Mluví tiše a vypadá nenápadně, v dětství byl PATRICK McKEOWN (50) silný astmatik. Takoví lidé se podle jeho slov raději drží zpátky. On už ale nemusí: jako mladý se rozhodl dýchání studovat, napsal o něm 10 úspěšných knih a založil organizaci Oxygen Advantage®. Tam školí namátkou elitní policejní jednotky SWAT, zápasníky MMA a olympioniky. Pomáhá ale i pacientům s astmatem a mnoha jinými chorobami. Jeho asi nejzásadnější kniha Oxygen Advantage (volně přeloženo „výhoda kyslíku“) vyšla v šestnácti jazycích, v češtině v roce 2021. Celosvětový odborník na dýchání a autor bestsellerů Patrick McKeown dnes pomáhá lidem lépe spát a sám bez problémů uběhne pět kilometrů. Činil tak i během letošního festivalu Colours of Ostrava, kde byl jednou z hlavních hvězd diskusního fóra Meltingpot.
V mládí jste býval nemocný, unavený a nesoustředěný. Jak se cítíte teď, jako padesátník?
Velmi dobře. Mám hodně práce, ale včera jsem uběhl svých tradičních pět kilometrů. Mé dýchání sice není dokonalé, mám z dětství jizvu na plicích, ale i tak mám kvalitu života, o které se mi ve dvaceti ani nesnilo. Myslím si, že i celkový životní styl je důležitý: přestěhoval jsem se záměrně na samotu, do odlehlé části Irska, naše klinika je tam taky. Podnikatelsky to není moc výhodné, protože jsme pro všechny daleko, ale lidé, kteří nás potřebují, si nás najdou.
Existuje spojitost mezi špatným dýcháním a úzkostí?
Obrovská. Naše mysl je zásadně ovlivněna tím, jak dýcháme. Pětasedmdesát procent lidí trpících úzkostmi mizerně dýchá. Stres mění dýchání. Dýcháme pak rychle, plytce, do horní části hrudi – a špatné dýchání zpětně přispívá ke stresu a krmí ho. Je to začarovaný kruh: 75 procent úzkostných lidí s dysfunkčním dýcháním chodí k psychologovi nebo k psychiatrovi, jenže nikdo z nich jejich špatné návyky nezmění.
Staráte se i o děti, které trpí úzkostmi stále častěji?
Ano. Od pěti let. I o seniory. Všechny naše instruktážní materiály pro děti jsou k dispozici zdarma, připadá mi to důležité. Napsal jsem také dvě knihy, jednu pro děti a druhou pro teenagery.
Jak přesně trénujete speciální policejní jednotky SWAT, bojující proti gangsterům a teroristům?
Kromě SWAT ve Spojených státech trénujeme také v Irsku, ve Velké Británii a ve Švédsku, naším klientem jsou i vojenské útvary speciálních sil Námořnictva Spojených států, Navy Seals. Učíme je lépe zvládat stres, dechová cvičení jsou pro tato vysoce stresující povolání důležitá. Je známo, že když je člověk příliš vystresovaný, pravděpodobněji použije větší sílu. Učíme tedy policisty, aby byli schopni uvést svou nervovou soustavu do rovnováhy, uvažovat jasněji, používat sílu s rozumem. Musejí být stále schopni odhadnout riziko, ale na druhou stranu uvažovat s chladnou hlavou. Mnoho z nich může možná trpět posttraumatickým stresovým syndromem, špatně spát, trpět kvůli stresu přílišnou ostražitostí. Nedokážou pak oddělit pracovní život od osobního, mají problémy v rodinném životě, s alkoholem.
Vy pijete alkohol?
Ano. I když se snažím, můj životní styl není perfektní. Nevyžaduju od ostatních lidí, aby žili dokonale, protože sám také tak nežiju. Nechci být na sebe příliš přísný, chci si taky užívat. Někdy jsou lidé vystresovaní sami sebou, přehnanými požadavky, které si sami na sebe nakládají. Jde o to, najít rovnováhu.
Naučíte nás takhle narychlo základní pravidlo kvalitního dýchání?
Nadechnete se, vydechnete. Nádech je celkem jedno, vše, na čem záleží, je výdech. Normálně se nadechnete nosem, pak opravdu pomalu, uvolněně, vydechnete. Nemusíte nic měřit, každý dýchá trochu jinak a je to tak v pořádku. Oproti vašemu běžnému dýchání trošku zpomalte. A to je všechno. Je zkrátka dobré dýchat přiměřeně pomalu vzhledem k tomu, jak dýcháte normálně. Seďte pět nebo deset minut, nadechujte se pomalu nosem a potom uvolněně a pomalu vydechujte. Když zpomalíte rychlost dechu, váš mozek vyhodnotí, že tělo je v bezpečí, a vy se uklidníte.
Jak dlouho trvá, než tohle zklidnění nastane?
Když půjdete na zkoušku, budete samozřejmě dýchat rychleji než normálně – do horní části hrudníku, ústy. Váš mozek pak okamžitě vyhodnocuje, že tělo je pod tlakem, a tak se nesnaží o nic jiného než vás z té nebezpečné situace dostat. To není ideální situace pro zkoušku nebo písemku. Vy tam sice sedíte na potítku nebo stojíte před tabulí s tělem, ale mozek se vás snaží z této nebezpečné situace co nejrychleji dostat. Existují studie o korelaci strachu ze zkoušky, úzkostí a špatným dýcháním. Měli bychom děti těmto cvičením učit, jsou jednoduchá a moc by jim pomohla.
Jaký by byl váš život bez vaší metody dýchání?
Největší dar, který jsem získal, je klid mysli. I když taky někdy ulítnu: třeba před pár lety jsem pracoval tak moc, že jsem sám sobě nevěnoval žádnou pozornost. Pak jsem se cítil roztrpčeně a říkal si: k čemu to všechno je? Vkládám do práce veškerou energii, ale sám sobě energii nedávám!
V současné době žijete se svou ženou a dcerou na samotě v západním Irsku, trávíte čas psaním knih. Je to váš vysněný životní styl?
Ještě úplně ne. Musím hodně cestovat, stále školím. Byl jsem například v Japonsku a přednášel pro 90 zubařů, pak jsem byl v Los Angeles představit svůj vlastní výzkum, pak jsem letěl do Austrálie, potom znovu do USA. Takže také bych rád vnesl rovnováhu do svého života, nejste v tom sami. Často se ptám: „Opravdu bychom měli pracovat 40, 50 nebo 60 hodin týdně?“ Vždyť je to šílenost, náš život je takovým množstvím práce nesmírně spoután! To je několik posledních let mé osobní téma.
Kolik hodin týdně bychom měli pracovat?
Tři až čtyři dny v týdnu, 20 až 30 hodin. Vím, že to není reálné, zní to jako sci-fi. Ale chcete-li mít zdravé srdce a plíce, nic jiného vám nezbude. Tedy já nemám co mluvit: často vstávám v pět ráno, někdy i ve čtyři, píšu mezi pátou a devátou ranní. Jen tehdy jsem schopen pracovat bez přerušování, necítit vinu, že neodepisuju na e-maily. Jenže ta naše věčná rozptýlenost vede k vyhoření, to je jasná věc. Naši předkové tolik nepracovali – jedná se o nový, nezdravý fenomén. Navíc rostou i očekávání rodičů, děti jsou pohlceny sociálními médii a otravovány šťastnými fotkami na Instagramu. „A co já, kdy začnu opravdu žít?“ říkají si. Naší dceři je třináct, což je přesně ten citlivý věk… A my, rodiče, se s tím musíme popasovat, protože jsme se sociálními médii, na kterých visí naše děti, nevyrostli.
Kde budete za deset let?
Chci mít pod kontrolou svůj vlastní pracovní čas. Rád bych pracoval tři až čtyři dny v týdnu a pak měl tři nebo čtyři dny v kuse volno pro sebe a svou rodinu.
Vysoký tlak, problémy se srdcem. Úzkostné stavy, záchvaty paniky. Samozřejmě taky astma, dýchavičnost. Tohle všechno se podle vás dá zlepšit správným dýcháním?
Jsem toho živoucím příkladem. V sedmdesátých letech se v Irsku dětem astma většinou vůbec nediagnostikovalo. Strašně špatně se mi dýchalo, ale nikdo to moc neřešil, prostě mi dali prášky. Problémy se hodně zhoršily, když jsem začal dospívat, trpěl jsem nespavostí a byl často slabý, nesoustředěný. Ovšem spojitost mezi astmatem a špatným spánkem mi vůbec nedošla. Ostatně nikdo o tom se mnou nikdy nemluvil.
Kolik vám bylo?
Ze školy jsem odešel ve čtrnácti a už se tam nechtěl vrátit. Byl jsem dítě, kterému chybělo sebevědomí, nemohl jsem se soustředit na to, co učitel říká, což mě frustrovalo. Dnes už víme, že takové problémy mají často děti, které mají potíže s dýcháním, ale ani dnes se to většinou nebere v potaz. Když je nos ucpaný, hned se přidá špatný spánek, chrápání, apnoe a tak dále. Vyčerpanost, špatná nálada i soustředění… Proto se děti s astmatem často drží zpátky, stejně jako se to dělo mně.
Vyčítali vám rodiče, že jste špatný student?
Nejdřív jsem se učil výborně, ale kolem dvanáctého třináctého roku jsem ze špičky spadl na dno. Ze školy jsem tedy utekl, představoval jsem si, že si časem pořídím vlastní síť supermarketů, což bylo zvláštní, protože jsem neměl žádné peníze. Ale pak jsem se za rok do školy vrátil.
To bylo v Dublinu?
Vyrostl jsem v malé vesnici blízko Dublinu, v oblasti County Meath. Do školy jsem se vrátil o rok později, v patnácti, studoval jsem opravdu tvrdě. Mohlo to být ale mnohem jednodušší. Je mi přes dvacet, studuju Trinity College Dublin, což je docela známá univerzita, dostanu tam titul… Jenže pořád mám astma, pořád dýchám pusou, pořád špatně spím. A pak odejdu do korporátního světa. Průměrná americká nadnárodní korporace, vůbec nic zajímavého na mé první práci není… A tam zjistím, že nedokážu čelit stresu.
Proč jste vůbec do korporace šel?
Vyjdete z univerzity a nemáte ani šajna o tom, co se životem. Myslím, že náš vzdělávací systém selhává tím, že postrádá několik zásadních aspektů: nikdo nás neučí, jak se soustředit, nikdo nás neučí, jak zvládat stres. A nikdo vám neřekne, jestli se vaše schopnosti shodují s povoláním, které si vyberete. V osmnácti zvládnou výběr povolání jen skutečně silné osobnosti – a těch zas tolik není. Ostatní lidé potřebují čas, dozrávají třeba až po dvacítce. Ale já měl obrovské štěstí: úplně náhodou jsem přišel na metodu, která mi změnila život.
Buteykovu metodu?
Ano. Otevřel jsem noviny a přečetl si o metodě ukrajinského lékaře Buteyka. Nejdřív jsem s ní začal sám. Dělal jsem jednoduchá cvičení s nosem, to fungovalo. Cítil jsem se pár dní nepříjemně, když jsem dýchal nosem, protože jsem byl předtím tolik let zvyklý dýchat pusou.
Proč vlastně nemocní lidé dýchají hlavně pusou?
Protože si nemyslí, že by jinak získali dostatečně vzduchu. Je to dáno pudem sebezáchovy. Pokud má někdo ucpaný nos, deformovanou nosní přepážku nebo poruchu dechového stereotypu, přejde automaticky na dýchání ústy. Jenže čím více dýcháte nosem, tím lépe nos funguje. Takže jsem pokračoval: v noci jsem nosil nosní dilatátor, který zvyšuje proudění vzduchu a lépe zásobuje svaly. Taky jsem si lepicí páskou přelepoval pusu. To bylo v roce 1998. Dokud dýchám, doufám, říkal jsem si. Bylo mi 27 a po pár dnech jsem se ráno začal probouzet s pocitem, že po mnoha a mnoha letech zase konečně žiju.
Potkal jste ukrajinského lékaře Konstantina Buteyka, jehož učení se stalo základem vaší metody Oxygen Advantage, osobně?
Ano, v březnu roku 2002, bylo mu 83 let a krátce nato zemřel. Tehdy jsem s tlumočníkem odjel na tři měsíce do Moskvy a pozoroval lékaře, jak časově náročnou Buteykovu metodu učí dospělé i děti. Zdálo se mi to tehdy dost přísné, ale techniku jsem se díky pozorování naučil opravdu dobře. Stála však přede mnou ještě další výzva: jak metodu dostat k veřejnosti. Tak jsem v roce 2003 začal psát knihy. A už jich mám na kontě deset.
Proč je vaše metoda dodnes brána jako alternativní, nevědecká?
Prý není dost dat, byť jsem od roku 2003 do roku 2018 pracoval zhruba se 600 klienty ročně. Na dýchání nosem navíc není vůbec nic alternativního, jen tím zpomalíte rychlost vydechování, na což existuje nepřeberné množství studií. Možná v tom lékaři vidí něco zvláštního, protože dýchání je tradičně vnímáno jako součást světa jógy – dýchání obecně je vnímáno jako něco pro lidi v sandálech, pro hipíky a podivíny. Lékaři se proto o jeho kvalitu moc nezajímají, ale oni se moc nezajímají ani o jídelníček, ani o vitaminy, ani o rekreační cvičení, které může chronickým nemocem výrazně pomoci.
Proč se tedy vaše metoda ještě oficiálně neučí na zdravotních školách?
Lékaři dokonce ještě ani nemluví o tom, že dýchat nosem je důležité. Ani lékaři-otolaryngologové nepovzbuzují pacienty, aby dýchali nosem. Možná proto, že naučit člověka správně dýchat zabere hodně času. Když začal v březnu 2020 covid a s ním spojené problémy s dýcháním, nahrál jsem na YouTube zdarma instruktážní video pro děti i dospělé, které mělo více než milión zhlédnutí. Lidé asi měli víc času sdílet zajímavé věci – a tak se podle toho učili. Jsem rád, protože mně dýchání fakt zachránilo život.
