Problémy s nedostatky léků v Česku trvají už téměř rok. V lékárnách už sice není nouze o penicilin v tabletách, ministr Vlastimil Válek (TOP 09) ujišťuje, že antibiotik bude i na podzim dost, i firmy mluví o významném navýšení jejich dodávek. Pořád ale chybí penicilinové sirupy pro děti a výpadky stále mají i další léky bez adekvátní náhrady. Vyřeší to chystaná novela, nebo budou medikamenty i v budoucnu nedostatkovým zbožím? Ministerstvo zdravotnictví sází právě na změnu zákona, Válek odmítá tvrzení firem, že za nedostatek léků mohou nízké ceny. Připravuje se ale i na možné posílení výroby léků v Česku. Resortu průmyslu a obchodu zadalo analýzu, která má zjistit, jaké komponenty léčiv a za jakých podmínek by se v tuzemsku mohly vyrábět. Jak vidí lékovou krizi ostatní klíčoví hráči na trhu? Ptali jsme se zástupce distributorů, výrobců i lékáren.
Co podle vás trh dostalo do situace nebývalých výpadků léků?
Tomáš Votruba, výkonný ředitel Asociace velkodistributorů léčiv: Je to poměrně jednoduché. Chtěli jsme, aby léky byly co nejlevnější, aby je pacienti měli s minimálními doplatky. Takže i levnější výrobu. Chtěli jsme mít také čisté životní prostředí, aby tu například nebyla výroba hliníku, tak se výroba přesunula na východ Indie a do Číny, kde si s problémy životního prostředí nedělají takovou hlavu. A výsledek je, že celý svět ty hotové léky vozí z východu, výroba je soustředěna do několika málo center a v okamžiku, kdy se v dodavatelském řetězci cokoliv stane, tak je problém celosvětový nebo celoevropský. Potom je problém jakýkoliv zádrhel, ať už jde o nedostatek účinné látky, hliníkové fólie, skleněných lahviček. To jsou důvody, které stojí na nedostatkem některých léků v poslední době.
A samozřejmě nízké ceny léků mají tu obrácenou stranu, že když je léku méně, tak ho výrobce raději dodává tam, kde je cena vyšší. Léky jsou sice specifickým, ale pořád jen zbožím. A akcionáři si samozřejmě přejí, aby firma vytvářela zisk.
Aleš Krebs, prezident České lékárnické komory: Ten problém nespadl z nebe. O možných následcích tlaku na levné léky a přesunu výroby léčiv mimo Evropu se na mezinárodních lékárnických fórech mluví roky. U penicilinů máme tři srovnatelné výrobce, co se týká těch tabletových forem. Úhrady jsou tam srovnané proporcionálně, ale maximální cena se dramaticky liší. Je třeba se zamyslet, jestli je ta vnější cenová reference dobře konstruovaná. Ty ceny by se měly přiblížit maximální a ten výrobce si potom řekne, za kolik je nebo není schopen dodávat.
Samozřejmě v okamžiku, kdy jsou zásoby léku na trhu na nule, tak je také logicky tendence ho poté nakupovat větší množství. To ale zhoršuje celý systém. Když potom ten lék přijde do distribuce v nějakém omezeném množství a rychle se rozebere, tak v oběhu zase dlouho chybí a vzniká začarovaný kruh. Část lékárníků potom cítí určitou nespravedlnost, protože oni se třeba k tomu léku v danou chvíli nedostali, nebylo jim posláno nic nebo málo.
Filip Vrubel, výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem: Příčiny výpadků jsou ve většině případů multifaktoriální a nelze je předem určit. Dlouhodobě ale poukazujeme na to, že v posledních dvou desetiletích výpadkům viditelně přitěžuje soustavný tlak na co nejnižší ceny. To vedlo ke snížení počtu dodavatelů léků ve stovkách lékových skupin. A nyní se ukazuje, že v mnoha skupinách léků se jeví český trh jako nekonkurenceschopný, a to má prokazatelný dopad na dostupnost. ČAFF už téměř před rokem identifikovala desítky skupin léčiv s nízkými cenami a malým počtem alternativ, tedy léky s vysokým rizikem výpadků, které nebudou jednoduše řešitelné. Jsou mezi nimi i život zachraňující léky často v ceně několika desítek korun, jako léky na hypertenzi, antibiotika, léky na bolest, některé onkologické léky, léky na cholesterol atd. Uvedené příklady však určitě nelze vydávat za predikci případné nedostupnosti v následujících měsících.
Jak hodnotíte chystanou novelu o léčivech, na kterou ministerstvo v řešení výpadků léků tolik sází? Může pomoct?
Tomáš Votruba: My k novele nemáme žádné zásadní připomínky. Distributoři by měli dodávat zboží do lékáren v množství, které odpovídá skutečné spotřebě konkrétní lékárny, a to je správně. Ukládá se nám vést určitý objem ohrožených léků na skladech. S tím nemáme problém. Otázkou ale je, jestli nám ten lék výrobce dodá. To, že ten lék je ohrožen v dodávkách, znamená nějaký objektivní problém a v tu chvíli nemáme záruku, že od výrobce dostaneme tolik zboží, abychom povinnosti mohli dostát.
Nám všichni nadávají, protože léků je málo, ale my se snažíme dodávat léky tak, aby se na každého pacienta dostalo. Ale nemůže se dodávat stejně velké množství do fakultní nemocnice a do malé lékárny v malé obci. To jde proti zájmům pacientů. A není pravda, že distributoři dodávají léky přednostně do svých partnerských lékáren. Máme interně k dispozici data od nezávislé společnosti, která potvrzují, že to tak není.
Aleš Krebs: Cílem novely, jak to chápu já a deklaruje ministerstvo zdravotnictví, je vytvořit na jedné straně určitou rezervu přípravků na straně distributorů a výrobců a zároveň rozdělit léky do terénu rovnoměrně. Aby si i malá lékárna mohla lék objednat, byť s nějakými limity a aby se maximálně potlačila možnost přednostního zásobování některých subjektů. Skladové zásoby nedostatkových léků by se ponižovaly podle toho, jaké byly jejich výdeje za určité období. To znamená, že když ho nějaká lékárna bude mít hodně, tak bude muset rozpustit tu zásobu, aniž by si mezitím mohla doobjednávat. Změny ovšem mohou fungovat jen za podmínek, že se ta cesta přípravku od výrobce do lékárny bude opravdu kontrolovat, stejně jako povinnost distributorů přijmout objednávky či povinnost výrobců hlásit lékové výpadky včas. Až potom také můžeme říct, jestli někdo někoho upřednostňuje, zvýhodňuje nebo ne, protože budeme mít informace.
Filip Vrubel: Podle nás novela nepřináší žádné dlouhodobé řešení. Jsou to operace administrativního charakteru, včasné informování o potenciálních výpadcích, o něco řízenější distribuce léčiv do lékáren. Vůbec ale neřeší, proč k výpadkům dochází a proč je těžké léky nahradit. Může paradoxně docházet k tomu, že těch hlášení o výpadcích dodávek může být uměle víc jen proto, že budou všichni chtít být krytí tím, že při nejistotě raději nahlásí výpadek.
Ve spoustě věcí musí dojít ke změně na celoevropské úrovni, evropský trh je přeregulován, takže když chcete udělat nějaké mimořádné řešení, tak je to administrativně téměř nepřekonatelná věc. A pokud jde o kritické nedostatky a zásoby strategických léků, tak si myslíme, že by ministerstvo zdravotnictví mělo přijít se systémem státních zásob a státních rezerv určitých léčiv. Že by si stát s distributory a výrobci nasmlouval, že budou určité léky držet na skladech v Česku v určitém množství a stát bude mít možnost s nimi disponovat. Když přijde krize, tak řekne, kolik se může uvolnit na trh, kam se mají primárně dodat a podobně. Ale je potřeba za to samozřejmě zaplatit, což je kamenem úrazu té navrhované ministerské regulace, že je celá řada nových povinností, ale ani koruna kompenzací.
Jaké řešení podle vás může situaci ve výrobě nedostatkových léků změnit?
Tomáš Votruba: Ta situace nemá rychlé a dobré řešení. Spotřeba penicilinových antibiotik ve srovnání s minulým rokem letos výrazně stoupla o desítky procent. Ovšem výroba léčiv se plánuje rok až rok a půl dopředu. Incidence onemocnění se nedá dopředu plánovat. Výrobci nemají moc možností, jak reagovat, a problém se řeší za pochodu. Navíc funguje také panika na trhu. Určité výpadky byly vždy a občas nějaký lék dočasně chybí, třeba jen kvůli výrobní chybě. Je třeba si ale uvědomit, že ministerstvo zdravotnictví za dodávky léčiv nezodpovídá. Když nebyly čipy do aut a na auta se čekalo rok a déle, tak také nikdo nenadával ministrovi průmyslu. Je důležité vědět, jak vypadá situace ve výrobě, jestli dodávky léčiv, které výrobci naplánovali a slíbili, skutečně na tu dobu dorazí, kolik jich bude, a abychom byli připraveni v případě vážné situace dodávat do lékáren co nejrychleji.
Aleš Krebs: Z hlediska hromadné výroby bude záležet na tom, co který stát zvládne. V krizové situaci toho lékárníci samozřejmě dokážou spoustu připravit, byť některé lékové formy v lékárně neuděláte. Je to ale také časově i personálně náročný proces. A hlavně musí být dostupná surovina. Namísto politizace toho problému by se mělo s věcnými argumenty hledat řešení na globální úrovni. Pro nás je důležité zajistit lékovou soběstačnost a žádný stát nedokáže být plně soběstačný.
Filip Vrubel: Nemůžeme čekat, že se Česko stane soběstačným ve vývoji obtížně dostupných léků. Ale dá se identifikovat třeba několik jednotek léků, kterých je na českém trhu dlouhodobě nedostatek, a tuzemští výrobci, kteří by byli za určitých okolností a určitých pobídek ochotni tyto léky registrovat, začít vyrábět a mít k dispozici pro české pacienty. Problém je, že stát vlastně vůbec neví, kdo v tuzemsku jaké léky vyrábí, protože pro něj je ve farmaceutickém průmyslu partnerem jen takzvaný držitel rozhodnutí o registraci, což jsou ve skutečnosti nějaké marketingové entity, které obchodují s léky, ale ne ty fabriky jako takové. Tudíž ministerstvo nemá jednotný přehled o tom, které továrny v Česku reálně jsou, co pro jaké trhy vyrábějí. A to by ta sektorová analýza měla rozkrýt. Jaké jsou výrobní kapacity, jací výrobci tady co vyrábějí, a zjistit, co by byli ochotni státu nabídnout.
Reportáž o lékové krizi v Česku si přečtěte v novém Reflexu, který si múžete zakoupit v Ikiosku >>>
