Stellan Skarsgård: Šmarjá, vždyť mám osm dětí! Zaplatit univerzity, zdravotní péči… Amerika by mě zruinovala

S karsgårdovi do Karlových Varů dorazili jaksi trojgeneračně. Protože v hlavní porotě přehlídky zasedla švédská herečka a režisérka českého původu Tuva Novotny, přicestoval s ní na festival i její partner, Stellanův syn a rovněž herec Alexander Skarsgård. Ten se ve Varech vyhýbal pozornosti i publicitě a staral se na plný úvazek o malého syna, který se jim s Tuvou narodil v roce 2022. „Oficiálně“ se objevil až na červeném koberci při slavnostním zakončení.

Citovou hodnotu na festivalu ­zastupovala i představitelka jedné ze tří hlavních ženských rolí, ­Norka Inga Ibsdotter Lilleaasová; rozhovor s ní si můžete přečíst na reflex.cz. Snímek vypráví o osudech mnohogenerační rodiny spojené dávným traumatem a také půvabným domem v srdci Osla. Stellan Skarsgård hraje kdysi slavného režiséra, který se po letech pokouší o comeback; jeho nový film však má fungovat hlavně coby způsob, jak znovu najít cestu ke svým dcerám. Starší z nich ztvárnila vycházející hvězda skandinávské kinematografie Renate Reinsveová, mladší právě Inga Ibsdotter Lilleaasová, důležitou roli má i americká herečka Elle Fanningová. Milá konverzačka o rodinných vztazích a lásce k ­filmu vstoupí do našich kin na podzim.

Bezprostřední Stellan Skarsgård, který před médii netaktizuje a říká věci tak, jak si myslí, v Karlových Varech vzbudil menší rozruch svými výroky v rámci KVIFF Talk během rozhovoru vedeného novinářem Scottem Feinbergem z magazínu Hollywood Reporter.

„Byl to velmi dobrý režisér, ale ne zrovna milý člověk,“ zavzpomínal na klasika světové kinematografie Ingmara Bergmana, s nímž se pracovně setkal na televizní adaptaci Molièrovy komedie Škola pro ženy (1983). „Byl manipulativní a na lidi měl pokřivený pohled, o některých si myslel, že jsou hluboko pod jeho úroveň. Za války byl nacista a je to taky jediný člověk, o němž vím, že brečel, když Hitler umřel.“

Při úvodu k Citové hodnotě pak Skarsgård zavzpomínal na zřejmě první ze svých mnoha cest do naší země. „Do Československa jsem přijel krátce po pádu berlínské zdi. Setkal jsem se v Praze s Václavem Marhoulem, tehdejším ředitelem barrandovských studií, a ten mě vzal na pivo. Dali jsme jich hodně, byli jsme tehdy daleko mladší. Jenže on má vlastní verzi toho, co se stalo. Prý jsme potkali čtyři místní chlápky a dali se s nimi do rvačky, kterou jsme vyhráli. Ale to je naprosto nerealistické,“ rozesmál herec zaplněný Velký sál Thermalu. V Marhoulově filmu Nabarvené ­ptáče (2019) později ztvárnil postavu německého vojáka.

Citová hodnota je natočená na 35mm film, což prý na place vede k větší soustředěnosti, protože filmový materiál je oproti digitálu drahý. Pre­fe­rujete i v dnešní době natáčení na film?

Natáčení na film vám samo o sobě soustředěnost na place nezaručí a zároveň neplatí, že byste při natáčení na digitál museli mít na place chaos. To prostě záleží. Na výhody a nevýhody natáčení na film versus na digitál jsem se ptal dvou velmi zkušených filmařů. Lars von Trier mi říkal, že filmový materiál mu nedá nic, čeho by nedokázal docílit v postprodukci. Ale to pořád znamená, že to musíte udělat v postprodukci. Musíte dělat určitá rozhodnutí na place dopředu. Je to, jako když píšete na psacím stroji: musíte předem vědět, co děláte, jinak pak budete muset nějak přelepovat nebo stránky rovnou vyhazovat. Scenáristé ve starých filmech mají pod stolem vždycky nastláno papírem.

A ten druhý filmař?

David Fincher, který je taky skvělý režisér, po technické stránce velmi na výši. Udělali jsme spolu Muže, kteří nenávidí ženy (2011). Ten mi říkal, že film je jako membrána a jako takový si žije vlastním životem. A jenom asi deset lidí na celém světě s tím životem dokáže zacházet. Oba způsoby mají svá pro i proti. Spousta začínajících filmařů, kteří mají čer­stvě po škole, tvrdí, že přece musejí točit na film! Musí to prý být na 35mm, nebo dokonce na Cinemascope. Takoví za mnou chodí a ptají se, jestli chci hrát v jejich filmu. A já říkám: Ne. Proč ne? Protože z peněz na čtyři týdny natáčení prostředky na jeden týden promrháte právě na filmový materiál a věci kolem něj. Musíte film zakládat do kamery, musíte platit za vyvolávání a výrobu kopií… Je to od těch mladých blbost. Digitální technologie v kine­matografii způsobily revoluci, protože umožnily natáčet levně. Ale to zároveň neznamená, že jsem proti natáčení na film – když si to můžete dovolit. Popelku z roku 2015, ve které jsem hrál, jsem viděl v nějakém obřím formátu a vypadalo to fakt sexy. Režisér Citové hodnoty Joachim Trier by se mnou nesouhlasil, ale nemyslím si, že by své filmy nemohl natáčet digitálně.

Citová hodnota se žánrově přelévá mezi rodinným dramatem a snímkem o lásce ke kinematografii. Už od světové premiéry v Cannes na film lidé reagují různě, na každého zapůsobí jiná část. Vnímáte to taky tak?

Ano, je to velké filmové dobrodružství, které je ostatně taky velmi sexy v cinefilském slova smyslu. Jedním z hlavních hrdinů Citové hodnoty je dům, kde se postavy narodily a vyrostly, pořád jím chodíme sem a tam. A líbí se mi, jak Joachim se spoluscenáristou Eskilem Vogtem spoustu problémů jen tak nahodí a nesnaží se je vyřešit. To je podle mě správné. Načrtne způsob, jak by se daly řešit, ale nedotáhne to do konce.

Citová hodnota je hodně o křehkých rodinných vztazích napříč generacemi. Jak jste své děti vychovával nebo je vychová­váte vy?

To dobré na mém rodičovství, myslím, bylo, že jsem od začátku dával jasně najevo, že jsem člověk, že mám spoustu chyb, že nestojím na piedestalu. A že nemám žádné zvláštní pravomoci jen proto, že jsem otec. Komunikujeme spolu na stejné úrovni. Nerozhodoval jsem za své děti, pokud to nebylo nutné, nechával jsem to na nich. A mohly si říkat, co chtěly, pokud si udržovaly dostatečný respekt vůči ostatním. Mám osm dětí a jsou všechny báječné. Nevím, jestli jsem je nějak narušil, ale rozhodně měly příležitost narušit se samy. Ale já jsem jiný otec než Gustav v Citové hodnotě. On svým způsobem co do výchovy dětí patří do starší generace, hůř se vzdává svých mužských vzorů. Nemá potřebné nástroje na to, aby roz­pletl všechny ty emocionální uzly, ­které se ve vztahu k jeho blízkým objevily. Přitom se snaží, celou dobu to na něm vidíme. Chce být vtipný a chce, aby ho jeho dcery přijímaly, ale nejde mu to. Není to snadné.

Váš Gustav z Citové hodnoty taky vyhodí novináře z tiskové konference. Udělal jste někdy něco takového?

Neudělal. Ale chtěl jsem! Mně je novinářů často spíš líto. Bývají to ambiciózní, inteligentní lidé, vlastně spisovatelé. A musejí chodit na ty takzvané tiskové junkety, kde místo kloudného rozhovoru dostanou jen pět minut. To je strašné! Junkety jsou zahanbující i pro mě. Já jsem si svoje odmakal při natáčení, pro mě povídání s médii není práce, ale novináři by měli dostat příležitost ukázat, co v nich je. Proto mám mnohem radši kulaté stoly s několika málo novináři jako tady, v Karlových Varech. Nedělají je všude. Je to fajn způsob, jak si užít milou konverzaci. Pokud tedy neděláte rozhovor jeden na jednoho na půl hodiny. Ale tam zase hrozí, že narazíte na někoho nudného.

Na KVIFF Talk, moderované diskusi v rámci festivalu, jste zavzpomínal na spolupráci se švédským režisérem Bo Widerbergem, který vám prý řekl: „Vidím, co děláš. Ale já nechci vidět, jaké herecké nástroje po­užíváš. Chci, abys byl stejně dobrý jako amatéři.“ Prý se toho stále držíte. V Citové hodnotě hrají oblíbení herci Joachima ­Triera vedle dalších s různou úrovní zkušeností. Jak jste se sehrávali?

Pracovali jsme velmi uvolněným způsobem. Nic jsme předem nerozhodovali ani nevylučovali, Joachim je ten typ režiséra, který hercům říká: Mohl bys tu repliku zkusit takhle a pak zase takhle? Režiséři většinou nejsou tak dobří herci jako herci, které režírují, a tak by se neměli plést do detailů. Měli by si dát záležet při obsazování filmu a pak by měli na place vytvořit atmosféru, v níž jsou herci schopni vyrukovat s různými druhy pravdivého, autentického projevu, ze kterých si pak režisér může vybírat. Má k dispozici střih, může s materiálem nakládat, jak se mu zlíbí. Každopádně práci na Citové hodnotě jsme si všichni velice užili. Pocházeli jsme z různých hereckých zázemí. Já byl z celého obsazení nejzkušenější, ale Elle Fanningová, která ztvárňuje americkou hereckou hvězdu, měla podobně jako já zkušenost s tím, že začala hrát velmi brzy a ve filmovém prostředí prakticky vyrostla. Inga Ibsdotter Lilleaasová, která hraje moji mladší dceru Agnes, je ve filmu relativní nováček a také Renate Reinsveová, jež hraje mou starší dceru Noru, byla ještě před čtyřmi lety poměrně neznámá a hvězda se z ní stala až díky Joachimovu předchozímu filmu Nejhorší člověk na světě. Takže to byl dohromady trochu guláš a hlavním pravidlem bylo, aby mezi námi herci panovala naprostá rovnost. Ta ale na placech skandinávských filmů bývá tak jako tak. I mezi režisérem, herci a všemi ostatními, je to už taková tradice.

Ale jak se i při různých zkušenostech a rovnosti stát tím „amatérem“, o kterém vám říkal Bo Widerberg?

Všechno k vám a z vás musí jít přirozeně jako určitý proud. Máte průpravu, znáte text, reagujete na impulsy zevnitř i zvenčí, nic nepotlačujete. V Citové hodnotě jsou tři nebo čtyři hlavní postavy, kaž­dá je jiná, ale nepatří do různých filmů. Jsme v jednom filmu pohromadě a mluvíme stejným jazykem. A stejně jako se liší postavy, liší se i naše herecké přístupy. Neznamená to, že nemůžete zapojit formální hereckou průpravu, jde o ten volný proud.

U Citové hodnoty jste uvedený i jako výkonný producent. V čem tahle práce spočívala?

To vzniklo tak nějak postupně. Citová hodnota se natáčela v Norsku, a kdykoli tam točím, mám ve smlouvě speciální klauzuli. Když jsem v Norsku dodělal Insomnii (1997), shromáždil jsem kolem sebe celý štáb a řekl: Už nikdy tu nebudu točit, pokud nebudu mít solidní catering. Zhubl jsem tehdy osm kilo. Obědy? To bývá nakrájený chleba s nějakým umělohmotným salámem. To je všechno. Od té doby jsem v Norsku natočil možná sedm dalších filmů, ale vždycky jsem měl ve smlouvě zakotvené, že všichni budou mít obědy nejvyšší evropské úrovně. Norsko je jedna z nejbohatších zemí na světě, ale na jídle tam šetří. No a u Citové hodnoty jsem si uřízl z honoráře asi půl miliónu norských korun (zhruba milión korun; poznámka redakce), aby všichni jedli dobře. Nejen aby to nějak chutnalo, ale abychom taky měli porcelánové talíře místo papírových tácků, abychom nestáli ve frontách a abychom nejedli na stojáka. Všichni jsou pak spokojenější a do kvality filmu se to promítne.

Při pohledu na vaši rozsáhlou ­filmografii se zdá, že ke svým projektům přistupujete bez předsudků. Někteří herci třeba chtějí hrát jen v uměleckých filmech, štítí se marvelovek nebo světa Star Wars… Vy jste vyzkoušel všechno. Myslíte si, že se ti jiní herci o něco připravují?

Spousta lidí se omezuje v tom, co jí. Nejedí maso, nejedí tohle, tamto – já jím všechno. A týká se to i rolí a dalších věcí. Mám hlad po životě! Ale zpátky k filmům: za to, že je film špatný, přece nemůže jeho žánr. Může za to lenost tvůrců. Dělal jsem mainstreamové hollywoodské filmy se skvělými režiséry, třeba Ronina (1998) s Johnem Frankenheimerem. Moji první marvelovku, Thora (2011), natočil Kenneth Branagh a to je nějaký pan režisér! Podepsal jsem ale smlouvu, že musím marvelovky natočit čtyři… Dva díly Duny s Denisem Villeneuvem, to je taky dobrý režisér. Všechno to jsou kvalitní projekty, jakkoli vznikly ve velkém korporátním systému. A špatný je právě ten systém, protože je součástí neokapitalistické společnosti, kde všechno patří investičním společnostem. Patří jim třeba sítě kin – a zavřou je, pokud nemají výnos aspoň 10 procent. Dřív kina patřila i soukromým vlastníkům, kteří milovali kinematografii a spokojili se třeba s pěti procenty. A podobně se to má s produkčními společnostmi. Mediální společnost Time Warner v roce 2018 ovládla AT&T, pitomá telekomunikační firma! A šéf AT&T nařídil lidem z HBO, že musejí přestat dělat „umělecké kraviny“ a začít točit vatu, která bude víc vydělávat! To je něco strašného. Takhle bude všechno v kinech a televizi vypadat stejně, jako jsou stejná všechna nákupní centra po celém světě.

Celý život jste žil ve Švédsku. Neuvažoval jste, že se odstěhu­jete do Ameriky nebo přímo do Los Angeles?

Šmarjá, vždyť mám osm dětí! Byl bych na mizině, ještě než bych vystoupil z letadla. Zaplatit osmi dětem univerzity, zdravotní péči… A to ani nemluvím o svých manželkách. Amerika by mě zruinovala.

Takže mezi Amerikou a Evropou pendlujete a hrajete jak v různých amerických projektech, tak v relativně menších, umělečtějších evropských. Řekl byste, že se rozdíly mezi americkou a evropskou filmovou produkcí zmenšují, nebo zvětšují?

Když jsem s herectvím začínal, pořád ještě v Hollywodu existoval druh filmů tak nějak uprostřed. Psali je ti nejlepší scenáristé, hráli v nich nejlepší herci, režírovali je nejlepší režiséři a mívaly rozpočet kolem třiceti čtyřiceti miliónů dolarů. Bohužel už se takové nedělají a myslím, že nám všem moc chybějí. Protože dnes máte v Americe buď nezávislé snímky za tři milióny, za což se film skoro natočit nedá, nebo blockbustery od sta miliónů výš, což je absurdní. ­Pořád ještě vzniká spousta ­dobrých nezávislých filmů, ale nemají se jak dostat do kin. A já pořád věřím, že je něco výjimečného vidět film v kině s hromadou ­dalších lidí a nemít možnost odbíhat, jako když na filmy koukáte doma.

Z Citové hodnoty taky sálá radost z filmařiny, z natáčení, tvorby, z nečekaných setkání a třeba i z festivalové noci propovídané na pláži. Máte tu radost ještě v sobě, po těch letech?

Ano! Pořád si strašně užívám, když jsem na place. To je největší radost. A když jsem byl mladší, bavilo mě i propít se až do rána.