Cate Blanchettová: Já končím s herectvím pořád. Na světě existuje ještě tolik věcí, které chci dělat
„Otec Matka Sestra Bratr je jakýsi antiakční film, jehož jemný a tichý styl je pečlivě konstruován tak, aby se v něm mohly hromadit drobné detaily – téměř jako květiny pečlivě uspořádané do tří jemných aranžmá,“ popisuje svou novinku, jež mu vynesla Zlatého lva v Benátkách, její autor Jim Jarmusch. Ikona amerického nezávislého filmu si do tří humorných povídek o nemotorných rodinných vztazích povolal opět několik hvězdných, a především skvělých herců. Včetně držitelky dvou Oscarů Cate Blanchettové (56), která si v prostředním příběhu Matka zahrála pro ni netypickou postavu spořádané, tiché úřednice starající se o památky. Empatický snímek o dospělých sourozencích a jaksi vzdálených rodičích 19. února vstupuje do českých kin.
O čem pro vás film Otec Matka Sestra Bratr je?
Nechci publiku říkat, co si má myslet. Film vytváříte tak, aby diváci řekli vám, co v něm je. Pro mě jde o velmi vřelý film plný touhy. Hodně mě dojal. Je složen ze tří příběhů, u natáčení těch dalších dvou jsem nebyla. Věděla jsem, o čem jsou, ale až v celku to na mě dopadlo a cítila jsem se při sledování méně osamělá. Myslím, že Otec Matka Sestra Bratr nabízí útěchu. Často bereme rodinu jako problém, který nejde vyřešit nebo který není v souladu s tím, kým jsme se mimo rodinu stali. Připomenutí, že tím prochází každý, je podle mě uklidňující.
S Jimem Jarmuschem jste poprvé spolupracovala na povídkovém filmu Kafe a cigára z roku 2003, v něm jste hrála dvojroli sebe samé a své fiktivní sestřenice. Pamatujete si na vaše první setkání? Jak proběhla „iniciace“ do jeho světa?
Nejdřív jsme spolu párkrát mluvili po telefonu. Potkali jsme se pak v malinkém hotelu a točili ve studiu, myslím, že za kamerou stál Fred Elmes. Ztratila jsem pojem o čase – hrát „samu sebe“, a navíc v nízkorozpočtovém prostředí je zvláštní. Myslím, že jsme pracovali 23 hodin v kuse – neříkejte to odborům. Měla jsem pocit, že jsem s Jimem a Fredem v bunkru týden, i když to trvalo asi 48 hodin. Jima jsem dlouho hluboce obdivovala, naštěstí umí člověka uklidnit. Podobně jako Martin Scorsese. Oba mi říkali: „Dělej, co chceš. Co si myslíš ty?“ Byli otevření tomu, co můžu nabídnout. Máte pak pocit, že jsou vděční za váš pohled, ne že vás chtějí natlačit do šablony, i když jejich světy jsou velmi specifické. To je osvobozující.
Jaký byl první film Jima Jarmusche, který jste kdy viděla?
Mimo zákon, pamatuju si, jak jsem na něm byla v kině. Už od úvodních titulků, kdy kamera míjí domy, mě uchvátil.
Ve snímku Kafe a cigára jste hrála fiktivní postavu i verzi sebe samé, v novince Otec Matka Sestra Bratr hrajete smyšlenou postavu. Co je jednodušší – ztvárnit sebe, nebo někoho vám povahově vzdáleného?
Ve filmu Kafe a cigára jsem spíš hrála představu o tom, kdo jsem, než opravdu samu sebe. Hrajeme vůbec někdy skutečně sami sebe? Vždycky mám pocit, že lidem nikdy úplně neříkáme, kdo opravdu jsme, spíš kým bychom si přáli být. Co se týče snímku Otec Matka Sestra Bratr, Jimova původní představa byla, že ztvárním tu živelnější sestru, kterou nakonec hraje Vicky Kriepsová. Pro Jima bych udělala cokoliv, nicméně jsem mu navrhla, že bych hrála tu druhou sestru. A on odpověděl: „Jasně, pokud chceš.“ Což je důkaz, jak je flexibilní. Pro mě byl ten výběr hlavně o pocitu, tenhle typ temperamentu jsem ještě úplně neprozkoumala. Oba filmy, jež jsem s Jimem točila, mají společné, že v nich sledujeme samostatné příběhy, které se propojením stávají celkem. Ale u filmu Otec Matka Sestra Bratr nejde o antologii. Najdete tam opravdu hmatatelné jazykové a vizuální vazby a taky emocionální propojení mezi jednotlivými částmi.
Jaké pro vás bylo hrát takhle netypicky „krotkou“ persónu?
Moc se mi to líbilo! Lidé, kteří jsou uzavřenější a necítí potřebu se pořád vyjadřovat, bývají považováni za nejisté nebo mírné. Jen proto, že si neberou tolik prostoru, ale neznamená, že jsou nejistí nebo že nevědí, kdo jsou.
Podobně jako ve snímku Kafe a cigára i v novém filmu se tráví hodně času sezením a mluvením u stolu. Jim Jarmusch vám prý na premiéře v Benátkách řekl, že příště už vám napíše víc akce. Baví vás hrát v takových „neakčních“ snímcích, kde akce probíhá jaksi pod povrchem, v emocích?
Jim je podle mě na premiéře vždycky trochu v agónii, radostné agónii. Viděl ten film už tolikrát a být s ním pak na festivalu, zvlášť pokud jste autorský filmař jako Jim, je velká věc. Hodně mu záleží na přijetí a myslím, že se jen snažil zvládnout fakt, že své dílo musel sledovat s publikem. Nicméně mi přišlo, že diváci v Benátkách byli zhypnotizovaní, že se jim zpomalil tep. Doufám, že film Otec Matka Sestra Bratr lidi uvidí v kině, protože plný zážitek vám poskytne jen kinosál s dalšími diváky. Často si myslíme, že naše rodiny jsou jedinečné, ale v každé rodině se dějí archetypální věci, s nimiž se můžeme ztotožnit. Myslím, že pro každého – i když má „šťastnou“ rodinu – představuje příbuzenstvo něco nestabilního. Rodina je jako svrbění, které nejde pořádně poškrábat.
Na benátské tiskové konferenci jste zmínila, že Jim Jarmusch je poetický režisér. Mění se váš herecký styl podle režiséra?
Doufám, že ano. Doufám, že nejsem tak povrchní, že bych to neuměla. Jste jen tak zajímavá a podnětná, jak zajímavá je konverzace, jejíž jste součástí. Být viděná a „prohlížená“ Jimem, Charlotte Ramplingovou a Vicky Kriepsovou, kteří ve filmu Otec Matka Sestra Bratr hrají se mnou, bylo velmi specifické a nezapomenutelné. Doufám, že jsme si všechny našly k sobě cestu skrze Jimovo vedení. Je velmi konkrétní a jasný, ale zároveň chce vidět, co herci udělají a co z nich při záběru vyleze. Má pevnou představu o rámování a záběrech, jichž chce dosáhnout. A jakmile znáte ten rám, víte, jak ho obývat. Jim je zároveň neuvěřitelně fluidní. Casting je pro něj obrovsky důležitý. Nastaví rám a sleduje, jak si lidé hrají. Působí volně, ale velmi mu záleží na slovech, slabikách a stavbě vět. Každá postava měla konkrétní jazykový rytmus. Nechtěl rozbíjet hudbu vět – byly napsané s typickou „jarmuschovskou“ poezií. A to samozřejmě ovlivňuje způsob, jak hrajete.
Ústřední scéna vaší povídky je hodně o tempu a pauzách. Nechal to Jim Jarmusch plynout, nebo vše plánoval?
Jim je skvělý dirigent. Rytmus je pro něj klíčový. Nenechává to až do střižny – ladí ho už na place. Přijde a řekne: „Tohle zkraťte, jděte pomaleji, Vicky, zvedni hrnek rychleji…“ Je to velmi jemné, ale precizní.
Na co jste se v dynamice matka–dcera-sestra soustředila nejvíc?
Zaujalo mě, že sestry poznáte nejdřív každou zvlášť. Šlo tedy o napětí mezi tím, kým jsou mimo rodinu, a tím, kým se stanou spolu. A o jemné rozdíly mezi těmito polohami. Ale ve výsledku to bylo hodně o tom, co dělaly ostatní herečky. Když pracujete s Charlotte Ramplingovou a Vicky Kriepsovou, jste nejmíň zajímavý člověk v místnosti, takže možná ani nebylo třeba hrát.
Znala jste Vicky Kriepsovou předtím?
Ano, pracovala jsem s ní kdysi na filmu Hanna. Tehdy byla ještě úplné „miminko“. Podobně jako Saiorse Ronanová, z níž je dnes také plně vyvinutá osobnost. Vicky mě tehdy magnetizovala, i v malé roli. Měla energii, jakou jsem na plátně předtím nezažila. Byla jako herečka úplně obnažená. A její volby byly fascinující.
Jaký je váš nejoblíbenější film Charlotte Ramplingové?
Asi ten první, který jsem s ní viděla, to bývá vždycky nejsilnější zážitek – tedy Noční vrátný. Miluju i její novější film o matce odcizené rodině, Vůně jalovce, ten byl velmi intenzívní.
Vaše povídka ve snímku Otec Matka Sestra Bratr se odehrává v Dublinu a také jste tam natáčeli. Naposledy jste v irské metropoli točila thriller Veronica Guerin o novinářce rozkrývající obchod s drogami, který měl premiéru v roce 2003. Jaké bylo vrátit se tam na filmový plac?
Skvělé, i když od té doby se stala spousta věcí, i v mém osobním životě – mému synovi je teď čtyřiadvacet a tehdy byl novorozeně. Veroniku Guerin režíroval už zesnulý Joel Schumacher a produkoval Jerry Bruckheimer – byl to úplně jiný svět. Ale v Dublinu mě to moc baví, brzo se tam vrátím i na jeviště. Jim jasně říkal, že netočí Irsko jako zástupnou lokaci. Naše postavy nejsou z Irska, ovšem ocitly se tam záměrně. Myslím, že to souvisí s tím, co je rodina: náhodně se vyplavíme na břeh spolu se skupinou lidí, se kterými nás kromě biologie často moc nespojuje.
Když jste zmínila divadlo – máte bohatou zkušenost s Čechovem a Jarmuschovy filmy jsou plné čechovovských tich. Hrála jste ve slavné inscenaci Strýčka Váni v Sydney v režii Thomase Ostermeiera. Mají tito osobití režiséři něco společného?
Práce s Thomasem změnila můj názor na to, co je na jevišti možné. Umí až neuvěřitelně budovat ansámbl. Prožila jsem s ním nedávno v londýnském Barbicanu velmi jinou čechovovskou zkušenost, taky založenou na ansámblu. Jim se na herce soustředí podobně. Casting je důležitý pro každého režiséra, ale u Jima je to obzvlášť specifické. Zajímá ho onen prostor mezi tím, kým se herec jeví, a kým je jeho postava. Hraje si na hraně toho prostoru. A to je dost čechovovské. Jimovy postavy obsahují zvláštní, trochu poblouzněnou kvalitu. Mají touhy, jež nejde naplnit. A to je něco, co všichni cítíme v rodině – a určitě i u Čechova. Co se týče oněch tich, Thomas jim říká „hloupá ticha“: chvíle, kdy skupina lidí najednou ztichne a nikdo neví, jak se tam ocitli, co přesně bylo předtím a co bude potom. Všichni se v té chvíli cítí trochu hloupě, trochu ztraceně – a pak někde něco práskne, někdo přijde, pes zaštěká, někdo zakopne a vrátí se do života. Taková ticha v rodinné dynamice zažíváme pořád. Nebo mluvíme jen proto, abychom do ticha nespadli a nemuseli cítit, jak vzdálení si jsme. V Čechovových hrách i v Jimově filmu je takových „hloupých tich“ hodně.
Jak vás vaše role ovlivňují jako člověka? Když hrajete ve filmu o rodině a o její trapnosti, který končí příběhem o tom, jak vám příbuzní chybějí, když už nejsou – změní to aspoň na chvíli způsob, jak se chováte k vlastní rodině?
Myslím, že ano. Na chvíli to ovlivní, jak jednáte s lidmi, jak vnímáte svět, aspoň dokud se na to soustředíte. Ale všichni trochu hrajeme. Velmi zřídka mluvíme o tom, kdo opravdu jsme; často mluvíme o tom, kým bychom chtěli být. Přesvědčujeme sebe i ostatní, že nejsme tím, kým být nechceme. V rodině je to obzvlášť patrné: jsme jiní se sestrou, jiní s bratrem a zase jiní, když jsou přítomni rodiče nebo někdo cizí. Rodina se sama předvádí různými způsoby. V prostřední povídce filmu Otec Matka Sestra Bratr to je cítit velmi silně – performance představuje způsob, jak ty tři ženy můžou bý spolu. Na konci ale Jim přidal krásnou věc: když sestry odcházejí, řekl nám „držte se za ruce“. To je možná jejich nejpravdivější moment. V roli, kterou na sebe bereme, je vždycky kus pravdy, ale nepokrývá vše, co jsme.
Kolik je pravdy na zvěsti, že chcete skončit s herectvím?
Já končím s herectvím pořád. Na světě existuje ještě tolik věcí, jež chci dělat. Prahnu po zkušenostech. A myslím, že člověk musí vědět, kdy zmlknout. Možná ale nepotřebuju ani tak pauzu od hraní, jako od mluvení o něm – bez urážky. Nicméně když máte ráda film, režiséra i herce, s nimiž jste pracovala, chcete, aby výsledek lidé viděli. Filmů existuje strašně moc, i platforem, kde je můžete vidět, někdy přesto cítíte, že něco opravdu patří do kina. Pak má smysl o tom mluvit.
Kdybyste opravdu přestala hrát, co byste dělala?
Máte nějaký nápad?
Myslím, že byste měla být politička. Mluvíte napřímo.
Jenže přes existující systémy je dnes strašně těžké něco prosadit. Jsou zkorumpované, plné nedůvěry a pochybností – a to nahrává dost nebezpečným aktérům. Je to složité. Často můžete dosáhnout větší společenské změny a vybudovat komunitu mimo tyto systémy. Co mě baví, je produkovat práci druhých. V divadle, ve filmu i v televizi. Jste součástí kreativní konverzace, ale nemusíte být před kamerou. Je nádherné, když vás někdo zastaví na ulici a řekne, že ve vašem díle objevil něco, co jste ani sama netušila. To mě dojímá. U filmu mi vadí, že často nevíte, kolik lidí nějaký váš titul vidělo. Nevíte, proč se na nějaký film lidi napojili nebo proč se jim líbil až za deset let. Z dynamiky publika se můžete dost naučit. V divadle to víte hned, kolik tam je lidí, jak to prožívají. U filmu je to čím dál těžší, protože čísla jsou monetizovaná a vytvářejí precedens. Lidi si myslí, že chcete ta čísla vědět jen kvůli honoráři. Peníze jsou fajn, ale to není motivace, která by vedla třeba Jima Jarmusche. Stačí se podívat, v jakém měřítku své filmy dělá. Takže to by asi byla odpověď na vaši otázku: věnovala bych se víc producentství.
Letos se mají do kin dostat tři filmy, které jste produkovala, ve všech ovšem také hrajete. Včetně titulu Alpha Gang od bratrů Zellnerů, jenž vypadá jako naprosto bláznivá sci‑fi. Ostatně nic jiného se od tvůrců Chlupaté rodinky asi ani nedá čekat. Co vás lákalo na tomto projektu?
Miluju Zellnerovic filmy. Alpha Gang chtěli natočit roky, jsem ráda, že jsem jim k tomu mohla pomoct. Točili jsme v Budapešti minulé léto v hrozném vedru. A ten film je opravdu bláznivý – naprosto bláznivý, doufám, že to bude napsané i na plakátu. Ovšem stejně jako Chlupatá rodinka má silný emocionální motor, jenž drží divákův zájem. Je to o skupině mimozemšťanů, kteří přijdou na Zemi vyhladit lidstvo – což dnes skoro působí jako dokument, jak je svět šílený.
OTEC MATKA SESTRA BRATR
Vítěz loňského filmového festivalu v Benátkách nabízí tři příběhy o vztazích mezi dospělými dětmi a jejich poněkud odtažitými rodiči i o vztazích mezi sourozenci navzájem. Každá ze tří částí se odehrává v současnosti a v jiné zemi, Otec na severovýchodě Spojených států, Matka v Dublinu a Sestra Bratr v Paříži. Komedie protkaná melancholií pozoruje své postavy bez hodnocení. Jim Jarmusch s lehkostí, vtipem a stylovou hravostí ukazuje, že společné chvíle mohou být krásné právě díky své nedokonalosti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
