Na přelomu 19. a 20. století se to ve společnosti jen hemžilo nejrůznějšími předpověďmi, jež lidstvu prorokovaly zkázu. Ostatně tohle lidé už znají po celá staletí. Vždycky přijde čas, kdy jedinci či skupiny začínají varovně zvedat prst a upozorňovat na to, že něco není v pořádku a že za to možná (třeba i nevyhnutelně) budeme potrestáni. Náboženský duch v nás je mocný: hřešíme a proto za své hříchy budeme platit.
Mám dojem, že něčeho podobného jsme svědky i v současnosti. Hrozbou dneška směrem do budoucna je bezesporu ekologická katastrofa. Ne, neházejte mě teď prosím do jednoho pytle s Václavem Klausem, který ekologická varování přijímá s rezervovaností až despektem. Nechci civilizační problémy bagatelizovat poukazováním na bláznivé věštce. Ale faktem je, že když se člověk nad ekologickou „hrozbou“ zamýšlí v z hlediska nikoli desetiletí, ale rovnou staletí, či tisíciletí, pak nemusí jít skutečně o katastrofické vyhlídky.
Je pravdou, že lidstvo čerpá z přírody způsobem velice extenzivním a Zemi nevrací to, co z ní bere, ve formě pro ni přijatelné. Typický příklad: bere ropu, vrací ji ve formě zplodin z automobilů a plastového odpadu. Ale na druhou stranu v minulosti bral masově uhlí, po němž sice zbyly obrovské těžební jámy, nicméně některé z nich už i v Česku procházejí docela obstojnou rekultivací. Je varovné, jak s přírodou zachází Čína, ale upřímně řečeno: Anglie v 19. století, v době prudce bujícího kapitalismu, s ní nezacházela o mnoho lépe. Jen je vše dnes poněkud rychlejší, masivnější. Ale také je možná rychlejší cesta k nápravě.
Očekávání nějakého ekologického zhroucení je asi přehnané nejen proto, že lidstvo jako celek, nebo alespoň jeho část, v dobách krizí nakonec vždy šlo nějakou cestou dál, ale i proto, že ona „katastrofa“ nepřijde naráz a hned. Mohou to být jen dílčí propady, lokální krize. Je možné, že v některých zemích dojde pitná voda, že některé země, resp. města, se začnou skutečně dusit svými zplodinami. Ale Země je příliš veliká a síly přírody natolik mocné, že je skutečně těžko představitelné, že by člověk zásadním způsobem dokázal porušit principy života na Zemi. To by skutečně musely vybouchnout snad všechny atomové elektrárny světa. Ale jak známo, život na Zemi přežil i po dopadu vesmírného tělesa. Jen dinosauři prý vyhynuli.
Ano, možná by vyhynula část lidstva, možná se počet obyvatel zmenší. Možná se ekologická rovnováha v budoucnu naruší tak, že se část obyvatel bude muset přesunout, půjde žít jinam. Možná stoupne hladina oceánů, možná pak zase klesne, protože z vody se stane led… To vše ale půjde pomalu, v tempu zemském či dokonce vesmírném. Lidský čas je mnohem rychlejší, proto také čekáme, že ona „velká potopa“ přijde už za pár let. Ale i doby ledové a doby tepla se střídají v cyklech zhruba tisíciletých. Je to od lidstva tak trochu pyšné, myslet si, že svou „činností“ můžeme radikálně ovlivnit zásadní přírodní pochody. Ať už v tom pozitivním směru, anebo negativním. Ve skutečnosti ovlivňujeme jen pochody lidské společnosti, naši civilizaci, která je na Zemi zatím velmi krátce. A jednou z ní tak jako tak zmizí, a to rozhodně dřív, než samotná Země ukončí svoji vesmírnou pouť.
To však nic nemění na tom, že mnohé projevy lidské činnosti na této planetě jsou trestuhodné a škodlivé. A vyhyneme-li vlastní zásluhou o něco dřív, než bychom mohli, pak jsme si to jen zasloužili.
