Putin: Ukrajina je bratrský národ. Ukrajinský kněz: Rusové nejsou bratři. Ani lidé. Ale zvířata!
Zatímco se na Aljašce Donald Trump culil a přikyvoval, Vladimir Putin vedle něj prohlašoval směrem k Ukrajině nehoráznosti tak, jak má obvykle ve zvyku. Ruský masový vrah, diktátor a válečný zločinec vraždí každý den (i během této schůzky byla Ukrajina ostřelována) v Ukrajině civilní obyvatelstvo a jeho vojáci páchají válečné zločiny, na setkání s americkým prezidentem tvrdil, že považuje Ukrajinu za bratrský národ a že ho vše, co se tam děje, ho mrzí. Nejlepší odpovědí těmto nehoráznostem může být reportáž z Ukrajiny z letošního května a rozhovor s ukrajinským knězem Vasylem Vyrozubem, který měl tu čest s ruským zajetím. V rámci toho vám přinášíme jak simultánně přeložené video natočené v Oděse, tak i odemykáme celou reportáž, která vyšla v Reflexu. Pokud můžete, na konci článku je možnost přispět ukrajinským hrdinům na obranu.
Něco je špatně, říkám si při pohledu na jeho nehty na rukou. Poté, co mu je před třemi lety v zajetí strhali ruští vojáci, už mu správně a rovně nenarostly. On to ale nevnímá. S chutí se zakusuje do jídla a u toho vypráví s patřičně divadelním přednesem a hlubokým hlasem, který na něj prozradí, že se věnoval opernímu zpěvu. Nejsme ale v divadle či opeře. Sedíme v malém kostelíku v ukrajinské Oděse, kde nám pravoslavný kněz VASYL VYROZUB vypráví, o čem rozmlouvá s Bohem v jedenáctém roce války, kterou Rusko vede proti jeho zemi. A co je na údělu božího posla nejtěžší.
Je poměrně horký den na konci května. V ukrajinské Oděse lidé sedí na teráskách restaurací. Hraje hudba. Prodavači hlasitě klábosí u stánků na otevřeném tržišti. Kolem pobíhají děti i opuštění psi. Na první pohled byste nepoznali, že před pár hodinami ti všichni spolu s námi zažili jeden z nejhorších leteckých útoků na město od začátku války. Do přístavu, který je jen pár set metrů od centra města, dopadly tři několikatunové balistické rakety. Protiletecká obrana sestřelila nad městem desítky íránských sebevražedných dronů Šáhid. V Oděské oblasti ale i tak Rusové vraždili. Některé drony či jejich trosky zvládly zabít desítku Ukrajinců. Poplach je tu každý den. Už déle než tři roky. Místní se to snaží příliš nevnímat. Máte na výběr mezi životem a přežíváním. A tak volí to první. Stejně jako otec Vasyl Vyrozub, pravoslavný kněz, jenž vítá humanitární pomoc sbírky Paměť národa, již do Oděsy přivážíme.
Poslední dvojice aut a desítky kilo humanitární pomoci jako zbytek velkého konvoje, který si zdravotníci a vojáci rozebrali pro své jednotky ve Lvově a v Kyjevě, o čemž jsme psali v jednom z minulých Reflexů. Původně to bylo 13 terénních aut a sanitek a zdravotnický materiál za celkem 22 miliónů korun, jež přivezla Paměť národa. Jeden vůz z Prahy jsem měl tu čest dovézt i já. Auta odjíždějí ještě ten den pomáhat na frontu, část pomoci si bere sám Vyrozub, který vojákům, zdravotníkům i autům žehná. Vojáků se stihnu jen zeptat, jak se mají. „Dobře! Lépe než ti Rusové, které jsme nechali na frontě hnít,“ odpovídají rychle a děkují za pomoc. Pak se slova ujímá otec Vyrozub.
Češi, učte se partyzánský boj už teď!
„Moje děti! Žehnám této pomoci, žehnám těmto autům a žehnám hlavně vám. Nezapomeňte, že Bůh je s těmi, kteří se brání! Braňte naši zemi. Bijte nepřítele. Ale hlavně buďte opatrní. Splňte všechny své úkoly a vraťte se živí. To je rozkaz,“ hřímá před námi kněz a zkrápí nás litry svěcené vody, až jsme všichni mokří. Pak se vzájemně pomodlíme otčenáš. Oni ukrajinsky, naše skupina česky. Vyrozub obchází každého vojáka a dlouze s ním hovoří, pak ho obejme a srdečně se s ním loučí. Vojáci s pomocí odjíždějí, Vyrozub se otočí na nás a s úsměvem od ucha k uchu zvolá: „Pojďme dovnitř hodovat, přátelé!“
Sedíme na faře, která je prostě zařízená. Improvizovaný jídelní stůl se prohýbá pod ukrajinskými lahůdkami, jež pro nás nechal kněz navařit, i když jsme ho den předtím prosili, ať na nás jídlem zbytečně neplýtvají. Pro něj to byl nesmysl. Slavíme. Že jsme živí a zdraví po nočním útoku a že se podařilo předat veškerou humanitární pomoc.
Z jedné strany k faře přiléhá nádherný pravoslavný chrám, z druhé prostá dřevěná stodola, kde se skladuje humanitární pomoc. Jíme a vyprávíme si historky. U stolu je s námi i Jurij. Obyčejný málomluvný chlap, jenž na začátku invaze v roce 2022 předvedl neuvěřitelný kousek. Po obsazení svého města se vydával za ukrajinského dezertéra a pracoval jako poslíček, který ruským důstojníkům vozil jídlo z restaurace. Ti si ho oblíbili a volali si jen jeho. Jurij tak věděl všechno o tom, kdo a kdy na jejich ubikace přijíždí. V příhodný okamžik navedl na ruské důstojníky palbu ukrajinských himarsů a ty tak zvládly zabít devadesát okupačních důstojníků. Poté beze stopy z města zmizel.
S Rusy bojuje dodnes. Když dojídáme, nahne se ke mně a klade mi na srdce: „Jestli padne Ukrajina, musíte se tohle naučit v Česku. Musíte umět mluvit rusky a být nenápadní. Když vás Rusové obsadí, nechte se zaměstnat jako poslíčci s pizzou, recepční hotelů, prodavači v obchodech a dělejte odbojovou činnost. Musíte partyzánský způsob boje trénovat už teď, je to proti nim jediná cesta,“ říká Jurij a třese mi pevně rukou. Poté odcházíme s Vyrozubem do chrámu, kde u oltáře vedeme dlouhý rozhovor.
Kněz je z podstaty svého povolání pacifista. Co vás přivedlo do války?
Musíte si uvědomit, že válka nezačala v roce 2022, ale 2014. V té době jsem si myslel, že se mě politika absolutně netýká. Staral jsem se jen o věci duchovní. Tehdy vyšly děti na kyjevské náměstí Nezávislosti a chtěly se připojit k evropskému společenství. Chtěly patřit na Západ. Moje vláda proti nim tehdy zakročila. Zbila je, střílela je a rozehnala. A tehdy jsem na „Majdan“ vyšel i já. Jako každý kněz, pastor, pastýř, imám a podobně. Každý musí být spolu se svým lidem. Když vidím hřích a bezpráví, tak nemohu mlčet. Mlčení je spoluvina. Znamená to být spolupachatelem hříchu. A proto jsem vyšel a zvolal: Musíte pryč z této země a této vlády. Nikdo nebude bít naše děti. Krátce nato začala invaze. Rusko začalo anexí Krymu, pak obsadilo Doněcko a Luhansko a moje děti musely na frontu. A spolu s nimi jsem šel i já.
Jak se ta situace změnila s invazí v roce 2022?
Všichni jsme sledovali příběh statečných obránců Hadího ostrova, kteří vzdorovali raketovému křižníku Moskva a tváří v tvář přesile neustoupili ani o metr. Mysleli jsme si, že jsou všichni mrtví. A tak mi zavolal jeden armádní kapitán a poprosil mě, zda bych se nevydal na misi. Vyzvednout jejich těla a uložit je k věčnému spánku. Přivézt ostatky našich chlapců domů. Ihned jsem souhlasil a vyjel. Byla to obyčejná záchranná loď. Netušili jsme, že jsou vojáci naživu a v ruském zajetí. Cestou k Hadímu ostrovu nás zastavil stejný křižník Moskva. Rusové se nalodili na naši loď a zahájili inspekci. Ale nic nenašli. Ani nemohli. Neměli jsme žádné zbraně ani vybavení. Jeli jsme pro těla.
A při té inspekci vás zajali?
Prohlídka lodi trvala čtyři hodiny. Vůbec netušili, co s námi dělat. Tehdy jsem se poprvé bavil s ruským vojákem. Když jsem se ho zeptal, co s námi udělají, tak řekl, že nás buď propustí hned, nebo za 78 dní, až skončí speciální operace. Oni si vážně mysleli, že dobudou Ukrajinu za 78 dní! Říkám mu, že to může trvat měsíce, roky, že se náš národ nevzdá, a on mi na to odpověděl, že jsem se zbláznil. A pak nás zajali a odvezli na okupovaný Krym do vězení. Tam začaly výslechy.
Jak vypadá takový ruský výslech?
Dali nás do skupiny s vojáky z Hadího ostrova, s dalšími příslušníky pohraniční stráže a civilisty z Mariupolu. Tehdy nás ještě nemučili, ale vytvářeli na nás psychický nátlak. Trvalo to 11 dní a vyslýchali nás dvakrát až třikrát denně. Pak nás naložili do letadla a přemístili do Ruska. Do Bělgorodské oblasti. Do filtračního tábora. Tam začalo peklo. Strkali nám nejprve hřebíky pod nehty. Pak nám je strhali. Pouštěli na nás psy. Aplikovali elektrošoky a mučili nás hladem.
Co bylo nejhorší?
Sledovat, jak mučí jiné. Nejen vojáky. Ale hlavně civilisty. Nechápal jsem to. Já ani ostatní civilisté jsme pro ně neměli žádné cenné informace. Nevěděli jsme nic a oni stále pokračovali a mučili nás dál. Pochopil jsem to až později.
Co jste pochopil?
Že jsme jako Ukrajinci selhali ve snaze ruský národ nějak socializovat. Až později na svobodě mi došlo, proti komu bojujeme. Rusové jsou stejná horda, jakou byli v 16., 17. či 18. století. Jsou stále stejní. Dělali to pro zábavu. Dodnes to vidíme na jejich zvěrstvech. Hromadných vraždách v Buči, Irpini, Izjumu. V těch zničených městech, masových hrobech. Nejsou to lidé. Vždyť svázali nevinné civilisty a postříleli je. Muže, ženy, děti. Vidíme, že to nejsou lidé, když shodí leteckou pumu na mariupolské divadlo, před nímž je obrovský nápis DĚTI. Vidíme to z jejich telefonátů domů a z jejich videí, kterými se chlubí na Facebooku. Videa, kde řežou hlavy ukrajinským vojákům. Videa, kde znásilňují chlapce a dívky před jejich stále ještě živou matkou a zastřeleným otcem. Sami to dávají na internet, sami se tím chlubí. V ten moment jsem sundal poslední růžové brýle. Neválčíme s nějakým „bratrským nebo přátelským“ národem. Jsou to zvířata. Šelmy, jež sem přišly vraždit.
Sedmdesát dnů v zajetí s hrdinou z Hadího ostrova
Po rozhovoru o ruském mučení a zajetí se rozhostí v chrámu ticho. Chvíli totiž nevím, jak na tohle povídání navázat. Vyrozub není zlomený, je odhodlaný. Oči se mu lesknou, když mluví o druhých, ne o sobě. Nemluví tiše, ale plamenně. Jeho slova se nesou chrámem a vinou se podél zdí osázených pravoslavnými ikonami. Po sedmdesáti dnech v zajetí se v rámci výměny zajatců dostal na svobodu. V zajetí byl i s hrdinou z Hadího ostrova Romanem Hrybovem. To je ten voják, jenž poslal „ruskou válečnou loď do prdele“. Jeho slova se vyplnila o necelé dva měsíce později, co je křižník Moskva na Hadím ostrově ostřeloval vším, co měl. Jeden dron Bayraktar a dvě protilodní střely Neptun ukrajinské armády poslaly chloubu ruského Černomořského loďstva a jeho vlajkovou loď ke dnu.
„K vojákům z Hadího ostrova se Rusové chovali nejhůř. Chtěli zjistit, kdo na adresu Moskvy řekl ta slova. Nikdo ale Romana neprozradil. Kdyby se to stalo, udělali by mu hrozné věci. Podobné, jako dělali pluku Azov či obráncům Azovstalu. Rusové se na jednotkách, které jim působí těžké ztráty či jim dlouho vzdorují, vyřádí v zajetí s brutalitou, již si ani nedokážeme představit,“ doplňuje Vyrozub. A dodává: „Roman se tu měl dnes setkat s vámi, ale bohužel musel na frontu. Když se vzpamatoval z ruského zajetí a mučení, vrátil se zpátky do služby a už tři roky bojuje. Můžeme mu ale zavolat.“
Vyrozub vytočí Romana Hrybova, ten hovor přijímá a krátce se vidíme přes videohovor. Hrybov zdraví a děkuje Česku za vojenskou a humanitární pomoc. Přeje nám vše dobré a my jemu. Nemá moc času, chystá se do boje. Je to krátký a silný hovor. Z jeho hlasu je cítit odhodlání, jaké mám z každého setkání s Ukrajinci. Tenhle národ se nikdy nevzdá. Usedáme opět v chrámu a pokračujeme v rozhovoru.
Jak se žije v Oděse více než tisíc dní od začátku invaze, kdy vám na hlavu stále padají balistické rakety Iskander?
Je to hodně individuální. Kdo se bál, sbalil rodinu a odjel do Polska nebo Česka. Za což vám moc děkuji, jak jste přijali naše uprchlíky. Jiní se přestěhovali do západní Ukrajiny. Jiní, co se nebáli, vzali zbraň a šli bránit naši zemi. No a ti, co se báli a neměli kam jít, tak tu zůstali a zvykli si. Když zazní poplach, necítíme tu strach. Jen zášť a pohrdání k nepříteli, který nás ostřeluje, i když tu nejsou vojenské cíle. Víme, kde máme kryty a jak chránit naše děti. Ukrajinci si na válku zvykli. Chodí do práce, platí daně, snaží se žít. Snaží se, aby válka nevzala radost ze života našim dětem. Oslavují se svátky a narozeniny, a když dítě slyší výbuch a bojí se, tak ho obejmeme a říkáme mu: „Neboj se, to jsou naši.“ I když to není pravda. Nenecháme Rusy vzít našim dětem jejich dětství.
Co říkáte na reakci západního světa na válku? Jak vnímáte slova o tom, že už je válkou unavený? A jak vnímáte činy Donalda Trumpa, který je vlažný k podpoře Ukrajiny a dychtivý dalších a dalších telefonátů s Vladimirem Putinem?
Jak bych vám jen odpověděl… Jak dlouho trvá medvěda naučit jezdit na kole? Půl roku? Rok? A jak dlouho bude trvat, než celému světu dojde, že Putin nechce mír? Rusko nikdy mír nechtělo a jen blázen může říkat, že se chce Putin s někým domluvit. Smlouva s Ruskem nemá cenu ani toho papíru, na němž je napsaná. My už měli smlouvu. S USA, Ruskem i Velkou Británií a Francií. Že když odevzdáme jaderné zbraně, tak budeme mít bezpečnostní záruky. Kde jsou ty záruky dnes? Jsme ve válce. Stále bojujeme. Zatímco Amerika už tu válku prohrála, vzdala, Ukrajina stále stojí. Doufám, že Evropa neprohraje. Kolik Ukrajinců musí zemřít, aby svět začal bránit civilizovanou zemi? Pokud Evropa prohraje, nikdo jiný už nezbude. Mír s Ruskem se dohodnout nedá. Přišli nás zničit, a když je nezastavíme, budou to dělat tak dlouho, dokud se jim to nepodaří.
Je mi to líto, ale musím se na to zeptat. Vy sám přicházíte velmi často do kontaktu se smrtí, vyprovázíte ty lidi na poslední cestu. Jejich otce, jejich syny, bratry, ženy, děti, sestry. Jak dlouho tohle Ukrajina vydrží?
Tak dlouho, jak bude potřeba. Nemůžeme přestat, nemůžeme se unavit. Je to boj za naši existenci. Pokud prohrajeme, Rusové půjdou dál. Nezastaví se. Děsím se toho. Děsím se, že když Rusko obsadí Ukrajinu, donutí moje děti nasednout do jejich tanků a bojovat proti Západu. Že je donutí jet do Pobaltí. Do Polska. Pak pocítíte válku sami. A já se budu muset dívat, jak vojáci NATO zabíjejí v obraně mé děti. A to by mi puklo srdce. To nesmíme dopustit.
Myslíte, že by se to mohlo stát?
My vidíme, že se to děje! Viděli jsme to na Krymu. Když ho Rusové obsadili, bylo tam těm chlapcům deset let. Dnes je jako dvacetileté posílají zabíjet Ukrajince! Totéž v Doněcku a Luhansku. Nechci, aby se tohle stalo Evropě, aby Ukrajinci bojovali s Čechy a Poláky. To se nesmí nikdy stát!
S Pamětí národa jsme přivezli trochu humanitární pomoci. Jsou to ale jen takové pramínky, zatímco Ukrajina by potřebovala pořádnou řeku. Jak moc důležité to je, když oba víme, že tu zásadní vojenskou pomoc, která vázne, to nenahradí?
To jste řekl hezky. Pramínky. Ty pramínky se v tu řeku nakonec spojí! Děkuji moc za každou pomoc a ta, co jste přivezli, je opravdu velká a významná. Hodně toho chybí, ale vy ukazujete, že Evropané unavení nejsou. Češi jako národ ukázali, že se nebojí darovat Ukrajině těžké zbraně. Potřebujeme rakety, abychom ochránili Oděsu, ale i další města. A naše vojáky. Rusové jich mají stále dost.
Jaké to je, když místo požehnání malým dětem nebo novomanželům žehnáte zbraním a autům?
Ale já žehnám i dětem a novomanželům. Lidé se stále žení a děti se stále rodí. I za války. Žehnám nástrojům, jež brání život mých dětí. Jsou to štíty nad životy ukrajinských vojáků, a hlavně civilistů. Nežehnám zbraním a raketám, které vraždí, ale jež nás brání před zemí, která schválně útočí na civilisty a jež má jaderné zbraně. Modlím se za ochranu nás všech.
Ve druhé světové válce se často ptali Spojenci sami sebe: Stojí-li na naší straně Bůh, kdo je proti nám? Říkáte si to taky? O čem si za války povídáte s Bohem?
Jsou to rozhovory jiného druhu. Před invazí jsem se s ním radil o tom, jak se s Rusy domluvit. Jak v nich najít lidskost. Doufal jsem, že ruští generálové, podnikatelé či duchovní Putina zastaví. Že přece nejde vraždit sousedy a krást jejich děti a majetek. Ale jeho lid ho nezastavil. Nikdo se o to ani nepokusil. Nevidím naději v tom, že by se někdy Rusové zastavili sami. Putina porazí, když se proti němu spojí svět. Prosím Boha za to, abych se dožil okamžiku, že Putin, patriarcha Kirill, Lavrov a všichni ti, co přikázali zničit Mariupol, Buču, Irpiň a další, našli svůj trest už na tomto světě. A to ne proto, že jsem zlý. Ale proto, aby si gauneři v budoucnu nemysleli, že zlo zůstane nepotrestáno. Modlím se za to, aby přišla vůle boží a ti, kdo na nás přinesli tohle neštěstí, byli potrestáni už teď a aby moje děti mohly žít ve šťastné, bohaté, evropské a svobodné Ukrajině.
Poslední otázka. Až válka skončí a Ukrajina vyhraje…
Určitě vyhraje!
V to doufám. Až válka skončí a Ukrajina vyhraje, dáte si se mnou v Praze pivo?
Moc rád! A doufám, že k tomu pivu také přihodíte pečené vepřové koleno!
Po rozhovoru se loučíme a objímáme. Otec Vyrozub nám ještě jednou žehná a já se cestou vlakem z Oděsy do Lvova cítím trochu provinile za to, že svými modlitbami „plýtvá“ na nás, Čechy, kteří žijí v bezpečí. Na pohyblivé vlaky Rusové neútočí, raději mají nákupní centra, nemocnice, dětská hřiště a vysoké obydlené budovy. Mráz mi po zádech přeběhne až o měsíc později, když přepisuji tento rozhovor. V den psaní těchto řádků vybombardovali Rusové oděský vlak, jenž ze stejného nádraží mířil opačným směrem na Záporoží. Z pěti set cestujících jich byly zraněny desítky, rakety naštěstí nezasáhly vlak přímo, a tak se útok obešel bez mrtvých. Později toho dne už ale rakety zabíjely. V ukrajinském Dnipru bombardovali Rusové, mimo jiné, školy a školky. Zavraždili sedmnáct lidí a na tři stovky jich zranili. Modlitby otce Vyrozuba budou potřeba i nadále. Stejně jako humanitární a vojenská pomoc, která Ukrajině zoufale chybí. Bůh toho dokáže hodně, iskander letící na civilisty ale nezastaví ani on.
