Docela mě překvapuje, jaké šílenosti se rozvíjejí okolo hlasování lidoveckého poslance Ludvíka Hovorky proti reformě veřejných financí. Nebo proti batohu reforem, abych byl přesný. Lidovci ho chtějí – slovy Lidových novin, respektive předsedy Čunka – upálit, neexistuje snad deník, jehož komentátor by se neptal, jestli by Hovorka neměl vrátit poslanecký mandát.
Proč by to měl dělat, mi není jasné. Ludvík Hovorka nehlasoval pro reformu, protože se mu příčí, že by poplatky za recept u lékaře měly platit i děti. Celkem rozumný argument, proti kterému se dá namítnout, že jinými kanály se dítěti, nebo spíš jeho rodičům, peníze vynaložené na recepty od lékaře vrátí, a dokonce snad i několikrát.
Jenže Hovorka je principiálně proti tomu, aby děti platily za recepty, protože základní lékařská péče by u nás měla být dostupná pro všechny a zdarma. Nevidím na tom nic špatného, byť si lidovci před parlamentními volbami do programu napsali, že poplatky u lékaře budou prosazovat. Spíš mi vadí to srovnávání s poslanci Melčákem a Pohankou, ex sociálními demokraty, kteří pro změnu reformu – za cenu koaličních ústupků – podpořili.
Hovorka je mi sympatický v tom, že nehlasuje jako stroj. Ostatně, poslanec má hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (tak to stojí v jeho slibu), nikoli podle toho, co mu nařídí předseda poslaneckého klubu nebo strany. To bychom jinak do sněmovny mohli volit roboty. Stačilo by je jenom patřičně nastavit, aby modří hlasovali proti červeným a naopak.
V případě Ludvíka Hovorky podle mě nejde o poslaneckou „neposlušnost“ ani o stranickou nekázeň, ale prostě střet koaličního záměru a poslancova svědomí. Není snad pozitivní, že poslanec dává přednost vlastnímu svědomí před stranickým trikem? Škoda, že se na to komentátoři nedívají touhle optikou.
