Fotograf a reportér STANISLAV KRUPAŘ (52) strávil dohromady nějakých osm let života v Rusku, ještě před válkou ovšem rozšířil svůj zájem i na Ukrajinu. Štípal dříví medikům v polní ošetřovně u Avdijivky, o kus dál poslouchal ve vysílačce zprávy o smrti svých kamarádů snajprů. Co dalšího ve statečně se bránící zemi zažil? Jak vnímá válku, její průběh, její možný konec? Se Standou Krupařem jsem v Reflexu pracovala pět let, proto si v tomto rozhovoru tykáme.
Den, kdy začala válka, 24. února 2022, jsi trávil na Ukrajině. Cos tam dělal?
Tou dobou jsem tam byl už měsíc, tehdy jsem tam totiž často dostával fotografické zakázky, ve fotografické hantýrce assignmenty, z Německa – dělal jsem pro Die Zeit, pro Stern, Focus i švýcarský Neue Zürcher Zeitung. Měl jsem základnu v Bachmutu, válka mě ovšem zastihla v Avdijivce. Ráno 24. února jsem se probudil a kulomety štěkaly mnohem víc než jindy… Měli jsme tam s kolegyní z Die Zeit na tři dny pronajatý byt a já nemohl spát, protože jsem měl den předtím dost ošklivý konflikt s fotoeditorkou.
Kvůli čemu?
Vyčetla mi po e-mailu, že na mých fotkách vůbec není válka. Jenže Ukrajinci tenkrát nevydávali akreditace a atmosféra v Donbasu byla tak hustá, že jsem pomalu nemohl vystoupit z auta, aby nebyl problém. Od teď mohla být spokojená: od 24. února už tam válka byla, i na mých fotkách. Nad ránem jsem si otevřel notebook a hned na mě vyskočil projev, kterým Putin válku zahajoval. Známý taxikář nás pak odvezl do Pokrovsku a odtamtud jsme se dostali posledním vlakem do Kyjeva, kde jsme se schovávali na slovenské ambasádě; Češi se tou dobou už stáhli. Když koncem února všichni dostali příkaz k evakuaci, zůstal jsem v hlavním městě, anglická kamarádka mi nechala klíče od svého bytu v centru. Rozhodl jsem se, že na Ukrajině zůstanu až do konce.
Od té doby jsi chvíli tam, chvíli tady, jen výjimečně pendlování naruší zahraniční zakázka na focení v Mongolsku, v Moldavsku, v Rumunsku, v Iráku, v Zambii… Jak to probíhá, čistě prakticky?
Nejdéle jsem na Ukrajině strávil dva a půl měsíce v kuse, počátkem roku 2021. Teď se to střídá fifty-fifty tak po měsíci, po dvou, potřebuju vždycky po pobytu poblíž fronty zhruba měsíc na regeneraci. Oficiálně jsem na Ukrajině akreditovaný za německý časopis Stern, ale dělal jsem pro leckoho. Dnes je zázrak, že někdo vůbec fotografa najme a zaplatí. Pracuju typicky v týmu s píšícím redaktorem, a když není schopen se domluvit, klidně i ve třech – to pak máme řidiče, fixera a tlumočníka v jednom. Během assignmentu mi německá média platí ty nejlepší hotely, a když zakázka skončí a já už jsem na Východě jen sám za sebe, spím většinou někde na pryčně.
Máš přátele mezi ukrajinskými odstřelovači, vyjíždíš s nimi za jejich prací. Dá se vůbec v podmínkách, kde lze stěží i střílet, fotografovat?
S družstvem snajprů operujících kolem Avdijivky bydlívám na jejich základně, v baráku ve vesnici pár desítek kilometrů od města, teď dokonce ještě blíž, jak se fronta změnila v neprospěch Ukrajiny. Do nejvypjatějších válečných situací jsem se párkrát dostal, ale zrovna s touhle ukrajinskou partou jsem v úplně přední frontové linii, na takzvané nule, nikdy nebyl. Na podzim mi slíbili, že mě vezmou na pozice, ze kterých střílejí Rusy, ale jak se situace vyhrotila a začala být extrémně nebezpečná, už to nešlo. Jezdím s nimi tedy po jiných úkolech, i na cvičák a na štáb. Měl jsem s nimi domluvenou velkou reportáž, to Stern i Der Spiegel zbystřily – v tom družstvu totiž byla holka. Káťa ve svých třiceti letech operovala už čtyři roky jako snajperka na Ukrajině, vyškolená ukrajinskou armádou, a byla tak mezi nejzkušenějšími bojovníky ve čtyřiadvacetičlenné jednotce. A jediná žena! Jenže ona spolu s dalšími padla. Jeden den si povídáme, vtipkujeme, blbneme a druhý den je mrtvá. Poslouchal jsem na velitelství v přímém přenosu, jak je Rusové zastřelili; komunikovali vysílačkou. Pak jsme přijeli na základnu a viděli záběry z dronu, jak tam leží mrtví. Z toho jsem byl hodně zničený.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
