Výročí je pryč, a teď už samozřejmě nemá valnou cenu unavovat s křížkem po funuse, leč pár slov si oslavenec Jan Werich přece jenom zaslouží, byť jeho nedělní sté výročí narození už odeznělo. Možná nejzajímavější bude po čase srovnávat, jak naše média zareagují za pár měsíců na sté výročí narození Werichova dvojčete Jiřího Voskovce, který se narodil až v červnu 1905 a má v této kultovní dvojici úlohu jakéhosi mladšího bratra. Ten základní rozdíl tkví ve faktu, že Voskovec zůstal v americkém exilu, zatímco Jan Werich zvolil život v Čechách a stal se součástí naší kultury po roce 1948, byť pouze její "trpěnou" součástí.
O této roli a o postavení Jana Wericha se v souvislosti s jeho nedělním jubileem hojně diskutovalo, většinou se ale mluvilo jen o jeho divadelnickém působení, byť se tím měla na mysli i autorova předválečná literárně dramatická činnost, tj. společná díla Voskovce a Wericha. Jenomže Werich byl nejen divadelní a filmový herec a výsostný komik, ale také spisovatel: vždyť českou moderní pohádkovou klasikou se stal jeho soubor Fimfárum (z roku 1960), ač byl v úplnosti knižně vydán až před osmi lety, dlouho po umělcově smrti. Všechny knihy pochopitelně stárnou, i ty pohádkové, čili též tato Werichova, nicméně: kolik takových ryzích pohádkových vyprávění či převyprávění v české literatuře pro děti (a svým způsobem i pro dospělé) máme? Nebo jinak: kolik knížek vydaných po Fimfáru na Werichův příklad vědomě či nevědomě navázalo? Také Werich měl své předchůdce, zejména Karla Čapka, napsal však své Fimfárum aktuálnějším jazykem - a bral si na paškál právě novější a nejnovější projevy lidské hlouposti.
A v ještě jedné oblasti původní literatury má Werich jako spisovatel velký význam: totiž v žánru literárního cestopisu. Jeho kdysi tak čtené a ctěné Italské prázdniny (z roku 1960), v nichž humorně a s moudrým nadhledem vylíčil každodenní zážitky z turistické cesty po skoro nedostupném Rakousku a stejně vysněné Itálii (poznovu s vědomým navázáním na Čapkovy prvorepublikové cestopisy) představovaly ve své době výrazný zvrat: Werich totiž své líčení pojal zcela antiideologicky - a opět si tím získal dlouho řadu následovníků. Nepochybně je Werichem křtěná třeba jiná svého času tak slavná cestopisná humoristická knížka Františka Nepila Srpen s bejbinkou. Zrovna Nepil v mnoha ohledech na Werichův typ vyprávění navazuje - a má v čem.
Tedy: Když se řekne Werich, mělo by se říct i Voskovec. Ti dva spolu vytvořili divadlo směřující nejprve k poezii a pak k politice. Leč sté výročí narození má teď Werich, ne Voskovec, takže co je Werich bez Voskovce? Hlavně velký divadelník, ale na rozdíl od Voskovce i spisovatel. Možná ho dnes znají a milují víc děti než dospělí. Možná: ale který umělec by si to tajně nepřál?
Vladimír Novotný
