nahoru

Pečení sněhuláci a povodeň v zimě

TOMÁŠ FEŘTEK 6. ledna 2003 • 08:01

Když jednomu mému známému, výtvarníkovi, který má ateliér v Českém Krumlově těsně u řeky, v létě spláchla povodeň kus života a díla, vzchopil se a bral to jako výzvu. Přišlo mi cynické, když mu jeden ze vzdálených přátel - vědec hydrolog – vzkazoval, ať to moc neopravuje, že to nestojí za to.

Nejdřív za rok to tam prý bude mít znova. No a za půl roku je tady povodeň zase. V Krumlově to dopadlo jakž takž, ale už mi ta poznámka vůbec nepřipadá cynická. Zdá se, že je to prostě realita. Svět se změnil. Jako bychom si na povodeň dvakrát ročně měli zvyknout.
Vadí mi chiliasté od Svědků Jehovových po ekology, kteří si na každé katastrofě přihřívají svoji vizionářskou polívčičku: “Vidíte, my jsme to dávno říkali.” Jenže mám nějaký protiargument? Úpravy krajiny, odvodňování, meliorace. Tak dlouho se mluvilo o hrozícím průšvihu, že ta slova postupně pozbyla obsahu … a najednou jsme zjistili, že nás nečeká, že už dávno nastal. V lednu zatopila jeden den krajinu u Nymburka voda z přetékajících rybníků a druhý den zmrzla. Obzvlášť rafinovaný průšvih, jaký jsme tu ještě neměli. “Je to divný, zmrzlá povodeň. To je jak pečený sněhuláci,” komentoval to kolega Doležal, který si tu podivuhodnost byl prohlédnout v rámci pracovních povinností. Zdá se, že opravdu přichází svět plný nečekaných překvapení. A já se nejspíš přestanu nad katastrofickými předpověďmi povzneseně ušklíbat.

TOMÁŠ FEŘTEK