Můžu šířit povědomí o tanci, říká nová tvář poroty StarDance, choreografka Jana Burkiewiczová
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Jana Burkiewiczová vede taneční soubor Burkicom, je choreografkou současného tance, její umělecký záběr však tanec přesahuje do divadla, designu či vizuálního umění. Je také manažerkou a producentkou na poli umění, spoluzaložila festival Bread & Dance. A nově je i porotkyní taneční soutěže České televize StarDance. Proč je pro ni StarDance trochu jiný taneční svět? Na co se teďtěší? A má čas ve všech svých profesních rolích také dál tančit?
V sobotu 31. října, začíná Festival současného tance a fyzického divadla Bread & Dance, jehož jste spoluzakladatelkou a uměleckou ředitelkou, jste porotkyní aktuální řady StarDance, vedete soubor současného tance Burkicom a to není zdaleka vše, čemu se věnujete. Co všechno vás vlastně nyní zaměstnává?
Když shrnu jenom to, co mě čeká do konce roku, musím říct, že největší fokus je teď na Bread & Dance. Festival existuje čtvrtý rok a strašně se za tu dobu zvětšil. Máme z toho radost, zároveň festival pořád děláme v relativně malém týmu. Je to složité, protože každý musí zastat několik rolí. Ale tak to v kultuře je a obávám se, že se to jen tak nezmění. Pak je tu samozřejmě každou sobotu StarDance. A celkem nečekaně je s tím dost práce okolo, i mimo vysílací večer. Vždycky jsem si myslela, že se porota sejde v sobotu na pár hodin, je toho však mnohem víc. S porotcovskou rolí souvisí třeba i rozhovory, za které jsem vděčná, protože mám možnost víc šířit povědomí o tanci, také ale vyžadují čas. A za necelý měsíc mě čeká work-in-progress prezentace nového rozpracovaného projektu s mým souborem Burkicom. Premiéru sice budeme mít až na jaře 2027, ale tím, že projekt připravujeme v koprodukci s festivalem Divadelní svět Brno, máme prezentaci už letos na podzim. Už je vyprodaná, což mě trošku překvapilo, mile. Právě na tento projekt se musím hodně soustředit, až skončí 5. listopadu Bread & Dance. Do toho hrajeme se souborem náš repertoár, jedeme zájezdy, což je skvělé, protože nás to ekonomicky zachraňuje. Také teď intenzivně chystáme reprízy Louskáčka. Tím, jak se inscenace neuvádí v průběhu celého roku, protože je vázaná na vánoční čas, vyžadují reprízy velkou péči a přípravu.
S koncem roku nastává „louskáčková“ sezóna. Je to pozvánka pro ty, kteří chtějí vidět Louskáčka perspektivou současného tance a divadla a nejen jako baletní klasiku. Váš Louskáček bude mít třetí sezónu, takže se chytl?
Přesně tak. Je to titul, který mají všichni strašně rádi, a to i tanečníci. Je hodný, hravý, interaktivní s dětmi. A když děti čapnete, tak vám hodně vrací, dětský smích je nabíjející. Zároveň je to titul, který nám vždycky finančně zachraňuje život na začátku nového roku. A to je důležité speciálně letos, kdy vůbec nevíme, kdy budou vyhlášené výsledky grantů ministerstva kultury, které tvoří část našeho rozpočtu, natož kdy nám opravdu dorazí peníze.
Chvíli se zastavím u Bread & Dance. Festival vznikl v roce 2023 jako nová šance, která měla v době finančních škrtů ukázat, zda pro vás vůbec bude možné zůstat v nezávislé kultuře, v tanci. Letos bude čtvrtý ročník a festival roste. Plní tedy vaše původní očekávání?
Bread & Dance je celkově velké překvapení. První ročník jsme podnikli díky Národnímu plánu obnovy (pozn.: evropský finanční plán pro Evropu zasaženou covidovou pandemií, který podpořil také kulturu). Sice jsem festival iniciovala, ale od začátku to byla společná myšlenka pěti tanečních company. Měli jsme touhu vytvořit prostor, v němž můžeme naši tvorbu prezentovat směrem k zahraničí. Když se člověk snaží přivézt zahraničního promotéra na představení do Česka sám, zjistí, že je promotér tak zahlcený soubory z celé Evropy, že je velmi těžké ho zaujmout. Získali jsme v tom společnou sílu. Původně jsem si myslela, že se projekt bude konat třeba dvakrát, úplně jsem se neviděla v roli producentky festivalu. Ale stalo se. Letos prezentujeme čtrnáct choreografů a jejich choreografií ve třech dnech. Na programu máme také hodně profesních networkingových aktivit, aby se místní taneční scéna měla možnost lépe seznámit se zahraničními hosty, které přivážíme. Od prvního ročníku jsme počet hostů ze zahraničí dost rozšířili, letos jich přijíždí čtyřicet, to je mnoho. Pro mladé tanečníky máme také workshopy, kde se seznámí s choreografy, aby i tam vznikl networking. V dnešní době je setkávání v kultuře nesmírně důležité.
Odkud zahraniční hosté přijíždějí?
Napříč z celé Evropy. Letos i trošku víc na východ, protože se nám podařilo zapojit některé nadace, které nám pomáhají přivézt lidi právě z východní části Evropy. Ta je totiž umělecky nezanedbatelná a má velmi zajímavé festivaly, na kterých bychom se mohli prezentovat.
Bread & Dance má za cíl vyvážet tuzemský tanec do zahraničí. Jak se to dosavadním ročníkům festivalu daří?
Vývoz kultury dnes obecně neprobíhá tak, že přijde promotér, řekne, že se mu líbí konkrétní představení a zaplatí ho. V celé Evropě se dnes hodně přemýšlí o tom, jak pracovat s penězi lépe, jak finance využít. Zároveň se hodně rozvažuje nad ekologií a ekologickými dopady. Není možné si představovat, že teď někdo uvidí Burkicom a soubor bude další dva roky jezdit po celém světě. Takhle to nefunguje, jsou to dlouhodobé procesy a rozvíjení kontaktů. To nejcenější, co dnes umělec získává, jsou kontakty, nadšení promotéra, který má zájem o spolupráci. Když budu mluvit za Burkicom, od začátku festivalu teď každý rok hrajeme v zahraničí, máme kontakty, za nimiž se vracíme, máme partnery, kteří si rezervují termín představení ještě dřív, než vyprodukujeme další premiéru. A najít takového partnera je dlouhá cesta. Musí to být někdo, kdo s vámi souzní umělecky i lidsky.
Situace v kultuře v Česku je nyní, od nástupu nové vlády vloni v prosinci, ještě komplikovanější, než bývala dřív. Jak je to jinde v Evropě?
V celé Evropě krize přichází a myslím, že už v krizi vlastně jsme. Ale pořád jsme součástí Evropské unie a to je podstatné. Celé evropské společenství se snaží na kulturních vazbách udržovat a upevňovat vztahy, což je strašně důležité.
A jak na váš taneční soubor dopadá situace v kultuře pod motoministrem Oto Klempířem?
Mohla bych mluvit o mnoha dopadech. Emočně je to samozřejmě strach, co se tu bude dál dít a nakolik bude zachovaná demokracie. Co je ale asi nejhorší, když to vezmu po praktické stránce: Máme mít v květnu premiéru, která se plánuje déle než rok a půl. Děláme ji v koprodukci, máme podepsané smlouvy. Grantový systém ministerstva kultury byl v Česku v posledních několika letech alespoň částečně předvídatelný, v posledních třech letech docela dobře předvídatelný. Nebyl ideální, protože nám stále chybí profesionalizace ve smyslu kontinuálního financování, které by celý taneční obor stabilizovalo. Teď máme potvrzenou premiéru, partnery, divadla, nasmlouvané tanečníky po konkurzu, na který se přihlásilo 400 lidí z celého světa...
To je obrovské číslo!
Ano, viděla jsem 400 videí, protože první kolo probíhalo přes ně. A vybrali jsme zajímavou mezinárodní partu mladých lidí, s nimiž zkoumáme, co je to mládí dneška. Mezitím se ale dějí změny na ministerstvu kultury, které jsou neprůhledné, dotační taneční komise se rozpadla, nejsme absolutně schopní predikovat, co bude dál. Pravděpodobnost, že budeme znát výsledky grantů třeba v březnu se, obávám se, stále snižuje. Kdy dostaneme finance reálně na účet, si ani neumím představit. Kdo podnikal, ví, že řešit finance na rok 2027 na podzim 2026 je nepředstavitelné a my je budeme vědět dokonce až někdy v polovině roku 2027. Je to totální chaos. I kultura je byznys - zaměstnává lidi, přináší peníze, odvádí daně. Jestli si tahle vláda myslí, že je dobré řídit stát jako firmu, tak ho tedy řídí jako hodně nefunkční firmu. A to musím říct, že nezávislá kultura umí i z malých peněz vykouzlit obrovský objem činností. Soubor Burkicom se, co se týče lidí, za posledních pár let docela stabilizoval, teď ale nevím, zda stabilitu udržíme. Potřebovali bychom zaměstnat lidi na plný úvazek.
Pojďme na StarDance. Jaká to je zkušenost?
S Českou televizí už jsem úzce spolupracovala, pak jsem pomáhala se StarDance Tour, kdy jsem se StarDance strávila několik měsíců. Pro Burkicom jsou to skvělé nabídky, protože tanečníkům můžeme jejich činnost obohatit o komerční část, kterou jim dofinancujeme život. Když přišla nabídka do poroty, už jsem tedy věděla, jak StarDance funguje. Nabídku jsem přijala rychle a teď tím procházím. Je to trošku jiný svět. Zvláštní je pro mne bodování tanečního výkonu, to je trochu drsňárna, není to nic, s čím bych běžně pracovala. Ale patří to k tomuto televiznímu formátu, tanečníci s tím do něj šli. Je to prostě show. Baví mě sledovat soutěžní páry, kdy jsou lidé, kteří nejsou z tance, překvapení, jaká dřina tanec je. Kolik mu musí věnovat úsilí. A někteří už říkají, že s tancem již nemohou přestat, protože se jim do těla vyplavují endorfiny, dostávají něco zpátky a tanci přicházejí na chuť. Je skvělé, že existuje pořad, který trochu rozkrývá, co je tanci třeba obětovat, i když je to úplně jiný tanec, než děláme my v divadle. StarDance nechává tanečníka v očích diváka růst.
A váš vztah ke společenskému tanci, máte nějaký tanec v této taneční sféře zvlášť oblíbený?
Mám ráda společenský tanec ve chvíli, kdy se stává skutečně párovým tancem mezi dvěma lidmi. Když spolu při tanci lidé souzní, aniž by spolu museli mluvit. Když jsou jejich těla propletená a skvěle dohromady fungují – skrze pohyb, skrz dech, skrze společný tanec. Když tohle zažiju, je jedno, jestli je to argentinské tango, walz nebo cokoliv jiného, zaplesám a nechám se tancem unést. Takový tanec mě provází celý život, i když tanec, ve kterém se hlavně pohybuji, je součástí divadla.
Dnes se víc věnujete choreografii, jste však původně tanečnice, zvládáte dál sama tančit?
Tam mám největší dluh vůči sama sobě. Tanec mi chybí a kvůli jiným pracovním aktivitám je to bohužel první věc, kterou škrtám, když potřebuju sedět před počítačem a řešit jiné věci.
Na co se teď těšíte, co vám výhledově udělá radost, vnitřně vás nasytí?
Strašně se těším na Vánoce. Na klid, mír, na rybu na talíři, na ticho, na pohádky. Na to, že si na chvíli odpočinu i od politiky, která teď na nás všude křičí, a vrátím se zpátky k rodině.
