Místo přednášek válka s drony: Češka na frontě ničí okupanty. „Nemáme právo být unavení,“ vzkazuje domů
Zatímco její vrstevníci v Praze řeší zkoušky na vysoké škole nebo chodí na pivo, čtyřiadvacetiletá Češka s krycím jménem Morva tráví týdny v podzemním bunkru na ukrajinské frontě. Jako operátorka úderných FPV dronů denně vyhledává a ničí ruskou techniku i živou sílu. „Lidé v Česku nemají právo být unavení z války. Kdyby Ukrajina padla, brzo bychom sirény a bombardování prožívali i u nás doma,“ vzkazuje v exkluzivním rozhovoru pro Reflex.
Redakce Reflexu plnou totožnost respondentky zná, z bezpečnostních důvodů a ochrany před nepřítelem však uvádíme pouze její vojenský volací znak Morva.
Na displeji telefonu problikne obrazovka z provizorního úkrytu na neznámém úseku ukrajinské fronty. V pozadí je slyšet hlasy kolegů z jednotky, občas zamňouká kotě. Morva působí vyrovnaně, mluví soustředěně, i když občas zaváhá nad českými slovíčky. „Omlouvám se, teď už mluvím v podstatě jen ukrajinsky, tak mi občas vypadávají česká slova,“ usmívá se dívka, která ještě před pár lety plánovala úplně jinou budoucnost.
Její příběh přitom začal poměrně nenápadně. Na Ukrajinu jezdila s rodiči odmalička chodit po horách, znala tamní prostředí a ze školy si odnesla základy ruštiny. Když v únoru 2022 vypukla plnohodnotná ruská invaze, studovala prvním rokem vysokou školu. Slunečné posluchárny ale rychle vyměnila za pomoc těm, kteří prchali před válkou.
Když Rusové zničili přehradu
„Pocítila jsem, že nemůžu jen tak sedět. Nejdřív jsem pomáhala jako tlumočnice v asistenčních centrech pro uprchlíky. Ale postupem času mi to přišlo málo. Válka nekončila a já jsem měla potřebu dělat víc,“ vzpomíná.
Její cesta do válečného týlu vedla přes dobrovolnické iniciativy. Jezdila na západní Ukrajinu pomáhat vnitřně přesídleným lidem, později se přesunula na jih – do Oděsy, Mykolajiva a Chersonu.
„Na jihu jsem byla zrovna v době, kdy Rusové zničili Kachovskou přehradu. Byla to jedna z nejnáročnějších zkoušek. Teprve jsem se učila řídit dodávku, najednou mi ji vrazili do ruky a řekli: Jezdi po Chersonu a rozvážej humanitární pomoc. Tam jsem poprvé pocítila tu mrazivou blízkost fronty a dělostřelectva,“ vypráví Morva.
Zlomový moment však přišel ve chvíli, kdy se rozhodla pomoct konkrétnímu ukrajinskému vojákovi s nákupem terénního auta. Zorganizovala internetovou sbírku, sehnala peníze a pick-up osobně přivezla na frontu.
„Když jsem toho kluka potkala – mladého, veselého, do té doby jsem vojáky vnímala jako nedosažitelné hrdiny a profesionály –, uvědomila jsem si, že jsou to úplně obyčejní lidé. Stejní jako já. V té chvíli ve mně dozrála myšlenka, že chci do armády vstoupit. Nechci jen hasit následky války, chci ji pomoct zastavit,“ popisuje rozhodující krok.
Po dokončení vysokoškolského studia a náročném prověřovacím procesu ze strany ukrajinských úřadů a tajných služeb nastoupila na začátku roku 2025 do základního výcviku specializovaného na drony. Fyzická konstituce ji předurčovala spíše k administrativě, té se ale vyhnula. Odmítla i roli zdravotnice. Chtěla bojovat.
„Zpočátku jsem měla obavy, jestli dokážu přes dron zabít člověka. Ale jak jsem viděla ty válečné zločiny, zničené osudy a poslouchala příběhy místních, vyrostl ve mně obrovský vztek. Došla jsem k závěru, že nechci bojiště jen sledovat přes průzkumný Mavic. Chci pracovat s údernými FPV drony a ničit nepřítele,“ říká rozhodně.
Týdny v podzemí
Jak vypadá běžná směna na pozici? Vzdálená pět až deset kilometrů od nulové linie v podzemním bunkru – ukrajinsky blindáži.
„Sedíme v podzemí třeba týden nebo dva v kuse. Přesuny po povrchu musíme minimalizovat, protože nebe je plné nepřátelských průzkumných i úderných dronů. V bunkru čekáme na rozkaz z velitelského stanoviště. Může přijít ve tři ráno nebo v šest večer. Dostaneme souřadnice, vybereme vhodnou munici, vzlétneme, najdeme cíl a zničíme ho,“ popisuje mechaniku moderní války.
Práce s drony přináší neustálý střídavý rytmus. Někdy letí za den osmkrát, jindy pětadvacetkrát. Cílem bývá těžká technika, dělostřelectvo, antény, ale i živá síla či pozice ruských pilotů.
Zatímco vojenská hantýrka zní chladně, realita života v blindáži je brutálně fyzická. „Nejhorší pro mě je absence denního světla a pohybu. Jsem zvyklá chodit ven, mít radost ze slunce. Tady ležíte dny na jednom místě. A jako žena řešíte věci, které si chlap neumí představit – menstruace na pozici bez tekoucí vody jen s lahvemi a vlhčenými ubrousky. Když potřebujete na záchod, musíte vyjít ven a riskujete, že vás zaměří dron,“ vysvětluje.
I přes extrémní podmínky ji ale práce naplňuje. „Baví mě létat. A bude to znít zvláštně, ale cítím obrovskou euforii, když se nám podaří zasáhnout cíl. Mám pocit, že konečně reálně přispívám k tomu, aby ta válka skončila.“
V autě jste ideální terč
Vztahy v jednotce si pochvaluje. Přestože je žen v bojových liniích stále menšina, kolegové ji brzy vzali jako rovnocenného parťáka. „Viděli, že umím létat a práci zvládám stejně dobře, někdy i lépe než někteří muži. Vztahy na frontě jsou jiné – váš život závisí na nich a jejich na vás. Musíte si absolutně věřit. Už jsem zažila i situaci, kdy jsme ošetřovali zraněného kolegu na pozici. Zaškrcený turniket příšerně bolí, kluk křičel bolestí a vy ho musíte udržet v klidu, dokud nepřijede evakuace,“ vzpomíná.
Nejnebezpečnější částí služby přitom nebývá samotný pobyt v podzemí, ale cesty na pozici a zpět.
„V autě jste ideální terč. Máme sice rušičky, ale Rusové dnes masivně používají drony na optických vláknech, které se nedají zarušit. Sedí u cesty a čekají na auto. Cesty bývají zaminované, z nebe neustále hrozí útok. To je největší stres. Když z pozice vyjdete, lekáte se i ptáků, pokud na obloze moc dlouho nemávají křídly,“ popisuje Morva a dodává, že člověk si časem vyvine extrémně citlivý sluch. Bezpečně pozná zvuk příchozího dělostřeleckého granátu od odchodu, rozezná typy dronů podle bzučení motoru. Záleží na tom život.
Prosím, nepolevujte v pomoci
Za svou službu v ozbrojených silách Ukrajiny pobírá standardní žold. Základní plat vojáka činí v přepočtu kolem 10 000 korun měsíčně, s bojovými příplatky za dny strávené na prvoliniových pozicích se dostane na částku okolo 50 až 60 tisíc korun.
„Na Ukrajině se s tím dá žít pohodlně, zvlášť když na pozici nemáte kde utrácet. Ale když to srovnáte s tím, co tu denně nasazujete – cenu lidského života nikdo nevyčíslí. Pro mě to ale nikdy nebylo o penězích,“ podotýká.
Smlouvu má podepsanou na tři roky, polovina služby je za ní. O návratu do běžného civilního života zatím nepřemýšlí, její prioritou zůstává splnění závazku.
Na otázku, co by vzkázala Čechům, kteří vyjadřují únavu ze zpráv o válce, odpovídá bez váhání a rázně:
„Upřímně? Lidé v Česku nemají právo být unavení. Nežijí pod neustálými útoky, neumírají jim každý den blízcí, nepřicházejí o domovy ze vteřiny na vteřinu. Chci je poprosit, aby v podpoře Ukrajiny nepolevovali. Pokud Ukrajina padne, realita, kterou tady prožíváme my na pozicích – sirény, schovávání v bunkrech, strach z raket –, se velmi rychle může stát realitou i v České republice. Jsem tady i proto, aby moji blízcí doma nic takového prožívat nemuseli.“
Podpořit Morvu a její práci můžete skrze sbírku na baterie do dronů, kterou organizuje Czech Volunteers Hub.
Velkou reportáž o Češích pomáhajících napadené Ukrajině najdete v novém Reflexu.
