Program Lunochod: Sovětské poslední hurá v dobývání vesmíru aneb Agent KGB v hrnci na kolečkách

V období normalizace koloval jeden vtip: Vrátí se československá vládní delegace v čele s prezidentem Gustávem Husákem ze státní návštěvy v SSSR, dvířka letadla se otevřou – a z nich po čtyřech vyleze soudruh prezident. Pohybuje se sem a tam po letišti, občas zvedne kámen, zblízka si ho prohlédne a zase zahodí, jindy si ho strčí do kapsy nebo ochutná hrst hlíny. Ostatní soudruzi vyděšeně telefonují do Moskvy a vzápětí dostanou uklidňující odpověď: „To nic, tovarišči, hned to spravíme. To tady jen někdo omylem přepnul soudruha Husáka na program Luno­chodu...“

Vtip je vtipem, jen když je srozumitelný, a v tomhle je hned několik prvků, které byly zejména mladšími generacemi šťastně zapomenuty: komunistický režim padl, Gustáv Husák nežije. A co to byl ten Lunochod? Mohlo by se oprávněně říci, že není čeho litovat, ale zapomenout na Lunochod by přece jen asi byla trochu škoda. Když si od tohoto kosmického programu odmyslíme v té době nezbytnou propagandistickou omáčku, tak šlo o zajímavý a v mnoha ohledech průkopnický vědecko-technický počin.

Předehra pro Měsíc

Sovětský svaz vlastně přišel k závodům o Měsíc jak slepý k houslím. Období od července 1957 do prosince 1958 prohlásila světová vědecká komunita Mezinárodním geofyzikálním rokem, kdy budou vědci zkoumat Zemi i její atmosféru ještě víc než jindy, a USA oznámily, že při té příležitosti vypustí první umělý satelit naší planety. V Sovětském svazu si někdo uvědomil, že by totéž pohodlně dokázala raketa, kterou mají přichystanou k jadernému bombardování Spojených států – tak proč Američany trochu nepoškádlit tím, že je s družicí předběhnou. A tak to i provedli. Říci o ohlasu, že byl nečekaný, je slabé slovo: zatímco svět freneticky jásal a snad i začínal věřit, že SSSR je opravdu budoucnost lidstva, Američané se propadli do hluboké deprese. A ta se ještě prohlubovala s každým dalším sovětským kosmickým úspěchem a každou další americkou raketou, jež explodovala hned na rampě nebo jen o trochu výš – a ještě ke všemu byla obvykle slabší než ty ruské. Rudí papaláši s překvapením zjistili, že vesmír je vůbec to nejlepší místo pro komunistickou propagandu, a s vervou se pustili do jeho „dobývání“.

Ale pak přišel americký prezident John Kennedy s geniálním tahem, když prohlásil, že do konce šedesátých let stanou Američané jako první na povrchu Měsíce. Kdyby sovětští představitelé hned tehdy veřejně řekli, že na tohle nehrají, protože ve vesmíru sledují jiné cíle, ještě snad mohli ze závodu s ekonomicky, průmyslově i vědecky nejsilnější zemí se ctí vycouvat. Ale oni se paradoxně stali obětí své vlastní propagandy tvrdící, že komunistický systém je výkonnější než kapitalistický. A tak na Kennedyho výzvu přistoupili. Sice ne veřejně, ale z každého jejich kosmického kroku bylo zřejmé, že závod začal.

O pilotovaném letu na Měsíc údajně sovětské politbyro tajně rozhodlo v srpnu 1964 a mělo k němu dojít v říjnu nebo listopadu 1967. Termín nebyl dán technickými a ekonomickými možnostmi, ale propagandou: půl století od takzvané Velké říjnové socialistické revoluce SSSR ukáže světu, kdo je tady jednička.

Jenže neukázal a na Měsíci byli první Američané. Už v květnu 1969 zasvěcení vysoce postavení soudruzi začínali tušit, že to tak dopadne. Tehdy akademik Mstislav Keldyš na tiskové konferenci prohlásil, že SSSR usiluje jen o bezpilotní mise, protože nechce riskovat lidské životy. Přesto existují svědectví o tom, že lidé na ulicích Moskvy plakali, když se Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins 24. července 1969 z povrchu Měsíce šťastně vrátili. Sovětská televize také byla jednou z mála, které nevysílaly přímé přenosy z mise Apolla 11.