Pomalu, ale jistě kráčí k hvězdné budoucnosti. Zazářil jako mladíček ve Spartě, pět let oblékal dres Borussie Dortmund, které dal prozíravě přednost před nabídkou Bayernu Mnichov, a loni přestoupil do klubu světové extratřídy – Arsenalu Londýn. Stalo se tak v hodině dvanácté, protože v německém týmu se Tomáš Rosický nemohl již dále rozvíjet. Zato v Anglii, v kádru prvotřídních fotbalistů, k tomu dostal prostor, jejž díky svému talentu náležitě využívá.
Skeptici pochybovali o jeho stabilním místě v základní sestavě Arsenalu, za pravdu jim dávaly (a ještě trochu dávají) Tomášovy herní výpadky kvůli svalovým zraněním. Ale to je stará písnička: už v Německu mu kdekdo radil, aby zesílil a denně jedl dva řízky. Subtilní postava a chlapecká tvář, jako by dorostenec zabloudil mezi chlapy – tak stále ještě vyhlíží na hřišti. O pět let mladší pořízek Wayne Rooney, hvězdný útočník Manchesteru, vypadá ve srovnání s ním jako stará máza. Jenomže mít Rosický o pět kilo víc, ta tam by určitě byla jeho lehkost, a on to dobře ví.
Na něm je pozoruhodné právě to, že ví. Ví, co je správné. Zejména na hřišti, kdy je na rozhodování čas ve zlomcích vteřiny. Udělat či neudělat kličku, přihrát míč hned nebo jej naopak podržet. V tomhle čtení hry a bleskovém rozhodování je světový stejně jako Ronaldinho či Zidane. S rozmyslem si však počíná i mimo trávník, například se příliš nevyskytuje v médiích. Ne že by rozhovory neposkytoval, dokáže v nich říci názor, ale bývá strohý a věcný. Na rozdíl od kdysi hodně (a složitě) výřečného Pavla Nedvěda či dobrácky bodrého Jana Kollera. Novinářům se přirozeně lépe pracuje s „mluviči“. Tady mám jednu nedávnou osobní zkušenost. Když jsme loni připravovali v tištěném Reflexu seriál Osudová přitažlivost, vyprávění lidí, kterým v životě učaroval fotbal (vyšel posléze i knižně), oslovil jsem Tomášovu maminku. Co obnáší život se třemi fotbalisty, manželem a dvěma syny – takové téma se paní Rosické líbilo. Již jsme měli domluvené setkání, ale ona je zrušila. „Mluvila jsem o tom s Tomáškem a on byl proti, tak se nezlobte,“ omlouvala se. Vysvětlení si musíme domyslet. Zní: Co nejméně prozrazovat veřejnosti o svém soukromí, byť tady šlo o soukromí matčino. Je tedy Tomáš velký suchar, nebo hvězda s nosem nahoru, či dokonalý profík, jenž se nechce ničím rozptylovat? Každá z možností může být pravdivá.
Nicméně nyní je kapitán naší fotbalové reprezentace ve velké herní pohodě: dvěma krásnými góly přispěl k výhře Arsenalu nad Liverpoolem v Anglického poháru a je jen otázkou času, kdy vstřelí svou první branku v Premier League. A rozevřete-li dnes nejen noviny, ale i časopisy s nejrůznějším zaměřením, nikoho v nich nepřekvapují snímky Rosického, nového českého symbolu úspěšnosti ve sportu.
