Olympiáda v teple, Ukrajina ve tmě. A Rusové vraždí, ničí a terorizují dál bez přestání
Zatímco na olympiádě v Itálii sváděl boj se zvůlí pořadatelů ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevyč, na bezpečnostní konferenci v Mnichově prezident Volodymyr Zelenskyj sháněl další podporu a pomoc pro celou zemi. A milióny Ukrajinců sváděly boj o přežití na konci čtvrtého roku války, kterou na jejich území rozpoutalo putinovské Rusko.
Olympijské ideály, na něž se tak hlasitě odvolávali členové Mezinárodního olympijského výboru, když vylučovali Heraskevyče ze soutěží, padly hned první den her, kdy Rusko provedlo jeden z největších útoků na energetickou infrastrukturu Ukrajiny. Drony a rakety zasypaly západ země do té míry, že v pohotovosti byla i polská armáda.
Nebylo to nic jiného než další snaha zlomit národ v krutých mrazech, které šplhaly až k minus dvaceti stupňům. Měl jsem unikátní příležitost sledovat dění během prvních olympijských dnů přímo ve válkou zmítané Ukrajině jako součást humanitární mise, která přivážela energii, světlo a teplo. Na ose Lvov–Kyjev–Dnipro jsme byli každý den svědky leteckých útoků, dopadů raket a vraždění civilistů.
Nejštědřejší dárce Okamura
Ukrajinské hranice překračujeme ve čtvrtek pátého února večer. Cesta není ideální, padla tma, mrzne a sněží. Silnice není protažena a čerstvý sníh ukrývá díry, které na cestách jsou. Lampy nesvítí. Lesní cestou se smýkáme ke Lvovu. Konvoj šesti vozidel není nejmladší, jsou to ale stabilní auta, jež poslouží na různých místech Ukrajiny. Sanitka míří na jih země, dodávka na sever, terénní auta na východ. Řídí je pracovníci organizace Post Bellum, která organizuje od začátku ruské invaze sbírku Paměti národa na pomoc Ukrajině.
Jediní lidé „zvenku“ jsem já a fotograf David Van. Dostali jsme privilegium řídit starší, ale nádherné volvo. V koloně ostatních aut dost vyčníváme a sami si uvnitř připadáme, jako kdybychom jeli někam na dovolenou k moři. Náš cíl je ale jiný. Dopravit to auto v pořádku do Kyjeva, kde si ho převezme Jevhen. Člen třetí útočné brigády, který v něm bude pendlovat mezi Charkovem a Izjumem. Což je cesta, na niž by se nikdo z vás (ani z nás) nechtěl vydávat ani v tom sebelepším voze.
Stěrače aut bojují s přívalem sněhu i mokré břečky z dálnice. Padá hustá tma a protijedoucí auta mají zapnutá většinou dálková světla. Kolona je pořádně naložená. V žádném z aut není prakticky volného místa kromě sedadla pro řidiče a spolujezdce. Vezeme opravdu hodně humanitární pomoci. Velké nabíječky EcoFlow, 3D tiskárny s náplněmi do nich, škrticí turnikety, lékařské vybavení, boty, spacáky a celou řadu dalších věcí. Ta zásadní pomoc jede ale před námi a za námi samostatně. Hned několik kamiónů přiváží to, co Ukrajinci aktuálně potřebují nejvíc. Generátory.
„Tomio Okamura je náš nejštědřejší dárce. Fungují ale i Macinka, Turek nebo třeba Robert Fico. Po jejich projevech směrem k Ukrajině a Ukrajincům zasypou lidé naše sbírkové účty penězi. Nyní se za pár dní sešlo dvacet miliónů korun, za které postupně nakupujeme generátory. Těch jsme na Ukrajinu dokázali dostat už více než tři sta padesát a rozhodně nekončíme. Základem je rychlost, spolehlivost a jejich nízká cena. Musíme pomoci hned a na co nejvíce místech,“ říká mi na úvod humanitární mise její šéf Martin Ocknecht.
Pokud chcete pomoci Ukrajině, můžete přispět na sbírku Paměti národa na tomto odkazu nebo po naskenování QR kódu:
On i Pavla Jirošová z Paměti národa během celé cesty prakticky nesundají telefon z ucha. Češi chtějí pomáhat a desítky z nich volají, ještě než překročíme česko-polské hranice. U Jihlavy volá člověk, co posílá sto padesát tisíc. U Olomouce se ozve firma, co chce dát čtyři milióny. V Polsku se pak ozývá matka představená z jednoho moravského kláštera a nabízí pomoc. Na potemnělé cestě do Lvova se pak organizuje partnerská sbírka mezi Univerzitou v Olomouci a Univerzitou v Kyjevě. Do toho neustále sněží a mrzne čím dál víc.
Vy, Češi
Ráno šestého února by mělo být klidné. Večer bude oficiální zahájení olympijských her v Miláně, a tak si říkáme, že by se Rusové mohli uklidnit. Aspoň na den. Optimismus nám nevydrží ani dvě hodiny po probuzení. V devět ráno je poplach nad celou Ukrajinou. V Rusku vzlétla letadla schopná odpalovat rakety Kinžal, na jihu čekají křižníky, zvedly se i nosiče raket středního dosahu. Úder může přijít do deseti minut prakticky kamkoli. Sirény houkají.
Jsme teprve na začátku a Rusko už chřestí zbraněmi. Po pár minutách se hrozba vyjasní. Útoky směřují do oblasti bojů na východě a pak také na jih do Oděsy, kam letí několik raket prakticky každý den. Můžeme tedy předat první pomoc. Přijíždějí si pro ni konkrétní jednotky. Sanitka ihned odjíždí do Zakarpatí. Jednu z 3D tiskáren si vyzvedává blonďatá starší žena. U předávky se rozpláče. Jmenuje se Natalija a ve válce přišla o svého jediného syna. Bylo mu 23 let a i v takto nízkém věku už byl velitelem roty výsadkářů. Zahynul před rokem při osvobozování Chersonské oblasti.
„Moc vám děkuji. Já jsem vám tak vděčná za to, že jste sem přijeli. Vy, Češi. Hodně organizací se sem teď bojí jezdit. I na západě Ukrajiny je to pro ně nebezpečné. Vy ale pořád jezdíte. I když jsem ztratila syna, musím dál pomáhat našim chlapcům, našim obráncům Ukrajiny zvítězit. Je to složitá doba a o to víc jsem vděčná za vaši nezištnou pomoc,“ říká nám u předávky paní Natalija.
Hrdinové zimy
Už ve Lvově je znát, že je situace s elektřinou špatná. Na ulicích drnčí generátory, noční sídliště je potemnělé. Proud jde pár hodin denně. Večer je klidný. Ve zbytku Evropy lidé sledují olympiádu. Tady v nějakých 10 až 14 stupních, které má většina lidí doma, se snaží nezmrznout. U lampiček se čtou knihy, děti se myjí v kýblu s ohřátou vodou z plynového vařiče. České sociální sítě zaplaví debata o vhodnosti české nástupové kolekce v Miláně. Na Ukrajině se sociální sítě hemží obavami, že hned po slavnostním ceremoniálu zkusí Putin něco mimořádně zákeřného. Obavy se naplňují. Krátce po půlnoci začne na západní Ukrajině peklo.
Bezprecedentní salva stovek dronů letí přes celou Ukrajinu tak, aby zahltila protivzdušnou obranu. Nenechte se mýlit, že by se jednalo o nějaké malé drony, jež máte možná doma na poličce. Tohle jsou tři metry dlouhé íránské šáhidy. Některé z nich vylepšené o proudový motor a navádění pomocí umělé inteligence, která si za cíl vybírá shluk aktivních SIM karet na jednom místě, aby maximalizovala škody. I když se povede dron sestřelit, jeho trosky stále mohou zabíjet.
Za nimi letí více než desítka balistických raket. Ty jdou sestřelit jen raketami ze systému Patriot. Cena jedné z nich je zhruba 100 miliónů korun, a abyste měli šanci na sestřelení „balistiky“, tak musíte vypustit dvě, ideálně tři. A právě munice do patriotů má Ukrajina nedostatek. Putin útočí z Ruska i Běloruska, tedy z obou zemí, jež na olympiádě reprezentuje hned 13 osob. To je i počet ukrajinských civilistů, kteří během ruských útoků zemřou. Cílem je ale energetická infrastruktura. Raketové útoky míří na poslední funkční elektrárny a další zařízení rozvodné sítě. A to se daří. Kyjev i Lvov omezují vzápětí proud na dvě hodiny denně, další oblasti jsou odříznuté od dodávek úplně.
Do akce vyrážejí energetičtí opraváři. Jedni z největších hrdinů této zimy na Ukrajině. V šílených podmínkách a s nasazením vlastního života předvádějí během pár hodin naprosto heroické výkony. Často za cenu vlastního života. Někteří umírají vyčerpáním organismu. Jiné zabije tzv. double tap, tedy druhá ruská raketa, jež přiletí po pár minutách na místo dopadu té první, aby maximalizovala ztráty právě v řadách opravářů, hasičů i zdravotníků. Jejich odvahu a nasazení vyzdvihne i prezident Volodymyr Zelenskyj při své řeči na bezpečnostní konferenci v Mnichově a apeluje na lídry ostatních zemí, aby si z pracovitosti, odvahy a rychlosti reakce ukrajinských energetických opravářů vzali příklad. My mezitím pokračujeme do Kyjeva.
Pan Osako
Útoky a poplachy doprovázejí celou naši cestu. V Kyjevě míří vedení naší humanitární mise za ukrajinským ministrem zahraničí Andrijem Sibyhou. Ten velmi oceňuje celou pomoc sbírky Paměti národa, pochvaluje si návštěvu ministra Petra Macinky a všechny přítomné rozesměje, když se snaží vybavit si jméno českého politika, který nemá vůči Ukrajině „tak vřelý vztah“. Jeho nejlepší odhad je pan „Osako“. Tenhle moment celkem hezky ilustruje, jak vážně bere vedení ukrajinského státu na dálku posílané výhrůžky šéfa SPD. Sibyha pak ale zvážní a poprosí, zda by generátory nemohly namířit i do Sumské oblasti, kde jsou velmi tuhé boje a špatná situace. Od toho setkání uběhl týden a já vám mohu prozradit, že v době psaní tohoto článku už do města Sumy míří první kamión s generátory.
Procházím se centrem města. Kyjev je mrazivý. Začíná hustě sněžit. Ulice jsou vyprázdněné. Lidé se chodí ohřát do podchodů a nákupních center. V nich funguje třeba jen třetina obchodů. Všude hučí generátory. Fungují i kavárny a restaurace, jen ve většině z nich sedíte v bundě. Na nějaké vyskakování to není, ale člověk alespoň nezmrzne. Když se bavím s Ukrajinci, udržují si optimistickou náladu. „Neboj se, brzy bude jaro a všechno bude lepší,“ říkají mi. Předpověď ale tak optimistická není. Druhý den má být i přes den minus jedenáct, ten další pak minus dvacet. V tomhle je ta neuvěřitelná síla, se kterou Ukrajinci ruské agresi čelí. Nemůžu si nevybavit nářky některých českých podnikatelů po tříhodinovém pražském „blackoutu“, kdy se dožadovali kompenzací. Když situaci v Kyjevě označíte za blackout, tak se na vás oboří, že „blackout by byl, kdyby nešla elektřina v celé zemi, ale dvě třetiny Kyjeva bez proudu ještě jdou“.
Při předávce aut a humanitární pomoci se vracím v Kyjevě na místa, kde jsme auta a materiál předávali už loni v květnu. Řada těch lidí, co si od nás pomoc brala, už nežije. Stejně tak Rusové zničili i několik aut a sanitek. V Miláně zatím začíná soutěž krasobruslařů. Pod neutrální vlajkou tam startuje trojice Rusů, kteří se prý formálně distancují od dění v jejich rodné zemi, prakticky jsou ale na vraždící mašinérii velmi silně napojeni. A režim Vladimira Putina je k masívní propagandě náležitě využívá ve všech svých kanálech.
Ruský krasobruslař Pjotr Gumennik je součástí armádního oddílu CSKA Moskva, po začátku invaze bruslil dokonce ve vojenské uniformě v rámci jedné z exhibic. V době psaní tohoto článku pak startuje soutěž žen, kde za Rusko nastoupí Viktorija Safonovová a Adelija Petrosjanová. Druhou jmenovanou trénuje kontroverzní trenérka Eteri Tutberidzeová, která stojí za několika dopingovými skandály a má blízko k Vladimiru Putinovi, který ji ocenil Řádem cti. Zatímco se trojice Rusů prohání na italském olympijském ledě, v Charkově ruský dron zničil obytný dům, kde zabil tři malé děti (dvouletá dvojčata Ivana a Vladislava a jejich roční sestru Myroslavu) i jejich otce Hryhorije. Jediný, kdo nálet přežil, je nyní zraněná těhotná matka Olha.
Ve škole
Naše cesta je zároveň inspekční. Na sociálních sítích se dočtete řadu ruských dezinformací, že Ukrajinci přeprodávají humanitární pomoc a samotné generátory na internetu. Není to pravda. Na vlastní oči jsem jich hned několik viděl. Paměť národa přivezla na Ukrajinu generátory všech možných výkonů. Ty, co jsou veliké zhruba jako stolek ve vašem obýváku, až po ty, co jsou větší než dodávka. Jeden takový napájí třeba sportovní školu v Dnipru.
„Ten generátor je takové naše srdce. Ani si neumíte představit, co pro nás znamená. Děti se tu můžou ohřát, vysprchovat se, a hlavně – mohou trénovat. I když jsme malá škola na východě Ukrajiny, roky tu vychováváme nadějné olympioniky,“ říká nám při návštěvě ředitel školy Oleh Derljuk. Je to obrovský ramenatý chlap, bývalý závodní vzpěrač. Když ale mluví o tom, že česká pomoc umožnila dětem v jeho škole trénovat, lesknou se mu oči.
Procházíme budovou a potkáváme sportující děti. Kluci veslují v posilovně, holky mají plavání. Je tu přes 400 dětí a pro 100 z nich funguje škola i jako internát. Když přijdeme do auly, ředitel vytáhne mobil. „Teď už je to tu zase pěkné, ale před dvěma lety spadla do areálu školy balistická raketa Iskander. V 11.45 si tu žáci přebírali vyznamenání za výborné výsledky, v 16.45 to přiletělo. Byli jsme ale naštěstí varováni a stihli běžet do krytu. Rusové vybombardovali i nedalekou školku, ta zatím na opravu čeká,“ dodává Oleh a ukazuje směrem k cihlové ruině asi 200 metrů od nás.
Cestou ven míjíme výstavku úspěchů. Škola měla své studenty snad na všech olympiádách od 90. let. Uprostřed stěny slávy jsou dvě bílé cedulky: Daniil Jegorov – nadějný juniorský reprezentant Ukrajiny ve veslování. Padl při obraně Bachmutu před ruskými okupanty 28. října 2024. Daniil Klass – juniorský mistr Ukrajiny v judu. Ve svých třiadvaceti letech padl na začátku ruské invaze v Doněcké oblasti.
Od paní Evy pro paní Olenu
Jedním ze zásadních členů naší výpravy je Šimon Pliska. Jeho hlavní náplní v Post Bellu je teď shánění generátorů a jejich logistika. Vlna podpory byla tak veliká, že humanitární organizace prakticky vykoupila všechny zásoby v Česku a Polsku a shánění generátorů se stává těžším a těžším. Prakticky neustále je na telefonu s dodavateli, domlouvá ceny a koordinuje distribuci i náročné přejezdy kamiónů přes polské, slovenské a ukrajinské celnice. Ve zběsilém tempu se mu ale daří, a Ukrajinci tak mají teplo a světlo.
V desítkách hovorů se stala i jedna kuriózní situace. Pliskovi přišla SMS s tím, že se mu ozve „paní Eva“ s generátorem pro „paní Olenu“. „Zazvonil mi telefon a tam se představila paní Eva. Říkala, že má ten generátor, a já vůbec netušil, s kým v tom časovém presu mluvím a co je to za generátor. Tak jsem na ni byl takový odměřený a snažil se ten telefonát co nejvíc zkrátit a dostat se k potřebným informacím. Až po nějakém čase mi došlo, že to je první dáma České republiky a že se mnou domlouvá předání obrovského generátoru, který by její nadace věnovala nadaci první dámy Ukrajiny Oleny Zelenské. Podařilo se nám to a celé to klaplo,“ popisuje telefonát Pliska, když spolu míříme do jedné z ukrajinských nemocnic, kde generátor právě vyložili a čeká na své zapojení. Celá operace trvala týden.
Vraťme se zpátky na začátek příběhu. Když se Mezinárodní olympijský výbor pustil do války s ukrajinským skeletonistou, vyzval je Vladyslav Heraskevyč k omluvě a k zafinancování generátorů pro ukrajinská sportoviště. Odpovědi se nedočkal, přišlo pouze strohé vyloučení za to, že měl na helmě podobizny několika zavražděných sportovců z více než 660 atletů, jež Rusko zavraždilo. Olympijský výbor se stal směšným, Ukrajina ho nepotřebuje. Potřebuje ale pomoc nás všech. Nesmí se cítit sama. V době dopisování tohoto článku vypravuje Paměť národa na Ukrajinu už sedmý kamión s dalšími generátory.
I když mrazy trochu polevují a skutečně přichází jaro, teroristické útoky na energetickou infrastrukturu neustávají. Proud bude potřeba vždy. I kdyby jen k nabíjení mobilních telefonů. Z těch se totiž stávají prostředky přežití. Díky varováním před útoky v Dnipru přežily desítky studentů sportovní školy. A díky varování se z více než 20 misí bezpečně vrátili humanitární pracovníci Paměti národa. Další mise se ale připravují. Krize nepočká. Pokud chcete něco přibalit Ukrajincům na cestu, zvažte finanční pomoc. Můžete tak učinit naskenováním QR kódu na konci této reportáže. Můžu vám osobně garantovat, že jsem během té cesty neviděl ani jeden zlatý záchod, s nímž se tak často operuje na sociálních sítích ve snaze pomoc Ukrajině bagatelizovat. Můžu vám ale říct, že během té mise měla cenu zlata obyčejná teplá sprcha.
