Bartkovský: Jak mého kněze trefil ruský dron aneb Díky všem Čechům, co stojí za Ukrajinou. Vládě navzdory
Dovolte mi, abych se v úvodu tohoto čísla Reflexu omluvil. Omlouvám se, že letní pohodu na chatách, chalupách a dovolených budu „narušovat“ řečmi o válce. Ona tu totiž s námi pořád je. I když srpnové bezčasí svádí k tomu, nepříjemná témata vytěsňovat. Vědí to i politici, kteří vyklidí pole a nechají aspoň na pár dní voliče vydechnout. Bohužel ruská armáda se neptá, jaký je zrovna den, a dál provozuje svou krvelačnou válku na Ukrajině. A pro mě je to hodně osobní téma.
Popisoval jsem to na stránkách našeho časopisu už několikrát. Díky humanitárním misím Paměti národa jsem měl možnost navštívit řadu ukrajinských měst během ruského ostřelování a zažít si pocity civilisty ve válečné zóně. Nevyhnutelně se pro vás pak onen konflikt stane osobním. Několik lidí, kterým jsme pomoc dovezli, už jsme oplakali. U některých nevíme, zda žijí, nebo ne. A někteří se do smrtícího nebezpečí vrhají každý den. Ať už za neustálého bzukotu dronů v zákopech, či za neustálého bombardování ve frontových nemocnicích. Smrt si pro vás ale může přijít kamkoli. V kteroukoli hodinu, do jakéhokoli města. Řada lidí pak díky humanitárnímu vybavení přežila. Jako „můj“ kněz.
S Vasylem Vyrozubem jsme se potkali loni v létě v Oděse. Neustále veselý pravoslavný kněz nás hostil ve svém kostele a vyprávěl drsné příběhy z ruského zajetí, kdy jel vyzvednout těla bojovníků z legendárního Hadího ostrova. Tu reportáž najdete doteď na našem webu. Musím se přiznat, že se mi na chvíli zastavilo srdce, když nám šéf humanitárních misí Paměti národa Martin Ocknecht letos na konci června psal, že na Vasyla Vyrozuba zaútočil ruský dron. A doprovodil to dvojicí nehezkých fotek zraněného kněze. Pak jsem doscrolloval dolů. Přežil. I díky turniketům, vojenským škrtidlům, jež na Ukrajinu už roky Paměť národa vozí. Útok nepřišel na frontě, ale v ukrajinské Oděse, kde ho trefil v jedoucím autě. Snímky, které nám poslal, přikládám k tomuto editorialu. Nejsou vůbec hezké, ale právě uprostřed letargického srpna je všichni v Česku potřebujeme vidět.
Nemá smysl napsat, že jako Evropa ani jako Česko neděláme pro konec války na Ukrajině dost. Je to očividné. Že dovolíme, aby ten konflikt trval čtyři a půl roku, je jasnou obžalobou Evropy a jejích politických představitelů. Nebudu si brát servítky vůči této vládě ani té minulé. Kabinet Petra Fialy na začátku zafungoval skvěle. Nejprve přišla pomoc symbolická v podobě návštěvy obleženého Kyjeva premiérem i frontové linie prezidentem. Spolu se Slovenskem jsme odblokovali evropskou pomoc v posílání těžké vojenské techniky. Následná muniční iniciativa byla jedním z nejlepších činů, jaký Česko v novodobé historii dokázalo. Pak jsme se ale nechali ukolébat a nastoupili na pozici černého pasažéra.
Materiální, finanční i vojenskou pomoc Česko nechalo na jiných státech a z premianta se stalo téměř propadlíkem. O současné vládě se ani nemá smysl bavit. Jediný, kdo se z politiků na Ukrajinu nebál, byl Petr Macinka. Jeho cestu ale zastínil Filip Turek, šířící ruskou propagandu pod čerstvě vybombardovaným domem v Kyjevě. Ministr obrany Zůna před svým ukrajinským protějškem na jednáních utíká, Babiš se sejde se Zelenským na pár minut, jen když se nemá na co vymluvit. Jedinému Havlíčkovi svítí oči při představě, že vybombardovanou zemi budou jednou opravovat české firmy. Ale jaký bude jejich podíl za to, že jsme ruskému vraždění v posledních letech jen nečinně přihlíželi?
Aktuální Reflex je proto věnován skutečným českým hrdinům. A nejde jen o dvojici zvěčněnou na obálce, kterou tvoří padlí dobrovolníci Karel „Charlie Czech“ Kučera (loni vyznamenaný prezidentem Petrem Pavlem) či Martin „Taylor“ Krejčí. Jde o stovky dobrovolníků, kteří už pátým rokem vozí humanitární pomoc do míst, kam se jiné státy bojí. Desetitisícům Čechů, kteří posílají peníze. Těm, kteří vybírají na zbraně. I těm, kteří tam aktuálně bojují. Jen na jejich bedrech leží bezpečnost Evropy, a hlavně mezinárodní reputace Česka. Státu, jenž se jako jeden z mála 24. února 2022 neposral. Ale také státu, který toho po roce 2025 nedělá dost a přebírá v Evropě roli neochotných Maďarů. Pokud můžete, zvažte mimořádný příspěvek právě toto léto, kdy Ukrajina nemá dostatek střel pro protiraketovou obranu. Na patriot mezi sebou nevybereme. Přispějte proto aspoň na humanitární mise. Paměť národa právě spouští sbírku na pozemní roboty, jež slouží k evakuaci raněných. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom se v Evropě rozhodli rázně válku ukončit, a tak budou bohužel stále více potřeba. Díky vám všem, co pomáháte. Díky vám všem, co vám to není jedno. Díky všem Čechům, co stojí za Ukrajinou. Vládě navzdory.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu
