Hlavní roli samolibého rozhlasového reportéra hraje Josef Polášek (53) v komedii režiséra Tomáše Svobody Výjimečný stav. Jako svou divadelní prvotinu ji napsal Milan Tesař, jinak šéf kulturní rubriky tohoto časopisu. Světovou premiéru má v pátek 18. ledna v pražském Divadle Na Fidlovačce a zde na ni najdete videopozvánku.
Podezření z nevěry donutí reportéra Karla Berana opustit imaginární africký Kambur a objevit se na otočku v Praze. Přiletí tajně, ovšem jako na potvoru v Kamburu zrovna vypukne revoluce a zpravodaj je donucen o ní reportovat ze svého bytu v pražských Nuslích. K „výrobě“ války používá nejenom mixér, šlehač, hrnce a skleničky, ale taky kakofonii zoufalých hlasů své přítelkyně Marty a arabského studenta Khaleda. Atmosféra v žárlivcově dvoupokojáku houstne stejně rychle jako ta na africkém bojišti. Brzy začnou padat hlavy...
Proč vy o tom Karlu Beranovi pořád říkáte, že je pičus, i když ve hře to vůbec nezazní?
Slovo pičus skutečně může znít urážlivě. Jenže ať jsem se snažil jak jsem se snažil, tak pro tento určitý typ charakteru člověka jsem výstižnější ekvivalent nenašel. Takže se omlouvám, ale blbec, pitomec – to se na Karla Berana nehodí, je chytrý. Pičus sedí nejvíc. Nařvanec. Ovšem cítil jsem z něj, že není takový pičus proto, že je novinář. Spíš proto, že je takový charakter. S takovým bych teda na pivo nešel. No, on by totiž ten Karel Beran na pivu mluvil pořád jenom o sobě. Vůbec by ho nezajímalo, co si myslím, on by se mě ani na nic nezeptal!
Nechci vám mluvit do Stanislavského metody, ale hrajete ho pěkně, lidsky.
Lidský by asi měl být – mluvím spíš o takové lidskosti na oko. On by nezískal důvěru, kdyby působil nelidsky. Manipulátoři přece bývají okouzlující. A jejich okolí jim to věří. Ale jo, tak má tam asi i záchvěvy lidskosti, minimálně v tom smyslu, že je zranitelný.
Jak a proč hrál Josef Polášek smrček? Proč jí na požádání syrové maso? A jak Výjimečný stav nakonec dopadne? Profilový rozhovor Veroniky Bednářové najdete v Reflexu číslo 3, který vychází ve čtvrtek 17. ledna.
