Od 11. září k Abbey Gate: Jak Amerika vychovala generaci války
- Dokument Generace 11. září sleduje lidi, jejichž životy zásadně poznamenaly útoky z 11. září 2001.
- Od války v Afghánistánu přes dronové útoky až po chaotický odchod Američanů v srpnu 2021 ukazuje cenu čtvrtstoletí války proti terorismu.
- Co zůstalo generaci, která vyrostla ve stínu 11. září a proč její příběh vrcholí u Abbey Gate v Kábulu?
Krátce po pozoruhodné pětidílné dokusérii Americký experiment mapující čtvrttisíciletí Spojených států od jejich vzniku 4. července 1776 přihodil režisér Brian Knappenberger na Netflix jednodílný dodatek Zlomové okamžiky: Generace 11. září mapující čtvrtstoletí Spojených států od letadlových ataků na jejich newyorské Světové obchodní centrum, washingtonský Pentagon a pole u pensylvánského Shanksville. Vyslechneme v něm srdcervoucí telefonické loučení lidí z letadel i hořících Dvojčat s blízkými. Dokument evokuje atmosféru dne plného strachu a nejistoty a navazuje příběhy mladých lidí, kterým změnil život.
Mrtví hrdinové, živé děti
Hustý černý dým stoupá z věží k modrému newyorskému nebi a jedna z nich jde záhy s ohlušujícím rachotem k zemi. V tu chvíli umírá otec herce a komika Petea Davidsona, který na místě zasahoval coby hasič. Davidson byl dosud nejznámějším a možná jediným známým veřejně působícím dětským pozůstalým z 11. září 2001. V médiích otevřeně hovoří o své hraniční poruše osobnosti. S traumatem se vyrovnává kognitivně-behaviorálními psychoterapiemi, černým humorem při svých vystoupeních i střídáním krásných a slavných přítelkyň.
Generace 11. září objevuje další podobné – třeba Laurel Homer, dceru pilota LeRoye Homera Jr., který se postavil únoscům letadla United Airlines 93. Mířili s ním na Washington, kde nejspíš chtěli narazit do budovy Kapitolu. Teroristé to díky vzdoru pasažérů museli stočit do země v neobydlené oblasti, a tak zahynuli „jen“ všichni pasažéři. Laurel tehdy bylo deset měsíců. Je si vědoma, že její otec je hrdina, ale radši by ho měla naživu. Mluví o tom, jak se nemůže zbavit myšlenek na život, který mohla mít, kdyby vyrůstala s ním. Většinu času před kamerou propláče.
Osvoboditelé bez know-how
Mezi zpověďmi lidí Knappenberger strhujícím způsobem sumarizuje americký vývoj od 11. září 2001 až po dnešek. Už v roce 2021 na Netflix přispěl pětidílnou sérií 11. září a válka proti terorismu – rovněž ve formátu Zlomové okamžiky, pro který zpracoval také studenou válku a válku ve Vietnamu. V Generaci 11. září se vrátil k látce, kterou má v malíčku, a na jeho stručném a jasném, zhuštěném a souvislém převyprávění pozářijového amerického vývoje je to znát.
Když v Afghánistánu vládnoucí hnutí Tálibán odmítlo vydat či vyhnat architekta útoků Usámu bin Ládina, jehož hnutí Al-Káida v zemi hostilo, Američané si tam pro něj přišli. Knappenberger vypráví, jak je tam Afghánci vítali, protože tálibánský režim k nim byl krutý. Promluví muž, který v New Yorku v osudný den studoval tamější univerzitu, a pak se vydal do Afghánistánu jako reportér.
Obyvatelé prý zprvu Američany skutečně vítali, ale situace se změnila, když vojáci začali místní využívat jako informátory. Docházelo ke smyšleným udáním a popotahováni byli nevinní lidé. To běžné lidi od Američanů odvrátilo a připravilo půdu pro návrat Tálibánu. Humanitární pracovnice popisuje americké podhodnocování počtu civilních obětí. Promluví matka, která ve válce přišla o malou dceru.
Bomby z křesla
Těmto problémům se Američané zdánlivě vyhnuli za vlády Baracka Obamy, který do úřadu nastoupil po Georgeovi Bushovi Jr. Za Obamy se od práce v terénu přešlo k útokům drony ze sousedního Pákistánu. Cíle však nebyly vybírány podle skutečné identity, ale podle chování. Opět docházelo k masivním ztrátám mezi civilisty.
V americkém dokumentu Dron (2014) o tom vypráví dronový operátor, který tehdy od počítače shazoval bomby na Afghánistán i Irák. Po zralé úvaze z toho dostal posttraumatický stresový syndrom. Autor článku dokument shlédl díky festivalu Jeden svět a utkvěla mu věta zbrojaře, kterého se ptali, proč se Američané pouštějí do zbytečných válek. „They just love to smash things,“ zněla odpověď, tedy „prostě milují rozmetávat věci na kousíčky“.
Reakce na terorismus jako jeho vítězství?
Americký spisovatel a publicista Timothy Snyder, který letos byl hostem literárního festivalu Svět knihy, nazval svou letošní výroční esej k 11. září Helping the Terrorists to Win, tedy Pomáháme teroristům vítězit. Upozorňuje v ní, že vyhrocená reakce na teroristický čin teroristům často hraje do noty. Válka v Iráku v rámci tažení proti terorismu nedávala smysl a válka v Afghánistánu, pokud ho kdy dávala, ho časem dávat přestala. A pokud mělo její provedení mouchy, její ukončení bylo noční můrou.
Americký úprk z Afghánistánu v srpnu 2021 bývá srovnáván s podobně „organizovaným“ stažením z Vietnamu v dubnu 1975. Při něm z domoviny uprchl Khang Ngoc Nguyen, který pak byl 11. září 2001 zabit při útoku na Pentagon. Vzpomíná na něj jeho syn An Nguyen. Za Afghánce je tu Mohammad Razvi. V roce 2001 v newyorské čtvrti zvané Little Pakistan vlastnil obchod s veškerým zbožím za dolar. Vzpomíná, jak se po útocích na město, které miloval, stal terčem útoků kvůli svému původu.
Celník v helmě
Michael Smoak je příjemný mladík, který si stěžuje, že mu nikdy nikdo neříkal křestním jménem – pro každého to byl vždycky prostě Smoak (v angličtině to zní i vyslovuje se stejně jako smoke, tedy kouř). Ve „zlomovém okamžiku“ mu bylo pět roků. Napadení Spojených států teroristy tehdy ovlivnilo jeho kariérní volbu, dnes je to seržant ve výslužbě.
Smoak říká, že raison d’être každého mariňáka bylo jít na misi do Iráku nebo do Afghánistánu. Jemu se to splnilo, ale s poněkud hořkou příchutí. Ne že by válka byla sladká, ale proto byl tady, byl na ni trénován. Stal se však součástí až posledního amerického výsadku v Afghánistánu, který byl neplánovaně vyslán, když se stahování amerických jednotek proměnilo v chaos.
Vedro a krev u Abbey Gate
Velké finále dokumentu se odehrává ve vedru kábulského letiště, kde mladí američtí vojáci u takzvané Abbey Gate v obklopení vyděšeného a nervózního davu kontrolují, kdo má být vpuštěn a kdo ne do jednoho z evakuačních letadel. Aby toho nebylo málo, 26. srpna 2021 se jim tam odpálí terorista z afghánské odnože Islámského státu. Smoak vzpomíná, že uslyšel ohlušující ránu a uviděl letící ruku. Výbuch zabil třináct amerických vojáků včetně dvou jeho kamarádů. A sto sedmdesát Afghánců.
Scénám z tohoto inferna a vzpomínkám Michaela Smoaka a dalších pamětníků Knappenberger věnuje velký prostor, jako by je stavěl na roveň „jedenáctému září“. Divák si uvědomuje, že v důsledku tehdy souběžně probíhající pandemie, nebo možná spolu s ní, tenhle zmar vytěsnil. Jak jsme tam tehdy nechali ty tlumočníky…
Blamáž jako signál
V dokumentu vystoupí také Obaidullah Durani, kterému byly v roce 2001 tři roky. Z Afghánistánu emigroval do USA, vycvičil se tam na vojenského pilota, vrátil se bojovat proti Tálibánu, přežil útok u Abbey Gate, se dvěma dětmi se dostal do bezpečí, ale jeho manželka Shafaro v obnovené krutovládě uvízla. V jeho tváři je hluboký žal.
Knappenberger se vojáků ptá, jestli to všechno stálo za to. Odpovídají, že to je otázka. Nevyrobili jsme víc teroristů, než jsme jich zabili? Timothy Snyder ve své eseji dodává, že ta blamáž byla přímou pozvánkou Rusů na Ukrajinu.
