„Moje máma přijde,“ opakovaly holky v dětském domově. Beata Parkanová na tom postavila hru o Čerepkové

Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- V divadle Viola má ve čtvrtek premiéru inscenace Moje máma přijde, kterou Beata Parkanová postavila na 23 básních Vladimíry Čerepkové. Název vzešel ze vzpomínky na dětský domov, kde holky každou neděli čekaly na matky, které nepřišly.
- V příběhu Čerepkové Parkanová poznává vlastní zranění. Vyrůstala s psychiatricky nemocnou matkou a u prarodičů, kteří ji vždycky zase vrátili, a dodnes má pocit, že nic hezkého netrvá.
- Do vedení Violy šla i proto, že na film čeká pět až sedm let. Její snímek Medvědi padl těsně před natáčením, když se ho nepodařilo dofinancovat.
Filmařka, divadelnice a spisovatelka BEATA PARKANOVÁ (41), mimo jiné autorka oceňovaných snímků Slovo a Světýlka, je od loňska i uměleckou ředitelkou pražského divadla Viola. Ve čtvrtek 19. listopadu v něm má premiéru její inscenace Moje máma přijde, která vychází z básní a textů Vladimíry Čerepkové (1946–2013), jejíž život a tvorbu zásadně poznamenal bolestný a nenaplněný vztah s matkou.
Co znamená, že Moje máma přijde z poezie Vladimíry Čerepkové „vychází“?
Věděla jsem, že nechci dělat poetické pásmo básniček. Mě by to nezajímalo. Dlouho pro mě proto bylo tématem, jestli najdu způsob, jak o Vladimíře vyprávět. Její příběh a texty jsem znala už roky, ale potřebujete vědět, proč a jak je zpracovat.
Básniček napsala strašně moc a já mám ve fázi příprav vždycky pocit, že musím poznat a prozkoumat všechno, co je k danému tématu k dispozici. Seznámila jsem se proto s Vladimířiným partnerem Pierrem, který mi umožnil načíst i všechny texty z její pozůstalosti. Ve výsledku ve hře používám třiadvacet básní. Jsou pro mě stavebními kameny tématu, které jsem si z jejího života vytáhla, příběhu, který chci vyprávět.
Jakým způsobem jste to téma vytáhla?
Fázi, kdy nevím, kudy do látky proniknout, mám u každé svojí práce. Tak se při ní aspoň různě vzdělávám. V rámci vzdělávání jsem se takhle sešla s paní Michaelou Stoilovou, která byla se svým manželem Viktorem Vladimířinými blízkými přáteli – nad rámec toho, že vydali její básně.
A Michaela mi vyprávěla, že když se Vladimíra po revoluci vracela do Česka, nechtěla se vídat se svojí matkou ani jí později chodit na hrob, ale chtěla navštívit dětský domov, ve kterém kdysi strávila nejvíc času. A Stoilovým v něm vyprávěla, že v neděli býval návštěvní den – a to, že se holky odpoledne sesedly všechny k jedné na postel a opakovaly: „Moje máma přijde, moje máma přijde, moje máma přijde.“ A čekaly. A já jsem najednou věděla, že k té látce mám klíč a rovnou i název. Najednou v tom materiálu, ke kterému se snažíte přistoupit, něco puklo: pocit věčného čekání na naplněný vztah s nejbližším člověkem.
Dětství s pocitem, že jsem půjčovaná
O Čerepkové jste řekla, že je pro vás „ženou, jejíž hluboká zranění a nenasycené touhy rozpoznáváte i u sebe“ a že pro vás „byly klíčem, jak a proč vytvořit tu hru“.
Já si část jejího příběhu interpretuju tak, že jako někdo, kdo neznal svého otce a koho vlastní matka dávala do dětských domovů a jasně ho nechtěla, musela trpět zuřivou nenasyceností pocitu blízkosti, bezpečí, banálně řečeno pocitu být milovaná někým, co nejlíp to jde.
A že když v sobě jednou tuhle průrvu máte, snažíte se ji celý život něčím zaplácnout a jde to opravdu špatně. Myslím, že tenhle pocit znám. Další témata s ní spojená, jako je alkohol, drogy nebo nevázaná sexualita, už nevnímám jako tak vypovídající, jsou to pro mě jen způsoby, jakými se ona snaží zasytit něco, co v ní zasytit nejde.
Narodila jsem se do už docela nefungujícího manželství dvěma komplikovaným lidem, kteří měli sami se sebou dost co do činění. Máma byla od mého útlého věku psychiatricky nemocná. Situaci trochu zachraňovali babička s dědou, rodiče z máminy strany, kteří si mě k sobě brali. V něčem mi tím zachránili život: zažila jsem tak aspoň u někoho rodinu a nějaký vztah.
Ale zase mě vraceli zpátky, takže jsem mívala strašlivý pocit, že jsem půjčovaná, že to hezké je vždycky jenom na chvíli. Můj celoživotní pocit je, že když s někým zažívám něco hezkého, že to neplatí; vždycky jsem očekávala, kdy to skončí. A nemám v sobě od dětství zažitý pocit bezpečného, blízkého, láskyplného přimknutí k někomu. Takže ten pocit zuřivé nenasycenosti dokážu u Vladimíry chápat.
Jak na vás zapůsobilo setkání s Pierrem?
Smutné a vzácné. Když v sobě nesete tu průrvu, máte představu, že vaším úkolem je zasytit ji nebo zacpat a pak budete v pořádku. Pierre Vladimíru bezmezně miloval, ale ji to stejně nezasytilo. To bylo zvláštní poznání. A ještě mě zaujala jedna věc.
Po Vladimířině osudu se špatně pátrá, protože ona o sobě tvrdila rozporuplné informace. Snadno by se mohlo říct, že lhala, ale ona o sobě prostě vyprávěla různé skutečnosti. Ptala jsem se Pierra, jak řešil, že lidem o svém narození, dětství, pobytech v dětských domovech a tak dále tvrdila pokaždé něco jiného – zdálo by se, že co se jí zrovna hodilo. A on poznamenal, že pro něj vždycky říkala pravdu, protože to, co říkala, vždycky vyjadřovalo, jak se cítí. Pro mě to bylo hrozně silné poznání, jak moc ji měl rád.
Dvě Gabriely v koupelně z padesátých let
Jak budou ve vaší hře vystupovat Gabriely Míčová a Mikulková? Věkově jsou od sebe necelých pět let, takže matku a dceru asi hrát nemůžou.
Zakázala jsem jim hrát Vladimíru Čerepkovou, neděláme její medailónek. Říkám jim, že hrajeme příběh člověka, který trpí právě touhle nenasyceností. Mají za úkol interpretovat texty a světy v těch textech obsažené. A máme štěstí, že k tomu používáme texty Vladimíry Čerepkové. Byla bych dost ráda, aby se téma mohlo dotknout kohokoliv.
Na základě vašich předchozích divadelních inscenací Milá Evičko, milý Luďku a Jana bude brzy sbírat lipový květ si troufám tvrdit, že je pro vás velmi důležitá scénografie. Jakou pro Moje máma přijde vytvořil Marek Cpin?
Snažila jsem se hru vystavět tak, že do ní vstupuje na počátku téma, které na sebe nabaluje různé podoby. Vladimíra je dítětem, dospívající ženou, dospělou ženou, která emigruje, básnířkou – a přibírá na sebe různé podoby, které na konci zase sundává.
S Markem jsme tenhle proces zasadili do vizuálu koupelny zhruba z 50. 60. let, do níž Gabriely vstupují v tělovém spodním prádle, postupně si přioblékají různé podoby a v závěru je zase svlékají. Koupelna funguje jako místo, kam vchází žena nahá, aby se rozhodla, jaký ten konkrétní den bude mít podobu. Markovi jsem řekla, že herečky do takového modelu nebudu nutit, protože nikoho do ničeho nenutím, ale že si myslím, že jim bude připadat okouzlující a přistoupí na něj rády. Pravda pak byla někde uprostřed.
V roce 2014 o Vladimíře Čerepkové vyšla kniha Alice Horáčkové. Zahrnula jste ji do příprav na svoji inscenaci?
Nezahrnula, radši jsem si inspirační zdroje našla znovu sama; cesta k nim vždycky přinese něco nového. Než bych použila cizí rozhovor s Pierrem, připadalo mi lepší komunikovat s ním sama.
Jak dlouhý byl kreativní proces?
Určitě jsem se hře intenzivně věnovala přes rok. Mám to v sobě nastavené tak, že dokud nejsem perfektně připravená, nepustí mě to dál, do tvůrčí fáze. Musím nejdřív udělat po racionální stránce všechno, co si myslím, že udělat lze, a až pak se uklidním a pustím se do té kreativní.
V tomhle případě to znamenalo potkat se s jejími přáteli v Praze, shánět kontakty na její kamarády v Paříži přes svoji kamarádku, zpravodajku Českého rozhlasu Marii Sýkorovou, oslovit je… Udělala jsem všechno, co jsem mohla, všechno načetla, takhle to mám vždycky. A až když tohle všechno nějak pozřu, tak si teprve dovolím být umělkyní.
V inscenaci se básně střídají s prozaickými pasážemi…
Básně jsou její, nezměněné, jen jedna je, myslím, zkrácená. Prozaické pasáže, které vyprávějí o jejím životě, jsou mnou převyprávěné na základě jejích textů, nemělo by se ale dát rozeznat, kdy jsou to moje slova a kdy její.
Neříkám, že bych uměla napsat báseň jako Vladimíra Čerepková, ale když s tím člověkem trávíte tolik času a díváte se mu tak dlouho pod ruce, nějaký slovosled nebo výrazy chytnete. Jako celek má text působit jako její svět, nerada bych, aby na sebe jednotlivé části narážely.
Kde v příběhu Čerepkové hledat naději
V tiskové zprávě se píše, že chcete Violu otevírat mladšímu nebo současnějšímu publiku. Čím je podle vás Čerepková atraktivní pro dnešní mladé, řekněme od sedmnácti výš, když sama v tomhle věku začala vystupovat právě ve Viole?
Mě na ní fascinuje, že když se k ní někdo přiblíží, vždycky si v ní nebo přes ni najde svůj příběh. Souvisí to, myslím, s její absolutní otevřeností a autenticitou. Ona se vůbec neschovávala – ani ve svých textech, ani se svým životním příběhem. Její téma, které podle mě nesouvisí ani tak s věkem, je zraňování sebe samé a zároveň nechápání, proč to děláte.
To ve vás může probíhat celý život, jen v pokročilejším věku už máte i zodpovědnost za jiné lidi, a pokud nejste úplný jeliman, naučil jste se s tím do té doby aspoň trochu pracovat. Ale právě ve věku zhruba mezi dvaceti a třiceti je to nepochopitelné sebezraňování pro člověka velkým tématem.
Vrháte se třeba do vztahů, které vás bolí, a nevíte proč. Zároveň říkávám, že cítím povinnost, aby ve vší mojí tvorbě byla naděje. A Vladimířin příběh mi dal s nadějí docela zabrat. Přímo v té divadelní hře jí asi moc není, ale mohla by být v tom, že někdo z diváků v sobě to téma rozpozná a uvědomí si, že s ním může pracovat.
Vidím kolem sebe mnoho lidí, kteří zraňují sebe i ostatní, sabotují si vztahy a nedochází jim, že to dělají. Naděje, že by je vaše hra mohla přivést k sebereflexi, třeba k uvědomění, že si v sobě taky nesou nějakou průrvu, zní lákavě.
Ta hra nekončí happy endem nebo něčím na ten způsob. A už vůbec jsem s nadějí nepracovala, když jsem dělala inscenaci Jana bude brzy sbírat lipový květ. Jak taky nacpat naději do příběhu o tom, že mi ze dne na den umřela žena a jsem z toho v háji? Ale přesto je tam určitá naděje v poznání, že s blízkým člověkem můžete zůstat v kontaktu, i když je mrtvý, a že se váš vztah zkrátka promění.
U Vladimíry jsem žádnou podobnou naději najít nemohla, protože ona umřela relativně mladá, nemocná, zraněná, zrazená, strašně smutná; umřela z mého pohledu jako takové nešťastné zvíře, kterému ta průrva zůstala, nikdy se nezhojila nebo něčím nezaplnila. Takže ta naděje jde zvenku: že s tou průrvou můžete dělat něco vy jako divák.
Z filmu do čela Violy
Jak jste se stala uměleckou ředitelkou Violy?
Tamní prostředí a chod jsem dobře znala právě proto, že jsem tam režírovala Lipový květ. Na místo ředitelky bylo vypsáno koncem minulého roku výběrové řízení. Nejdřív jsem se svou introvertní poctivostí vůbec nezauvažovala o tom, že se můžu přihlásit i já. Ale v jeden moment jsem si řekla: Proč bych vlastně nemohla? Zkusím to a rozhodne osud; když to nebudu smět a umět dělat, nevyberou mě.
Co vás na pozici ředitelky Violy lákalo?
Jako autorka uměleckých filmů čekám na realizaci jednoho snímku pět až sedm let. Už se mi taky stalo, že jsem takhle čekala, měla točit, ale film se nakonec nerealizoval. A já nechci být zahořklá zlá paní, která sedí v hospodě a vypráví, co mohla dělat, kdyby ji nechali. Na to mám v sobě pořád nějakou, někdy i radostnou životaschopnost. A prostě mě těší pracovat, když se to aspoň trochu týká toho, v čem se cítím dobře, což je umění.
Divadlo je pro mě velmi naplňující v tom, že vizi, kterou mám, můžu v porovnání s filmem poměrně brzy realizovat. Když si třeba vyhlídnu malíře, který mě baví, a jsme oba trošku šikovní, můžu ho mít za půl roku i s jeho obrazem ve své inscenaci.
Takhle se nám to teď povedlo s malířem Adamem Štechem. Přistoupil na to, že k inscenaci namaluje portrét Vladimíry, a období, kdy jsme na tématu paralelně pracovali a sdíleli svoje pocity, patří k mým nejhlubším profesním prožitkům. Vznikla inscenace, obraz je namalován, můžu jít dál. Kdežto když si jako filmařka umanu celkem cokoliv, nemám za půl roku nic, možná vypsanou první uzávěrku nějakého grantu. Ředitelovat s sebou samozřejmě nese zodpovědnost a nutnost spolupracovat s dalšími lidi, ale dělat něco je pro mě rozhodně lepší než pat nebo paralýza.
Ten nerealizovaný film jsou vaši povídkoví Medvědi?
Ano, Medvědy jsem měla právě v tuto chvíli točit. Získala jsem na ně grant na napsání první verze scénáře, na velký vývoj i na výrobu v Čechách. Ale nedofinancovali se z jiných zdrojů a grantová podpora se vracela, což se děje zřídkakdy, ale stane se. S rozhodnutím producenta nic neudělám. Byl to těžký čas.
Roky ve vás roste něco, o čem si fakt myslíte, že to přijde na svět – a v jeden moment o to přijdete. Znám kolegy a kolegyně, kteří, když se jim tohle stalo, pak nemohli třeba dva nebo tři roky vůbec tvořit. Měla jsem pocit, že jsem zavřená ve skleněném kvádru, a když jsem se z něj snažila dostat, sama jsem se pořezávala. Ale téma, které jsem v Medvědech zachytila, mi pořád přijde živé, pořád mu věřím; doufám, že ho převedu pro rozhlas nebo zpracuju do minisérie.
Asi vás nepřekvapí, že Medvědi jsou o tom, že člověk potřebuje zažívat blízkost, a často ji nedostane ve vztazích, kde ji očekává, a dostane se mu jí tam, kde by ji nečekal. Konec konců z toho skleněného kvádru mě vyvedl můj blízký přítel, režisér Robert Sedláček. Říkala jsem mu, co se stalo, a on mě vyslechl, pak se na mě podíval a řekl: „Beo, já ti rozumím, vím, jak strašné to pro tebe je. Chápu tě.“ Zdá se, že pokud máte člověka, který vám může být nablízku ve vašem vnitřním světě, když se trápíte, problémy ve vnějším světě už pak nejsou k trápení, ale jen k řešení.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.





















