ANO, bude líp, jen myslet se nesmí. Lobotomie a encefalitida je mocná zbraň současné vládnoucí garnitury
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Co se stane, když se politická moc zamění za patent na pravdu a volební vítězství za povolení k čemukoli? Andrej Babiš a jeho vládní spojenci předvádějí vlastní výklad demokracie.
- Sliby se neplní, rozpory se vydávají za politickou strategii a realita se ohýbá podle potřeb mocných.
- Když se rezignace na vlastní úsudek stane politickou ctností, není už lobotomie diagnózou, ale dobrovolně přijatým životním programem.
Letošní oslavy vzniku Československa jsou více než jindy poznamenány aktuálními událostmi, které jsou odrazem konfrontace společensko-politických směrů za hranicí toho, co Zpětné zrcátko už dávno pojmenovalo jako studenou občanskou válku. Od chvíle, kdy v parlamentních volbách 2025 získala lobotomická část české společnosti současné vládní koalice vítězství nad zdravým rozumem, přivedla plíživá expanze tento experimentální segment lidské populace díky jeho nízké cerebrální kapacitě k dojmu, že volební úspěch je permanentkou přednostního pořadí u pánských mušlí, v gender budgeting, tj. rozpočtování a přerozdělování z hlediska rovných příležitostí mužů a žen (strategie zrovnoprávnění) ženám přednostního poskytnutí práva první noci předsedům stran a hnutí a členům stran tohoto elektorátu lobotomů přednostní konzumaci kydů této encefalické honorace.
Prozření neuronálního proletariátu, jehož buňky byly vyzývány k makání, aniž by duchovní aristokracie tria Andrej Babiš, Petr Macinka a Tomio Okamura přišla s jedinou myšlenkou, způsobilo po komunálních a senátních volbách náraz do zdi, jenž zpětnou rázovou vlnou vyvolal u neuronální elity i v řadách jejích voličů paniku. Ta vedla cerebrální kapacity ke svolání povolebního neurálního konkláve, jehož kognitivní aparát má za úkol i s akademiky Univerzitní knihovny Filipa Turka a Prvním intelektuálním think-tankem Borise Šťastného vést hloubkovou analýzu volebního výsledku, jenž ač má zevnitř všechny znaky obřího vítězství, dělá z vnějšího pohledu dojem stejně obřího pytle sraček.
Tento podivuhodný jev vidění světa voličů z řad současné vládní koalice má kořeny v dialektismu způsobu jejich myšlení a přístupu ke skutečnosti, který zdůrazňuje, že věci, jevy a myšlenky se vyvíjejí ve vzájemných vztazích, rozporech a proměnách a víře v Babišovo přikázání „Bude líp!“, s níž nikdo nehne ani za výše zmíněný pytel sraček. Pokusy misionářů vnějšího světa argumentovat realitou a pravdou narážejí vždy na základní principy Babišova učení, které lze shrnout do několika bodů:
- Proměnlivost: nic není zcela neměnné; skutečnost se vyvíjí, stejně jako sliby.
- Vzájemná souvislost: jednotlivé jevy nelze vždy pochopit izolovaně natož v celku.
- Rozpor: protiklady slibů a jejich plnění jsou zdrojem změny a vývoje.
- Proces: důležitý není výsledek, ale cesta, která k němu vede.
- Četnost pohledů: pochopení problému žádá zkoumání různých i protichůdných stanovisek a pevnou víru v slova prorokova.
Takto pojatý dialektismus není jen souborem pouček, ale metodou, jak přemýšlet o světě jako o filozofickém směru, který navazuje na filozofickou dialektiku, například na George Wilhelma Friedricha Hegela a Karla Marxe, ale rovnou vylučuje Hegelovo nihilistické pojetí významné role vývoje myšlení a reality prostřednictvím rozporů a jejich překonávání.
Díky úspěšné debilizaci lobotomické části společnosti je u Marxe dialektické myšlení spojeno s materiálními podmínkami, společenskými vztahy a historickými změnami, které umožňují trvalou cirkulaci slibů z úst politiků do řiti elektorátu a jejich zpětnou recyklaci v příštím volebním cyklu. Dialektismus by mohl označovat zásadní uplatňování dialektických principů výkladu přírody, společnosti, lidského poznání a hlavně dějin, je však nadmíru vhodné odlišit tento vlastní či širší termín od zavedenějších pojmů dialektika a dialektický materialismus.
Vysvětlení odlišnosti obou zdánlivě blízce příbuzných pojmů nejlépe objasní definice rozdílu pojmů „demokracie“ a „socialistická demokracie“, jež bývá filozofy uváděna obdobou stejně blízkých pojmů: „kazajka“ a „svěrací kazajka“
Dialektismus jako princip společenského a politického myšlení by mohl být zajímavý při rozboru politiky, ideologií a veřejných debat, pokud by měl schopnost vnímat:
- svobodu a odpovědnost jako související hodnoty;
- práva jednotlivce a zájmy společnosti jako vztah na principu rovnováhy;
- tradici a pokrok jako síly střetů, ale také vzájemně se obohacující;
- střet nikoli jako překážku moci, ale i jako zdroj poznání a změny.
Tento přístup však odmítá vláda lobotomické části společnosti prostřednictvím její encefalické aristokracie, neboť popírá její kánony, že složité společenské otázky mají vždy jednoduchá řešení, viz „Bude líp“, a že jen jedna strana sporu obvykle, tj. vždy současná vládní koalice debilizátorů, vlastní celou pravdu.
Velikost myšlenek dialektického materialismu pro lobotomickou část společnosti je v samotných kořenech svého pojmenování, v minulosti tak pejorativně vnímaného, jak dokáže následný myšlenkový postup. Odborný, sociologický termín „lobotomie“ v třídně rozdělené společnosti evokoval odstranění i potlačení schopnosti samostatně myslet, kriticky uvažovat a reagovat.
Přenesený význam termínu „lobotomie“, který jako první popsal kolektiv Lomonosovovy univerzity Timur a jeho parta odhaluje, že ve chvíli, kdy jistá množina populace podstoupí lobotomizaci dobrovolně rezignací na vlastní úsudek, kritické myšlení a autonomii intelektu, pejorativnost někdejšího označení spolu s názorovou roztříštěností se vytrácí, všichni příslušníci zmíněné množiny jsou stejní chytráci a lobotomická část společnosti triumfuje. Příkladem je i současná politická reprezentace lobotomického elektorátu, vykazující pozoruhodné známky encefalopatického rozhodování.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
