"Kdysi jsem jich udělala sto," říkám z ničeho nic Filipovi, když se válíme v posteli. "Sto čeho?"... "Sklapek." To ho nesmírně pobavilo. Smál se tak moc, že se málem udusil. "Vsaď se, že jich těd udělám aspoň padesát," hecovala jsem ho a on ihned souhlasil.
"Kdysi jsem jich udělala sto," říkám z ničeho nic Filipovi, když se válíme v posteli. "Sto čeho?"... "Sklapek." To ho nesmírně pobavilo. Smál se tak moc, že se málem udusil. "Vsaď se, že jich těd udělám aspoň padesát," hecovala jsem ho a on ihned souhlasil. Sice jsem se při 38. málem zlomila vejpůl, ale udělala. (Sázení s Filipem je nuda -vždycky chce vyhrát šedesátdevítku.)
Další týden jsem už skoro usínala v posteli, když tu mě napadlo, že bych jich mohla zkusit udělat sto jako za starých časů - podařilo se. Zkoušela jsem to nadšeně celý týden a pak mě to přestalo bavit. Náhodou jsem se o naší úžasné sázce zmínila Báře a Radkovi. "Kecáš. To jako myslíš takové to, jak se dotkneš nohama a rukama nad hlavou? Sto? To není možné," chechtali se. Že by další sázka? Už vím, jak se svým životem naložím. Budu dělat sklapky za peníze. Zdá se, že bych byla v balíku.
Filipovi to nedalo a zkusil si doma kliky. Udělal jich deset:) "Nevěřím," vracela jsem mu to. "Ty a celých deset kliků?" Vsadili jsme se o dvacítku, to ho zabije.
Kromě pořádání olympiády jsme během víkendových procházek našli v lese neuvěřitelné množství kouzelných hříbků. Vypadá to na tisíc a jednu noc barevných příběhů..
Když příběhy, tak.... konečně jsem viděla Ženu za pultem! Je fakt legrace vidět v té ideální samošce staré drátěné košíky a džusy v plechovce. Švorcová s neoholeným knírkem je taky darda. Matně si vzpomínám, že jsem to jako malá děsně žrala. Dnes je to tak akorát recese na moje mládí.
Taťulda Železný je taky vtipálek. (Před týdnem mě dojal, když skrze obrazovku vysvětloval, na kterou stranu si mám posunout při změně času ručičky.) Musí to být legrace, stát se - když mi jednou týdně ťukají na dveře s obálkami od soudu - senátorem. Lámala bych se doma smíchy pod stolem. Když ale dostal v České televizi několikrát za sebou otázku, na kterou se mu nechtělo odpovídat (ano, ona osudná imunita to byla), začala se mu křivit pusa jako Ransdorfovi. Ani Zaza mu nepomohl.
Po třech letech jsem zalezla do jednoho second handu a našla tam černý triko se zlatým nápisem True&Reality&Funky za pajcku. Jsem nadšená.
A nadchla mě i Vizita. Myslím na divadlo. Ještě nikdy jsem na ní nebyla, a tak jsem byla zvědavá, jestli jsou pánové improvizátoři opravdu takoví frajeři, jak se traduje. Byli. Ze začátku mě sice trochu zprudili lidi, kteří se plácali smíchem do stehen aniž by se na jevišti stalo něco kdovíjak vtipného, ale časem si nás ti dva vychovali. "O čem to bylo?" ptal se večer Filip. "No...víš...prostě...jak bych to,... kde mám začít...no improvizovali, viš? Je to takový dobrodružný závod s myšlenkovými pochody bez zábran." Víc ze mě nedostal. Až o víkendu, když jsme byli spolu, jsem si začala vzpomínat na nějaké úryvky a přehrávala mu je. Mé pitvoření ho evidentně zaujalo, tak jsme si koupili lístky hned na dvě další představení. A líbilo.
Našla jsem si pak jeden starý rozhovor s Jaroslavem Duškem. Říká v něm, že jeho velkým snem je někdy vidět někoho, kdo se snaží vyprávět děj jejich představení. No to se mu nedivím, pitvořila jsem se u toho jako krůta. Příště se natočím na video a pošlu mu to. Z takového Ježíška by mohl mít radost, ne?
Přemýšlím, jestli někdy přestanu být ironická.
