Odpověď na to, proč se střílí na politiky, novináře i sexuální menšiny, je velmi komplikovaná. A zřejmě na ni nelze najít uspokojivou odpověď. Společnost je polarizovaná na celém světě. Ale jen na pár místech je možné situaci vyhrotit tak, že dojde k zabíjení. Byli jsme zvyklí, že se tak ale děje hodně na východ od nás. Až na konci minulého roku jsme podobnou hrůzu zažili sami. A opakovaně sledujeme, jak si jí prochází Slovensko, aniž se cokoli změnilo.
Případ střelby na filozofické fakultě UK v Praze a atentát na Roberta Fica v Handlové jsou dvě rozdílné věci. U nás stále čekáme na motiv střelce, který se rozhodl vraždit své spolužáky a učitele. Atentátník na Slovensku se rozhodl zavraždit premiéra, protože nesouhlasil s jeho postoji. Ten první si po činu v policejním obklíčení vzal život a úplné detaily jeho motivace se nikdy nedozvíme. Ten druhý žije a motivaci máme zatím jen v náznaku z otřesného policejního úniku, který byl vystřižen v půlce věty, a v interpretaci slovenského ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka. Propastný rozdíl je ale v tom, jak na tragédii reaguje politická reprezentace.
Zástupci české vlády i opozice vystupovali po střelbě na filozofické fakultě jednotně. Společně odsoudili čin, a pokud se na tom někdo pokoušel „honit politické body“, u veřejnosti se potázal se zlou. A to velmi. Na Slovensku se ale nic takového nestalo. Vláda využívá útoku na vlastního předsedu k tomu, aby útočila na opozici, média i nevládní organizace. Zatímco opozice zrušila politickou kampaň i chystané protesty, vláda se s ní odmítá setkat a učinit společné prohlášení. Nově zvolený prezident Peter Pellegrini sice jednou vystoupil na společné tiskové konferenci se Zuzanou Čaputovou, další schůzku s ní a opozicí ale zrušil, protože na to „nenastal ten správný čas“.
V tom výroku i v chování předních vládních politiků můžete vidět, o čem to celé je. Zatímco každý normální člověk atentát odsoudil a vyzval ke klidu, politici SMERU, Hlasu a SNS od prvních minut neustále na někoho útočí. SMER Roberta Fica se na formování slovenské politické kultury podílí posledních 20 let, a to v naprosto dominantní pozici. Z chování všech jeho kolegů je jasně patrné, že jejich vyhrocené postoje po útoku na premiéra pramení z křivdy, která se jim udála v roce 2018. Tehdy byl zavražděn novinář Ján Kuciak a jeho snoubenka, archeoložka Martina Kušnírová. Chladnokrevně. Dvěma ranami. Do srdce a do hlavy. Na objednávku z politického prostředí, které se i díky politické kultuře Roberta Fica cítilo nedotknutelné. Společenský i politický tlak Fico a spol. neustáli. A zatímco premiér se v nemocnici zotavuje z velmi vážných zranění, jeho okolí roztáčí kola pomsty.
Pokud si ale projdete výroky politiků z posledních let, je to právě Fico a ostatní politici SMERU, kteří šířili nenávist vůči všem. Asi každý vidí rozdíl v tom, pořádat demonstrace a protestní akce tak, jak to vůči krokům současné vlády dělá opozice a její voliči, a neustálým vyhrožováním fyzickým násilím někomu tak, jak to dělal v rámci ostré předvolební kampaně Robert Fico. Opakovaně chtěl politiky mlátit po hlavě lopatou, vymést je z funkcí silou nebo výchovně fackovat novináře. Spolu s Ľubošem Blahou roztleskávali dav svých příznivců ke skandování, že Zuzana Čaputová je „americká kur*a“. Krátce nato začaly slovenské prezidentce chodit výhrůžky smrtí, nábojnice v obálkách a přišlo i pochopitelné rozhodnutí v této atmosféře mandát neobhajovat.
Nenávist ve slovenské společnosti exponenciálně roste od roku 2022, kdy byli před barem Tepláreň zastřeleni dva lidé s odlišnou sexuální orientací – Juraj Vankulič a Matúš Horváth. Ze strany současné vládní koalice se lidé s odlišnou sexuální orientací i po tomto teroristickém útoku dočkali jen posměšků, pohrdání a urážek. A to se promítlo do chování celé společnosti, kdy podle průzkumů od té doby rostou výhrůžky a verbální útoky na menšiny. SMER, Hlas a SNS na rozeštvávání společnosti nikdy nerezignovaly. A pokud byly svědkem takového chování ze strany svých poslanců, to nejlepší, co od předsedů těchto stran přišlo, bylo mlčení.
Slovensko těmito útoky ubližuje samo sobě. Je šílené, že se Slováci musí nahlas ptát, zda se násilí v jejich zemi stává normou. Kdo sjednotí rozeštvaný národ, když to politici nedokážou nebo sami nechtějí? Opozice v šoku mlčí a nechává se zasypávat útoky Harabina, Blahy či Danka. Lidé, kteří věří na chemtrails, zpochybňují existenci covidu nebo si myslí, že je země placatá, se pomalu derou do čela významných institucí. Oči nejen všech Slováků, ale celé Evropy se upínají směrem k Robertu Ficovi. Právě on by po zotavení, které mu všichni přejeme, měl vystoupit a pokusit se spojit rozeštvaný národ. Pokud v něm ale vyklíčí ještě větší nenávist než ta, která ho zachvátila v roce 2018, pak tu bude mít ministr Eštok občanskou válku, o které tak rád a často mluví. Tak Slovensku všichni držme palce, ať je to ta první možnost.
Text vyšel jako editorial nového Reflexu, který si od čtvrtka 23. května můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
