe. Po druhé světové válce mezi srpnem 1946 a únorem 1947 USA uspořádaly v Antarktidě velké vojenské manévry Operation Highjump (Vysoký skok). Účastnilo se jich 4700 vojáků s 13 válečnými loděmi a 33 letadly. Jakkoliv při nich nechyběly vědecké cíle, hlavním smyslem bylo vyzkoušet možnosti válčení na ledovém kontinentu.
V 50. letech začaly v Antarktidě vznikat stálé vědecké stanice, a ne vždy se to obešlo bez konfliktů. V únoru 1952 argentinští vojáci zahájili kulometnou palbu na britské polárníky v zátoce Hope na Palmerově poloostrově. Konflikt, při němž šlo o nároky jihoamerických států na toto území, doutnal několik let. Představit si podobné události na Měsíci je tím snazší, že tam půjde o mnohem víc než jen o možnost vztyčit národní vlajku nad Palmerovým poloostrovem, na kterém nic zajímavého není.
V Antarktidě ale přece jen zvítězil rozum. První krok udělalo roku 1961 všech 12 států, jež tu měly své stanice, když uzavřely ve Washingtonu Smlouvu o Antarktidě. Ta kromě jiného zakazuje vojenské aktivity, zmrazuje všechny dosavadní územní nároky, zajišťuje svobodu výzkumu, výměny informací i pohybu. Jakékoliv územní zábory jsou vyloučené stejně jako komerční těžba surovin. Případné spory se mají řešit pouze mírovými prostředky. Signatáři se také zavázali, že budou pravidelně pořádat konference ATCM (Antarctic Treaty Consultative Meetings), na nichž si vyměňují informace, diskutují o problémech kontinentu a přijímají rozhodnutí o dalším postupu. Do současnosti smlouvu podepsalo okolo pěti desítek států včetně někdejšího Československa. Od roku 2014 je členskou zemí i Česko.
Ke Smlouvě o Antarktidě se postupně připojila další ujednání, která dohromady tvoří Antarktický smluvní systém (ATS, Antarctic Treaty System). Většina se ale týká ochrany tamního života a ekosystémů, takže z hlediska možných problémů na Měsíci není zajímavá.
Zdálo by se tedy, že problém je vyřešený: stačí postupy z jižního polárního kontinentu po úpravách aplikovat na Měsíci. Začíná se ale ukazovat, že to, co fungovalo v mírových časech druhé poloviny 20. století, pomalu ztrácí účinnost. Čína, jež má v Antarktidě pět stanic, začíná mluvit o tom, že bude považovat jejich okolí za „zónu zvláštního zájmu“. A to je jen eufemismus pro zábor území.
„Smlouva o Antarktidě se začíná drolit,“ konstatuje Anthony Grayling. „Až roku 2048 skončí zákaz komerční těžby, dají se nejspíš očekávat územní nároky i od dalších zemí.“
Právo pro vesmír
Už v druhé polovině 20. století nechyběly snahy dát legislativní rámec také aktivitám ve vesmíru. Roku 1967 byla uzavřena Smlouva o vesmíru (OST – Outer Space Treaty), která byla inspirována systémem smluv o Antarktidě. Mimo jiné zakazuje umisťování jaderných zbraní, budování vojenských základen a provádění vojenských manévrů v kosmickém prostoru. Nedovoluje také vyhlašování územních nároků na kosmická tělesa.
Jsou v ní ale mezery: státy mohou budovat vojenské kosmické síly a umisťovat ve vesmíru konvenční zbraně. Ohledně těžby a dalších způsobů komerčního využívaní je buď mlhavá, nebo se těmto aktivitám vyhýbá úplně. Nebyl v tom úmysl; v době, kdy smlouva vznikala, se doly na Měsíci jevily jako čirá fantazie.
Do současnosti smlouvu kromě kosmických velmocí podepsala více než stovka dalších zemí. Podobně jako v systému smluv o Antarktidě i OST na sebe časem nabalovala další ujednání. Roku 1979 vznikl soubor pravidel pro aktivity na Měsíci (Moon Agreement). Klade důraz na mírové využití a vědecký výzkum, ale především se snaží vyplnit mezery v OST ohledně těžby a dalších komerčních aktivit. Jenže žádná z hlavních kosmických velmocí ho neratifikovala, takže nenabízí platformu pro mezinárodní dozor ani pro správu exploatace Měsíce. A to je nejlepší živná půda pro vznik budoucích konfliktů.
Další takové ujednání je známé pod označením Artemis Accords z roku 2020. Jde o 12 zásad civilního využívání Měsíce, planet, asteroidů a komet. Článek 10 se týká přímo těžby, ale je poněkud nejasný. Sporné je především tvrzení, že těžba neznamená přivlastnění surovin státem. Znamená to, že suroviny, které nějaký stát vytěží, patří všemu lidstvu? Vzhledem k předpokládaným vysokým nákladům to je poněkud demotivující. Bude investor zajišťovat těžbu, zatímco jakási mezinárodní komise (nejspíš stejně problematická, jako jsou komise OSN) mu ji bude vyvlastňovat a přerozdělovat? Totéž platí i v případě, že by těžařem a investorem byla soukromá společnost.
Podobně mlhavý je také článek 11 týkající se vyhýbání konfliktům. Sice tvrdí, že signatáři mají postupovat podle zásad „náležitého ohledu“, ale tento pojem dál nespecifikuje a už vůbec neuvádí, jak ho kontrolovat a vymáhat. Těžko se tedy divit, že k Artemis Accord přistoupilo jen několik málo států, z nichž skutečnou kosmickou velmocí jsou pouze USA. Čína ani Rusko nic takového zjevně nemají v úmyslu. Výše citované výroky jejich představitelů naznačují, že jejich záměry ohledně Měsíce míří úplně jiným směrem.
Project Horizon
Ve skutečnosti vojáci supervelmocí přemýšlejí o Měsíci už hodně dlouho, jen o tom nemluví. Příkladem může být Project A119 amerického válečného letectva z roku 1958, při němž šlo o odpálení jaderné nálože na povrchu Měsíce. Měla to být demonstrace síly, ale možná také odpověď na stejný záměr Sovětského svazu. Project A119 byl prozrazen až roku 2000, mlhavé informace o obdobném sovětském projektu se dostaly na veřejnost ještě o deset let později.
Mnohem ambicióznější cíle měla studie Project Horizon, již vypracovala americká armáda roku 1959. Šlo o trvalou základnu s dvanáctičlennou posádkou na povrchu Měsíce. V propozicích se doslova uvádělo, že základna je nutná z důvodů národní bezpečnosti. Mezi její úkoly mělo patřit sledování povrchu Země, blíže nespecifikované vojenské operace na Měsíci a podpora jeho výzkumu. Měla začít pracovat roku 1966 a bylo pro ni vybráno několik možných lokalit. Na obranu před případným útokem by byla vybavena ručními zbraněmi a neřízenými raketami s malými jadernými hlavicemi. Prezident Dwight Eisenhower Project Horizon zrušil, ale některé prvky podobné pozdějšímu lunárnímu programu Apollo naznačují, že když John Kennedy ve slavném projevu vyhlásil cíl přistát na Měsíci, nevařil z vody.
Dá se předpokládat, že podobnými studiemi se zabývají vojáci velmocí i dnes – ale že se tím z politických a strategických důvodů nechlubí. Jisté je, že Spojené státy roku 2019 založily vesmírné síly (US Space Forces), do jejichž kompetence by v případě potřeby patřil i Měsíc.
Obdobné jednotky má Čína a Rusko. Čínské pilotované lety jsou výhradně záležitostí vojáků, Číňané chtějí přistát na Měsíci už před rokem 2030 a společně s Rusy tam plánují postavit trvalou stanici.
A tak Měsíc nejspíš přestane být romantickou ozdobou noci. Stane se obsahem politického zpravodajství – a možná i zpravodajství válečného.
