Budoucí generace z našich filmů poznají, kdo jsme, říká herečka Liv Ullmannová
Narodila se v Tokiu, vyrostla v Kanadě, hrát začala v Oslu a dnes reprezentuje tradici i historii evropského herectví. První film natočila v roce 1957 a úspěšnou herečkou se stala ještě před tím, než v polovině 60. let potkala Ingmara Bergmana. Právě z jeho filmů, jako Persona, Šepoty a výkřiky či Scény z manželského života, LIV ULLMANNOVOU (87) svět zná nejvíc, ačkoliv výrazné role vytvořila i pro jiné filmaře. Získala prakticky všechny ceny, co existují, ač některé až jako čestná ocenění. „Pomohla utvářet naše chápání evropského filmu,“ píše o ní Evropská filmová akademie, která jí právě udělila Evropskou filmovou cenu za celoživotní dílo. V Berlíně, kde se předávání konalo, z elegantní, dokonale nalíčené dámy vyzařovala aura vřelé legendy. Ruce se jí věkem sice třesou, hlas a názory na dnešní svět nikoliv.
Evropskou filmovou akademii spoluzaložil v roce 1989 Ingmar Bergman, váš osudový režisér i partner, osm let ji i vedl. Mluvil s vámi v té době o tom, proč mu takové sdružení připadalo důležité?
Možná ano, ale mluvíte o Liv před čtyřiceti lety. Možná jsem si to všechno tehdy tolik neuvědomovala. Možná jsem se ještě tolik nebála hlouposti a nenávisti a vzteku vůči lidem, kteří se nemohou bránit. Nyní jsem velmi hrdá, že nejsme zapojeni do války – kromě toho, že pomáháme napadeným. Tehdy jsem o tom nemluvila, protože jsem tak neuvažovala. Ale před čtyřiceti lety jsem se naučila, co znamená být člověkem. Že nejde jen o nás, umělce, o film. Ale o lidi, kteří žijí ve stejné době jako my a na rozdíl od nás nemají v životě na výběr. A je důležité, abychom svůj talent – ať už děláte cokoli – využívali právě pro tyto lidi. Abychom byli vděční za to, co máme, a mysleli na to, že existují i druzí a že i oni jsou součástí toho, kdo jsme. Film je asi to nejlepší, co můžeme zanechat těm, kdo přijdou po nás. Žijeme v neklidné době a jsem velmi ráda, že jsem právě v Evropě.
Když mluvíme o neklidné době: cenu vám předala prezidentka EFA Juliette Binocheová, která se na takové příležitosti poctivě připravuje. Při procházení vaší filmografií ji prý v dnešním kontextu obzvlášť zasáhl Bergmanův film Hanba o páru zničeném válkou. Jak se na tento snímek díváte vy, téměř šedesát let po jeho vzniku?
To je víc než půlka mého života. Ingmar byl neprávem obviňován, že se neúčastní té hrůzy, jež se ve světě děje, těch válek. Byl napadán, že mu to je jedno. Hanba ukazuje, že to tak není. Vypráví příběh o dvou obyčejných lidech, kteří se úplně změní tím, co se jim stane – a ne k lepšímu. Je to jakási reflexe toho, co s námi dělají špatné a zlé věci, protože můžeme zůstávat pořád stejní, ale na to, co se děje, reagujeme velmi odlišně. Ten film mám ráda. Myslím, že kdyby šel do kin teď jako dílo „obyčejného“ režiséra, nikdo by nemohl říct: ten filmař vůbec nerozumí tomu, co se děje. Protože to, jak se lidé mění, někteří směrem k lepšímu, někteří k mnohem horšímu, dnes vidíme všude kolem sebe.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
