Aféra podmínky za znásilňování nevlastní dcery otevřela debatu o tom, jestli si soudy umějí se sexuálním a domácím násilím poradit a spravedlivě rozhodnout. Ministerstvo slibuje to, po čem odborníci už roky volají – povinné vzdělávání soudců. Pomoct má i nová definice násilí, která by měla přinést jasnější instrukce i pro opatrovnická řízení. Právě v nich při zohledňování domácího násilí podle advokátů soudy často tápou nebo ho nezohledňují vůbec a oběti zůstávají bez pomoci systému. Podle náměstka ministra spravedlnosti Karla Dvořáka (STAN) chce stát víc propojit všechny složky systému, pomoct mají sociální pracovníci přímo u soudu i změny ve znaleckém zákoně.
Řada rodičů, kteří se na nás obrátili se svými příběhy, i někteří advokáti si stěžují na to, že stát neumí pracovat s oběťmi domácího násilí v rodičovských sporech o dítě. Že oběti jsou v pasti systému, který jim neumí pomoct. Umí si podle vás opatrovnické soudy s domácím násilím poradit?
Předně je důležité zdůraznit, že soudy jsou ve svém rozhodování nezávislé. Ministerstvo spravedlnosti nemá žádný nástroj, jak je metodicky vést nebo řídit jejich rozhodování. A to bychom rozhodně ani nechtěli dělat. Bavíme se ale o tom, jakým způsobem je systém nastaven, tedy jak je napsán zákon, podle kterého soudy rozhodují a jaké mají soudci podmínky pro práci. S tím něco dělat můžeme. Konkrétní kauzy je potřeba vždy hodnotit individuálně. Nejde jen o to, co se skutečně stalo, ale co se před soudem podaří prokázat. Soud má být sám aktivní ve zjišťování důkazů, protože v opatrovnických věcech na rozdíl od běžných sporů platí, že soud se řídí tzv. vyšetřovací zásadou. Tedy musí být ve zjišťování aktivní, aby mohl rozhodnout v zájmu dítěte. Myslím, že v řadě případů soudy dokážou reagovat dobře a umí ty věci posoudit. Na druhou stranu je třeba říct, že soudy se rozhodují pouze na základě toho, co mají takzvaně na stole, jak se jim podaří ten stav zjistit. To je nejen pro případné existující domácí násilí určující. Přítomnost domácího násilí by měl maximálně zohlednit. Násilný rodič je rozhodně méně kompetentní rodič, pokud jde o svěření dítěte do péče.
Soud v těchto případech může být aktivní, ale vyloženě nemusí. Oproti trestním řízením má přece jen dost volnější ruce. Advokátka Lucie Hrdá, která se případům obětí domácího násilí dlouhodobě věnuje, tvrdí, že soudům chybí metodiky pro takové případy. Je to tak? A jak v tom pomůže chystaná nová definice násilí v zákoně?
Rozhodně se tomu tématu chceme věnovat a vidíme řadu možností ke zlepšení. Jen je třeba vždy zdůraznit, že soudy jsou ve svých rozhodnutích nezávislé. Z mého hlediska je zásadní, aby soudy měly možnost co možná nejjednodušeji získat co nejvíc informací nejen v rámci svého postupu, ale i v rámci systému sociální péče, zdravotnictví. Je důležité, aby ty systémy byly propojeny. Proto chceme podporovat interdisciplinární spolupráci napříč různými složkami, jako jsou učitelé, lékaři, OSPOD a soudy. To se už děje v pilotních projektech, především v Ústeckém kraji, kde jsou velice aktivní a zavedli pozici soudního sociálního pracovníka, který je takovým ramenem toho soudu ve vztahu nejen k vedení rodičů ke smíru, ale i zajišťování navazujících sociálních služeb a posuzování situace v terénu očima soudu. Multidisciplinární spolupráce i soudní sociální pracovník jsou předstupněm pro koncept tzv. problem solving justice, tedy justice, která je zaměřená na řešení problémů a hledání příčin. Nová definice domácího násilí v zákoně může pomoct v tom, že je explicitně napsaná, pak se soud prostě řídí zákonem a musí se s tím vypořádat. Jsme v situaci, kdy se řada osob dotčená domácím násilím potkává s mnoha jednotlivými aktéry celého systému. S policií, s OSPOD, se soudem, lékaři, se školou, kde se s domácím násilím setkávají. A všechny tyto složky se často řídí různými definicemi nebo představami toho, co je domácí násilí. Někdo je více otevřený a zahrnuje do něj i ne přímo násilné formy, ale třeba i různé formy nátlaku či ekonomické násilí. Někdo to prostě bez té „modřiny“ za domácí násilí nepovažuje. Teď budou mít všichni jasnou definici, stejný nástroj a všichni budou za domácí násilí považovat stejné jednání ve všech jeho variantách a důsledcích.
Další věc je vzdělávání soudců, o čemž začalo samo ministerstvo víc mluvit hlavně po medializovaném případu podmínky za znásilnění. Jak konkrétně tedy chcete přimět soudce, aby se v tématu domácího a sexualizovaného násilí opravdu vzdělávali? Dnes také mohou, ale školí se jen ti aktivní, rozhodně ne všichni.
Je pravda, že Justiční akademie nabízí už dnes celou řadu školení. Nejen právních, ale i dovedností, jak vést výslech svědka, jak síťovat sociální služby a jak bojovat s viktimizací. Neúčastní se jich všichni soudci, takže ne ke všem se ty informace dostanou. Už dnes jsou podle zákona soudci povinni se vzdělávat, ale není přesně řečeno, jakým způsobem. My chceme zavést povinné vzdělávání soudců tak, že vytvoříme určitá minima kurzů, které by soudci měli absolvovat. Ať už jde o opatrovnické věci, sexualizované násilí nebo třeba obchodní věci typu směnky či šeky. Těch specializací je celá řada. Druhým krokem je i odpovídající změna zákona, ve kterém bude povinnost se vzdělávat i lépe vymahatelná ze strany předsedy soudu, nepřímo i ministerstva a ve výsledku by mohla být i kárně postihována v případě, kdy by se soudce nevzdělával a zároveň by to mělo dopady i na jeho rozhodování.
Kdo garantuje to, že soudci opravdu budou proškoleni v nejmodernějších poznatcích nejen z oblasti domácího násilí? A jak by se to mělo promítnout do praxe?
Justiční akademie. Je to organizační složka ministerstva spravedlnosti a má radu složenou z různých předních odborníků, právníků, soudců, státních zástupců a dalších osobností českého práva. A rada Justiční akademie spolu s jejím vedením stanovuje aktuální témata, semináře a přednášky. Spolupracuje s odborníky, například s paní psycholožkou Ludmilou Čírtkovou, s Lucií Hrdou z iniciativy Bez trestu a s dalšími. Myslím, že to vzdělávání je postaveno dobře. A v praxi už dobré příklady vidíme. Například Krajský soud v Brně má speciální senát, který je zaměřen na řešení otázek domácího násilí, a velice se to osvědčilo. Vynikajícím příkladem je Krajský soud v Ústí nad Labem, který případům s domácím násilím věnuje víc kapacit, snaží se ty věci zachytávat co nejdříve. Teď připravujeme peníze pro projekt, který tyto aktivity dál prohlubuje a víc institucionalizuje. Právě díky aktivitě Krajského soudu v Ústí nad Labem prosazujeme rozšiřování soudního sociálního pracovníka na všech soudech v České republice.
I sebelépe proškolený soudce s dobře napsaným zákonem ale potřebuje, aby fungovaly i další složky systému. Situace soudních znalců, zejména psychiatrů, je dlouhodobě kritická, mluví se nejen o nedostatku lidí, ale i o různé kvalitě posudků. Co s tím budete dělat?
Ta situace je velice vážná. Zvláště pokud jde o znalce z oblasti dětské psychiatrie. My ty znalce nezaměstnáváme, je to svobodné povolání, není to oblast, kde můžeme najmout víc lidí a najednou budou k dispozici. Můžeme a musíme ale měnit ten systém tak, aby pro znalce nebyl odrazující. Například se zvýšila odměna. Předtím byla 350 korun za hodinu práce, dnes je 1000. Je to alespoň nějaký posun z nedůstojné částky. Pracujeme také na změně znaleckého zákona tak, abychom znalcům snížili administrativní zátěž. A také chceme, aby role znalců nebyla tak silná v případech, kde to není tolik potřeba. Mnohdy by mohla stačit zpráva ošetřujícího lékaře, kterou by posoudil odborník na soudě – zmíněný soudní sociální pracovník, který má kompetence ji vyhodnotit. Jinými slovy se snažíme i omezit množství případů, kdy systém znalce potřebuje, abychom jim uvolnili kapacity. A samozřejmě se potýkáme i s kvalitou těch posudků. Tady ale myslím, že nejde o nějakou zlou vůli těch znalců. Problém je spíš v tom, že v Česku pro forenzní psychiatrii neexistují jednotné standardy nebo návody, jak by znalci měli posudky psát. Společně s institucemi ministerstva zdravotnictví budeme pracovat na budování standardů, jakým způsobem by psychiatrické posudky měly být psány.
Jak si v celém systému stojí samotné dítě? Často to vypadá spíš jako „ping pong“ rodičů. Soudy také mají opět poměrně volnou ruku v tom, kdy mluvit se samotným dítětem a kdy ne. Má to být podle rozumové vyspělosti, zákon dává nejzazší věk 12 let, judikatura mluví i o 9 letech a praxe na soudech se liší. Někdo vyslechne až teenagera, někdo nemá problém mluvit v odpovídajícím prostředí i se čtyřletým dítětem. Jsou děti v systému dost slyšet? Je potřeba změna?
Participace dítěte je ohromné téma. Je tu i Úmluva o právech dítěte, kterou soudy také mají aplikovat. Sám ze své praxe advokáta vím, že rozhodování soudů je v tomto roztříštěné. Každý soudce k tomu přistupuje s jinou mírou odpovědnosti, s jiným názorem na to, co je správné. Je potřeba, abychom měli odvážné soudce, kteří nenechají ty rodiče hrát ten „ping pong“, budou sledovat zájem dítěte a budou schopni a ochotni rozhodnout co nejdříve. Zároveň si myslím, že potřebujeme soudce, kteří nebudou na dítě přenášet odpovědnost. Právo dítěte být slyšeno neznamená, že se ho ten soudce zeptá, chceš být u maminky, nebo u tatínka? To je přenášení odpovědnosti, které si to dítě určitě nezaslouží. Soudce se ho má ptát určitě jinak a zase se dostáváme k tomu vzdělávání. Myslím, že právní úprava je dostatečná a je potřeba prohlubovat kompetence soudců, aby byli ochotni rozhodnout rychle a odvážně.
Reportáž o obětech násilí před soudem si můžete přečíst v aktuálním Reflexu >>>
