Pokrytectví, moc a paragrafy: Z boje proti otroctví stal nástroj koloniálních her
- Snahy o zrušení otroctví a potlačení obchodu s lidmi postupně vedly přes dilčí historické milníky až k podepsání mezinárodní Úmluvy o otroctví pod hlavičkou Společnosti národů v roce 1926.
- Boj proti otrokářství byl v historii často provázen pokrytectvím evropských mocností, které jej využívaly k ochraně svých hospodářských zájmů i jako záminku pro koloniální a vojenské intervence.
- Ačkoli byl právní zákaz otroctví postupně přijat po celém světě, vymáhání těchto závazků naráželo na nedostatky a různé moderní formy nucené práce či závislosti přežívají dodnes.
V Ženevě byla 25. 9. 1926 podepsána Úmluva o otroctví. Dokument zakazující otroctví byl závazný pro všechny členy Společnosti národů. Stejně jako její následovník OSN neměla ani Společnost prostředky, jak závazky vymáhat. Otroctví proto na mnoha místech světa pokračovalo dále. Co tedy k podepsání vedlo? Jaká byla předchozí historie boje proti vlastnictví lidí a jak se Úmluva projevila v reálném světě?
Otroctví je prastarý fenomén existující v mnoha formách – od přímého vlastnictví lidí jako majetku přes různé formy nevolnictví, ekonomické závislosti až po nucené sňatky. Nejstarší zmínky o vlastnictví lidí známe ze 3. tisíciletí př. n. l. ze staré Mezopotámie. Otroci měli velkou roli ve fungování všech starých impérií. Za éry starého Říma tvořili otroci v 1. století př. n. l. 20－40 % obyvatel oblasti Itálie a asi desetinu celé Římské říše.
Nebyli však zotročováni kvůli svému původu nebo barvě pleti a nebyla jim také vyhrazena pouze nejhorší práce. Vzdělaní otroci zastávali posty učitelů, lékařů, úředníků a správců majetku svých pánů. Někteří dokonce pobírali plat (peculium), a pokud naspořili dostatek peněz, mohli se z otroctví sami vykoupit.
Masové rozšíření takzvaného „chattel slavery“ – tedy otroctví, kdy otrok není považován za člověka, ale za pracovní nástroj, se svět dočkal po objevení Ameriky a rozmachu koloniálních mocností. Není náhodou, že ve stejné době má své kořeny i rasismus. Křesťanská víra totiž vlastnictví otroků a obchodování s lidmi nezakazovala. Samotná církev transatlantický obchod s otroky obhajovala myšlenkou, že unesení Afričané budou v koloniích pokřtěni a budou tím pádem spaseni.
První abolicionisté
Myšlenky, že vlastnictví lidí odporuje morálním zásadám, jsou kupodivu stejně staré jako otroctví samo. Razil je například už starořecký dramatik Euripides, římský stoik Seneca a raní křesťanští filozofové. Na jejich obrodu a zrod organizovaného hnutí za zrušení otroctví si však svět musel počkat až do 18. století. Proti obchodu s lidmi se začali otevřeně stavět osvícenští filozofové a členové vznikajícího abolicionistického hnutí v Británii. Velkým impulzem pro jejich úsilí byl případ masové vraždy na lodi Zong, kdy posádka hodila do moře 140 otroků, aby se pak domáhala pojistného za ztrátu zboží.
V reakci na ostře sledovaný soudní proces předložila komise 300 britských quakerů v roce 1783 parlamentu první petici požadující zákaz trhu s otroky. O několik let později vznikla v Británii první organizovaná Společnost proti otroctví (Anti-Slavery Society) a v roce 1807 byl ochod s lidmi v Britském impériu zakázán.
Vídeňský kongres a realita v koloniích
Na mezinárodní scénu se snaha postavit otroctví mimo zákon dostala po napoleonských válkách, kdy vítězné mocnosti deklarovaly v roce 1815 na Vídeňském kongresu záměr potlačovat obchod s lidmi. Znění deklarace bylo velmi ostré – hovořilo o systému „odporném principům lidství a univerzální morálky“ a o „metle, která dlouhá léta ničila Afriku, degradovala Evropu a postihovala celou lidskou společnost“. Paradoxem je, že v koloniích signatářů pracovaly ve stejné době miliony otroků nebo přinejmenším nevolníků zbavené většiny sociálních a lidských práv.
Proponenti koloniálního systému byli v obhajování svého pokrytectví velmi obratní. Tvrdili, že okamžité zrušení otroctví by zničilo nastavené ekonomické mechanismy v kolonizovaných státech, a zastávali se jeho postupného rozvolňování. Později přešli na argument, že nucená práce kolonizovaných národů je jakousi formou platu za to, že je nadřazené evropské národy vyzdvihují z divošství k vyspělé civilizaci.
Boj proti konkurenci
Důležitým argumentem za ukončení otroctví byla snaha zlikvidovat vliv arabských otrokářů v evropských koloniích v Africe. Arabské otrokářské karavany operovaly v subsaharské Africe od 7. století a zásobovaly unesenými lidmi trhy napříč celým světem od Pyrenejského poloostrova po Indii (velkým centrem obchodu s lidmi byla pro Araby i Praha). Jejich dobře vyzbrojené a zkušené osádky představovaly pro evropské kolonie významnou hrozbu. Boj proti otroctví byl tedy pro Evropany výhodný z několika důvodů. Poskytoval koloniálním mocnostem image civilizovaných humanistů, zároveň stavěl mimo zákon činnost arabských kmenů ohrožující jejich zájmy v Africe.
Na závěr Druhé bruselské konference v roce 1890 byla z těchto důvodu ustanovena mezinárodní aliance, která měla za cíl úplné potlačení otrokářství v Africe. Signatářům dávala právo podnikat na svých afrických územích vojenské intervence proti obchodníkům s lidmi a zakládat za tímto účelem trvalé ozbrojené posádky. Paradoxní je, že nejaktivnějším bojovníkem proti arabským otrokářům byla Belgie. I samotnou konferenci svolal do Bruselu král Leopold II. Belgický monarcha proklamoval, že jeho záměrem je zbavit Afriku arabského násilí a jednou provždy skoncovat s otrokářským systémem. V jeho koloniích v Kongu ve stejné době pracovali nevolníci v naprosto nelidských podmínkách a Leopoldova hrůzovláda zde připravila o život 10 milionů Afričanů.
Společnost národů
Celosvětové úsilí o ukončení otroctví vyvrcholilo po skončení I. světové války. Vítězné mocnosti nejprve podepsaly v roce 1919 dohodu o obnovení Bruselské konvence v Saint-Germain-en-Laye. Pak iniciativu převzala nově ustanovená Společnost národů. V roce 1924 v ní vznikla expertní komise pověřená vytvořením právní definice otroctví a všech jeho forem včetně nevolnictví, nucených sňatků, vykořisťování dětí a nucené práce pro státní či soukromé společnosti. O dva roky později pak byla 25. září v Ženevě podepsána Úmluva o otroctví, která veškeré formy otroctví postavila mimo zákon. Signatáři se zavázali potlačovat obchod s lidmi, usilovat o co nejrychlejší vymýcení otroctví ve všech jeho podobách a bránit tomu, aby se nucená nebo povinná práce vyvinula ve stav obdobný otroctví.
Vzhledem k tomu, že Společnost národů, stejně jako její nástupce OSN nemá nástroje k vynucování svých rozhodnutí, přežívaly různé druhy otroctví i nadále. Boj za jejich vymýcení byl bohužel zneužíván jako záminka pro násilné intervence. Příkladem může být Etiopie. Země byla tradičním centrem pro arabský obchod s lidmi a otrokářství zde bylo hluboce zakořeněno. Císař Haile Selassie sice vydal dekret o ukončení otroctví, jeho centrální vláda ale měla ve venkovských kmenových komunitách jen malý vliv. Využívání nucené práce zde pokračovalo nadále. Do ligy národů byla přijata pouze podmínkou, že bude otroctví aktivně potlačovat. Když ale ve 30. letech hledal italský diktátor Benito Mussolini záminku k útoku na Etiopii, našel ji právě v předstírané snaze o osvobození otroků.
Současnost
Násilná okupace země na statutu zotročených Afričanů nic nezměnila a Etiopie otroctví definitivně zakázala až v roce 1942. Stejně tak přežívaly různé formy otroctví a nucené práce v řadě dalších zemí, hlavně v Karibiku, v různých státech Indie, Afriky a Středního východu. Právní systém Saudské Arábie umožňoval fyzické vlastnictví lidí až do roku 1962. V Ománu bylo otroctví zrušeno až v roce 1970, v Mauretánii dokonce až v roce 1981. Moderní formy přežívají zde i v jiných zemích dodnes. Velmi rozšířený je takzvaný systém „kafala“ (sponzorství), kdy jsou zahraniční pracovníci existenčně a právně naprosto podřízení svému zaměstnavateli. Podle OSN dnes na světě žije pod některou formou otroctví přes 40 milionů lidí.
