nahoru

Otázka pro jaderné optimisty

TOMÁŠ FEŘTEK 22. ledna 2007 • 11:06

Podobné příhody, jako byly nedávno přivřené ropné kohoutky, vždycky zdvihnou v českých médiích názorovou vlnu, která se dá shrnout větou: „Jestli se chceme zbavit závislosti na ruské ropě, zanechme už toho zeleného blouznění o obnovitelných zdrojích, jedině jaderná energie má budoucnost.“ Nezní to špatně, jen bych měl pro jaderné optimisty několik otázek.


Ve věci energetiky jsem přinejlepším poučený laik, ale v rámci pracovních povinností občas sedávám na odborných konferencích a když už tam jsem, tak relativně pozorně poslouchám. A zapamatoval jsem si toto:
Zatímco na trhu, který se stále více liberalizuje, je elektřina z jaderných zdrojů slušně prodejná a konkurenceschopná, do stavby nových elektráren se nikdo moc nehrne. Bez masivní státní dopomoci je velký problém jadernou elektrárnu dokončit, jsou extrémně drahé. Proto celosvětově počet reaktorů spíše stagnuje, případně lehce klesá. A i když započítáme země jako Indie nebo Čína, které s jejich masivní výstavbou počítají, nevypadá to, že by se situace v dohledné době výrazně změnila.
Stavba jaderné elektrárny je běh na dlouhou trať, kdežto my potřebujeme přeorientovat svoji energetiku v řádu deseti dvaceti let. I kdybychom ale byli schopní postavit tak rychle velké množství elektráren, pořád to řeší jen zásobování elektřinou. Ale my se bavíme i o energii na vytápění a pohon dopravních prostředků. Z hlediska celkové spotřeby energií představují celosvětově jaderné elektrárny podíl v řádu několika procent. Není reálné, aby to v dohledné době bylo třeba padesát či sedmdesát procent.
I v případě, že by se to jakýmsi zázrakem povedlo, nebude dostatek jaderného paliva. I jeho zdroje jsou samozřejmě limitované. Příznivci jaderné energie vkládají naděje do účinnějších reaktorů a jaderné fúze, ale i oni uznávají, že nic takového zatím není reálně k dispozici a očekávat se taková zařízení dají až tak za třicet padesát let.
A to vynechávám obvyklé výhrady k jaderné energetice, jako je bezpečnost, problém s uložením vyhořelého paliva, nebo znečištění, které způsobuje jeho přepracovávání.
To je zhruba to, co jsem si zapamatoval. Na oněch konferencích sedávali i nezpochybnitelní jaderní fandové a odborníci, jako pan profesor František Janouch a Dana Drábová, aniž proti vzneseným závěrům něco věcného namítali. Předpokládám tedy, že nejsou v zásadním rozporu s realitou. Vyvozuji z toho, že jádro nás opravdu před závislostí na Rusku ani klimatickými změnami nezachrání. Vidí to některý z jaderných optimistů jinak? Ta otázka je opravdu míněna jako otázka. Zajímá mě to. Jen nepovažuji za odpověď, že větrné elektrárny nás také nespasí. Nic takového netvrdím.

TOMÁŠ FEŘTEK