Politici pořád nechápou unikátní možnosti kultury zviditelňovat naše země, říká výtvarník Roman Ondak
Jméno žilinského rodáka Romana Ondaka (59) od začátku století rezonuje největšími výstavními institucemi světa. Aktuálně se do hlavního města ČR vrátil samostatnou retrospektivně koncipovanou výstavou The Day After Yesterday v Kunsthalle Praha. K vidění jsou přirozeně některé z jeho ikonických instalací, jako do not walk outside this area – „nechoďte mimo tuto oblast“, v níž diváky vyzývá k omezené procházce po křídle dopravního letadla Boeing 737-500. Ta měla premiéru v berlínské Deutsche Guggenheim, při příležitosti předání ceny Umělec roku 2012, udělované nadací Deutsche Bank.
Domácímu prostředí jste nejvíce znám svou instalací Loop, se kterou jste v našem společném pavilónu v Benátkách reprezentoval Slovenskou republiku na Bienále umění 2009. Tehdy jste vzbudil velký rozruch, když jste okolní lesopark nechal prorůst skrze budovu, jež pro Československo vznikla v roce 1926. Jak na to vzpomínáte?
Když jsem od mezinárodní komise zastřešené Slovenskou národní galerií (SNG) dostal nabídku, abych tam vytvořil dílo, měl jsem zvláštní pocit. Snad všichni mí kolegové, na rozdíl ode mne, v Benátkách na Bienále toužili vystavovat. Já moc ne. Říkal jsem si: možná jednou, až něco dokážu, třeba v šedesáti. Ale jak mi to vlastně spadlo do klína, nehlásil jsem se, komise mě vybrala sama, hned mě napadlo, že pavilón nechám prázdný a že to rozseknu: buď komise bude akceptovat můj projekt, který jsem si definoval jako zneviditelnění místa, nebo se účasti vzdám. Ale stalo se, že mi komise dala volnou ruku, tedy s jistým omezením, a tím byl limitovaný rozpočet. To byl primární impuls, všechno nakonec prošlo, a tak jsem park, respektive flóru, nechal prorůst prostorem. Pamatuji si na jednu příhodu: nějací čínští návštěvníci se mě ptali, jak těžké bylo vestavět pavilón do benátského parku. Pochopili to opačně.
Tehdy jste pracoval s přírodou, předpokládám, že dnes – v době, kdy v galerijních prostorách roste kdeco – byste s flórou už asi těžko pracoval?
Souhlasím, myslím, že nepracoval. Ale to, že někdy vytvoříte něco, co se v některých formálních aspektech podobá něčemu, co vytvořil někdo jiný, to se vám může přihodit kdykoli. Podstatný je obsah, ten musí být jiný, a hlavně nový. Vezměme si například Picassa – jeho vývoj je v podstatě prototypem umělecké evoluce celého 20. století. Už v začátcích své umělecké kariéry byl výjimečný, počínaje růžovým a modrým obdobím až ke kubismu, se kterým ovšem skončil, když se stal dnešními slovy mainstreamem. V roce 1920, kdy tak malovali snad všichni, se už vydal jiným směrem. To se týkalo i jeho posledních – naprosto uvolněných – věcí ze 60. let, o nichž si lidé nejdříve mysleli, že se zbláznil. Nakonec se ukázalo, jak opět absolutně předběhl dobu.
Proč jsou naše kulturní reprezentace – slovenská i česká – tak marné, že náš společný pavilón od pádu stromu v roce 2019 stále ještě není opravený?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
