nahoru

Nemožné na nepočkání

Veronika Bednářová 2. dubna 2003 • 09:27

V Moskvě, té nádherné, bohaté metropoli nových ruských zbohatlíků, vás neustále usměrňují, kastují (kastrují) a hodnotí úplně cizí lidé. Třeba recepční, pokojské, prodavači, letušky, paní z WC. To mě tedy překvapilo. „Není možné, tohle nezvládnete, takhle to nejde,“ říkali mi pracovníci sektoru služeb a dodávali: „ne, vy nesmíte.“


Jako je šampón dva v jednom, moskevský hotel Rossija vypadá jako deset tisíc v jednom, jako pražské sídliště Jižní město v jednom. Bydlela jsem na západní straně. Ovšem byznys centrum, jediné místo, kde se dal použít internet, sídlil na křídle východním. Hoteloví pracovníci neustále opakovali: je nemožné přejít ze západního křídla na východní, ukazatele nemáme. Jinými slovy, internet je jen pro lidi, kteří bydlí na východní straně hotelu. Po několikakilometrovém pochodu břichem hotelu jsem vztekle zjistila, že měli ještě navíc pravdu: byznys centrum ve spleti chodeb opravdu nelze najít. A pak mě napadlo: nejde ze západní na východní stranu přejít venkem, prostě obejít hotel? Snad ano, řekl zamyšleně neusměvavý liftboy, jako by tenhle nápad slyšel poprvé. Vešla jsem zvenčí dveřmi východní vrátnice a divte se, Moskvané, nikdo mi neřekl, že internetové služby (pět rublů za minutu) nesmím používat jen proto, že bydlím na západě.
Bydlím na Západě, zdá se mi po těch třech dnech v Moskvě. Rusko nám totalitní myšlení implantovalo a my Češi se ho, byť bolestně a pomalu, zbavujeme. Ale u nich bylo, je a zůstane doma. „Nemluvte, nemluvte, tady nesmíte mluvit, tady nesmíte stát,“ křičeli pak na mě dozorčí v mauzoleu V. I. Lenina. V demokracii vás může někdo ponižovat přesně do té míry, kterou vy mu dovolíte: a Lenin navíc jako by neměl nohy, už na ně asi
nezbyly peníze. Tak jsem z mauzolea odešla, podívat se k pomníkům všech ruských prezidentů. I Stalin tam měl čerstvé karafiáty.

Veronika Bednářová