Jefin Fištejn: Připravujeme se na válku, ale zapomněli jsme, co skutečně znamená bojovat

V poslední době se varování před válečnou hrozbou sypou jako z děravého pytle. Zkušení prognostici se dokonce snaží vyjádřit pravděpodobnost brzkého ozbrojeného konfliktu v číslech a výsledek vychází málo potěšitelný, každopádně přes 50 procent.

V otázce války a míru se mezi českými občany narýsoval zvláštní paradoxní příkop: lidé konzervativnější politické orientace horují pro větší obrannou připravenost, zatímco levice se dušuje svou mírumilovností na samém pokraji klinického pacifizmu, v duchu tolstojovského neodporování zlu násilím. Celý vějíř levicově liberálních, socialistických a starokomunistických myslitelů se holedbá svou ryze holubičí povahou s důrazem na takové věčné pravdy, jakože „mír je přece lepší než válka“, „lepší je špatný mír než dobrá válka“ a podobně. „Chcimírům“ se tyto banální cancy zdají být přesvědčivější než antické moudro „Si vis pacem, para bellum“ (Chceš-li mír, připrav se na válku). Když slovenský premiér Fico samolibě pronáší: „Petr Pavel je voják a rád by bojoval, ale já dávám přednost míru,“ je třeba mít stále na paměti, že Fico je roduvěrný sociální demokrat.

Ve zmužilosti Ukrajinců levičáci spatřují hlavní překážku a hrozbu světovému míru, vysmívají se jejich biblické pevnosti ducha a pranýřují jejich neochotu být po vůli ruskému „mírotvůrci“. Sami sebe bezostyšně nazývají vlastenci, aniž by upřesnili, kterou vlast tím myslí, zda Česko, nebo „vlast všech pracujících“, jak se ještě nedávno říkalo Sovětskému svazu. Nádech nekonečné trapnosti dodává jejich argumentům skutečnost, že v samotném Rusku je podobná mírumilovnost v podstatě trestným činem a na tisíce se počítají vězni odsouzení k těžkému žaláři jen proto, že neschvalovali s dostatečným nadšením „zvláštní vojenskou operaci“ proti Ukrajině. Nebetyčná trudnomyslnost českých bojovníků za mír obzvlášť vyniká na pozadí Putinových filozofických „vejšplechtů“ o tom, že „jediným opravdu důstojným smyslem života je hrdinská smrt“, anebo nechtěná přiznání, která mu občas uklouznou z jazyka typu „čím bychom se vlastně zabývali, kdyby chraň bůh válka skončila.“  Taková nudná mírová lopotování jako „postavit dům, zasadit strom a zplodit syna“ Putina ani nenapadnou.

Ruský vězeňský syndrom: Většina Rusů si raději vybere teplou odpadní jámu než svobodu

Komentáře

Kdo chce mír, musí se připravit na válku

Avšak ani v Evropě, kterou ruská propaganda ochotně viní z válkychtivosti, pocit hrozícího ozbrojeného konfliktu nevede k samozřejmé vojenské připravenosti. Zbraně se kupí a kasárna se budují, to ano, ale schopnost jakž takž udržovat armádu ještě neznamená připravenost společnosti mobilizovat síly pro reálnou válku. Nízká mobilizační schopnost Evropy je výsledkem celého evropského poválečného vývoje. Evropská integrace byla zejména úspěšná v tom, že omezila hmotné možnosti států vést válku vůči sobě navzájem. Výrobní řetězce málokdy začínají a končí na území jednoho státu. Branná povinnost skoro všude byla zrušena nebo pozbyla dřívějšího významu. Občan vnímá existenci státu coby daňový poplatník a odběratel sociálních služeb, nikoli jako tělo, jež v mimořádné situaci může být státem urgentně vyžádáno.

Zvlášť daleko zašlo na této cestě Německo. Po skončení studené války byl Bundeswehr redukován na úroveň pořádkových sil. Platil ústavní zákaz nasazení německé armády v zahraničí. Není divu, že v roce 2011 byla zrušena také branná povinnost. Ve vztazích s Ruskem platila představa, že bezpečnost země nejlépe zajistí obchodní styky. Takové změně postoje se říkalo Wandel durch Handel – změna skrze obchod. Vzájemná závislost měla tak úzce provázat zájmy obou stran, aby pro ně válečné násilí bylo neúnosně drahé.

Během pár minut 24. února 2022, zatímco ruské tanky překračovaly ukrajinskou hranici a výsadkáři dosedali poblíž letiště Hostomel u Kyjeva, se starý svět zbortil. Byl to jeden z nejprudších a nejdramatičtějších obratů v dějinách. Ani my, žijící svědkové těch událostí, možná nejsme doteď schopni domyslet jejich rozsah a dopad. Za pár nadcházejících let musí Evropa obnovit potenciál, jehož zmizení bylo po desetiletí pokládáno za kromobyčejný úspěch.

Nejde jenom o peníze, i když u nás v Čechách vidíme, jak těžko se hledají v rozpočtu nové, nečekané výdaje. Nejde jen o to, navýšit obranný rozpočet, objednat zbraně, nahodit výrobu, zvýšit vojácký žold. Zdroje jsou, leč nejsou lidi. Mobilizace neřeší problém nedostatku odborníků v každém průmyslovém odvětví. Mašinfíra nemůže zároveň řídit civilní vlak a vojenskou lokomotivu. Desetiletí outsourcingu, specializace a racionalizace vytvořila situaci, kdy i v mírových dobách v některých oborech panuje silný podstav specialistů. Žádný povolávací rozkaz neumí zdvojnásobit počty lidí.

Dvě generace Evropanů vyrostly bez války

Nejtěžší problém tkví v tom, že lidé se už nejsou ochotni dobrovolně stát součástí válečného soukolí. Nejméně dvě generace Evropanů vyrostly v neúctě k vojenství a v přesvědčení, že takovému vývoji je třeba stůj, co stůj zabránit. Žádný politik není schopen odpovědět na otázku, jakými možnostmi vlastně disponuje stát v mimořádných situacích, pokud by nechtěl, nebo nemohl mobilizovat.

Zkušenost Spojených států, které musely mobilizovat po útoku na Pearl Harbor, ukázala, o jaké měřítko se jedná. Během krátké doby se z poměrně nepočetného sboru stala mnohomiliónová armáda. Masově se připravovali důstojnické kádry, záložáci se povolávali do aktivní služby, průmysl najížděl na válečnou výrobu, lidé měnili povolání a bydliště – stát aktivně zasahoval do pracovního trhu a všedního života.

Logika mimořádné situace si vyžadovala také jiná tvrdá opatření. 19. února roku 1942 prezident Roosevelt podepsal Executive Order 9066, jímž 120 tisíc občanů japonského původu, většinou ze západního pobřeží, bylo nuceně soustředěno v internačních táborech. I to bylo příznakem válečné doby: stát, který přiděluje zdroje a stanoví priority, náhle dostává možnosti zasahování, jež v mírové době byly nemyslitelné.

Útok na newyorská Dvojčata z 11. září ukázal, že nemusí jít o světovou válku, aby se spustil stejný mechanizmus: za pár týdnů se značně posunuly hranice politicky možného. Už v říjnu byl Kongresem schválen Patriot Act, vzniklo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti, řada dalších institucí a mocenských nástrojů, jejichž působnost přetrvávala ještě dlouho poté, co první šok a bezpečnostní hrozba dávno pominuly.

Evropa dnes stojí před historickou proměnou. Poválečný stát získal svou legitimitu do značné míry právě proto, že bylo omezeno jeho právo zacházet s občanem jako s objektem moci. Nyní ve stínu válečné hrozby po něm chtějí rychlé obnovení tohoto privilegia. Pokud chceme, aby stát mohl pohotově mobilizovat, je třeba preventivně stanovit pravidla: koho smí neprodleně povolat a jaké profese jsou z branné povinnosti vyjmuty, kdo může továrnám předepsat změnu výrobního programu, jaké výrobky mají v dopravě přednost, na co se mohou vztahovat rekviziční práva mocenských orgánů atd.

V mírových dobách se takové otázky zdají být urážlivě nepřijatelné, demokracie se bojí zneužití moci. Ještě nikdy se nestalo, že by po propuknutí nepřátelství strach ze zneužití moci zabránil přijetí absolutně nezbytných opatření. Nabádá k tomu princip předběžné opatrnosti. Děje se to v době, kdy parlamentní kontrola slábne, tlak vnějších okolností sílí na maximum a stát se dostává do časové tísně. Právě proto, že všeobecná mobilizace je věcí nebezpečnou, její právní architektura se má budovat zavčas, v mírové době.