„Karel III. bude velmi dobrý král,” říká Lionel Cherruault, bývalý fotograf královské rodiny. Snímky bývalé panovnice a dalších členů královské rodiny začal pořizovat v roce 1980 a během následujících dvaceti let s nimi procestoval přes 70 zemí. Osobně se potkal s královnou Alžbětou II., na snímcích zachytil vztah Charlese a Diany a jel s nimi i na návštěvu do Prahy. Do české metropole se v den korunovace Karla III. vrátil, aby některé ze svých fotografií ukázal na výstavě v pražském obchodním centru Westfield Chodov. Při této příležitosti si našel čas na exkluzivní rozhovor pro naši redakci.
Co myslíte, že by lidi nejvíce překvapilo na práci královského fotografa?
Že nejsme všichni milionáři. Tedy když jsem fotil královskou rodinu, tak si spousta lidí myslela, že vyděláváme jmění. Někteří z nás samozřejmě ano, ale především ti, co se živili jako paparazzi nebo pracovali pro tištěná média. Ta byla v té době mnohem silnější než dnes. A tak bylo hodně peněz za exkluzivní fotky v časopisech a novinách.
Proto si všichni mysleli, že i já na fotkách vydělávám miliony, což se tedy nedělo. Bylo to poměrně slušné živobytí, nic víc. Ale byl to velmi zajímavý život. Procestoval jsem asi 70 zemí. A tyhle zkušenosti mě udělaly bohatým. Proto jsem to dělal, to mě na tom bavilo ze všeho nejvíc.
Jsou nějaké určité triky, které jste se naučil při fotografování královské rodiny?
Problém byl v tom, že jsem na ně nemohl při focení mluvit. Ale mohl jsem třeba upozornit někoho, kdo mi překážel v záběru, aby mi „uhnul z cesty“, a tak si na chvilku získat jejich pozornost. Ale že bych jim mohl říct, jak se mají usmívat nebo tak něco, tomu tedy nakloněni nebyli.
Po těch dvaceti letech jsem měl ale v řadě věcí výhodu. Měl jsem své zkušenosti a věděl, jak na to. Vracíte se stále na stejná místa, jako je třeba Bílý dům. A když jsem tam fotil třeba prezidenta se současným králem a Dianou, věděl jsem, kterými dveřmi se půjde do určité místnosti, a tak jsem i věděl, kam se mám postavit. A když se dveře otevřely, byl jsem v první řadě. To bylo důležité. Člověk musel mít hodně ostré lokty, aby ostatní odstrčil z cesty. A já za ta léta věděl, kam si mám stoupnout v Bílém domě, kam v Buckinghamském paláci a na dalších různých místech po celém světě. Je to vtipné, ale opravdu jsem se stal odborníkem na to, kam se postavit.
Na který svůj nejsmutnější a nejšťastnější okamžik ve své kariéře vzpomínáte?
Nejsmutnějším okamžikem byla smrt a pohřeb princezny Diany. Když jsem se dozvěděl, že zemřela, byl jsem v šoku. Seděl jsem u počítače ve své kanceláři a rozplakal jsem se. Uvědomil jsem si, že jsme spolu do jisté míry vyrůstali. Fotografoval jsem ji od 80. let až do její smrti 1997. Byla jen o dva roky mladší než já. A tak mě to prostě opravdu zasáhlo.
A nejšťastnější chvíle byly, když se mé fotografie publikovaly třeba na titulní stranách nebo prestižních místech v časopisech. O to především šlo. To byl ten výsledek mé práce.
Jak se změnilo fotografování královské rodiny za poslední roky?
Nastoupila digitální fotografie. Velkou část kariéry jsem fotil na film a to se změnilo až na jejím konci. Internet všechno změnil. Dříve to bylo mnohem složitější, dnes stačí otevřít počítač a nasdílet fotky na sociálních sítích.
Před tím jsem dal filmy do obálky, dojel na letiště a letecky ty filmy poslal agentovi do Paříže. Tam si je třeba za tři hodiny vyzvedli, přes noc zpracovali, rozmnožili a rozeslali vlakem. Teď už je to pryč. Kdybych byl v Praze na cestě s králem, vytáhl bych notebook a všechno bych jen přeposlal. A za chvíli to vidí všude na světě.
Takže ta změna je mimořádná
Ano, všechno je teď mnohem rychlejší. Zprávu člověk hned odešle. Dříve jsem třeba sušil film hotelovým fénem a pak se vybral nejlepší obrázek. Naskenoval jsem ho na obrovském skeneru, se kterým jsme cestovali.
Teď je ale fotograf každý, kdo má mobil…
Ano. A to je další věc, která se změnila. Dřív jsme byli jediní fotografové. Teď je fotografem každý s telefonem a ty dnes fotí fantasticky. Je to velká změna. Byl to úplně jiný způsob práce, tehdy jsme měli jakousi exkluzivitu. A taky když jste propásli nějaký snímek, tak se o tom nikdo moc nedozvěděl. Ale teď když prošvihnete fotku, tak ten okamžik zachytí někdo jiný.
To je pravda. Jaké byly vaše tři nejoblíbenější momenty, které se vám podařilo zachytit?
No, první byl nejsmutnější. Byl to pohřeb princezny Diany. Byl jsem v opatství, takže jsem zachytil blížící se rakev s celou rodinou za ní. Fotka se dostala na dvoustranu v Newsweeku, takže to pro mě bylo skvělé. Ale zároveň velmi smutné.
Další můj oblíbený snímek je ze 40. narozenin krále Karla III. v Birminghamu. V určitém momentě začal tančit, obrázky tedy nic moc, ale bylo to opravdu, opravdu vtipné.
A pak fotky z Balmoralu ve Skotsku, kde jsem fotil krále a prince Harryho a Williama na břehu řeky. Všichni měli na sobě kilty a vypadali velmi uvolněně. Krásné fotky. Bylo to hodně krásných okamžiků. Ale všechno se to nějak změnilo. Dneska by bylo mnohem těžší být fotografem královské rodiny. Dneska už bych to dělat nechtěl.
Jak vzpomínáte na svůj první fotoaparát? A který typ to byl?
Mě naučil fotit můj otec. Byl německý Žid, který utekl z Německa, přišel do Londýna a otevřel si agenturu Camera Press, která dodnes funguje. Před několika lety zemřel. Ale naučil mě fotografovat a dal mi můj první fotoaparát, což byl Rolleiflex. Je to takový krabicový foťák a člověk se do něj díval shora. Byl báječný, ale já chtěl malý Nikon. Tak jsem ho prodal, čehož teď lituju.
A co děláte teď?
V současné době podnikám. Je to obtížné vysvětlit, ale jde o transdermální náplasti. Znáte nikotinové náplasti k odvykání kouření? Nasadíte si náplast a ta vám přes kůži dodá nikotin. Děláme něco podobného, ale ne s nikotinem. Máme náplasti s vitaminem D nebo B a taky děláme jednu na kocovinu. Když to přeženete s pitím, tak si ji večer nasadíte, ráno se probudíte a cítíte se skvěle.
Díky tomu jsem se seznámil s pracovnicí britské ambasády, která mi zprostředkovala kontakt na distributora v České republice. A přišla řeč i na focení královské rodiny. Při příležitosti korunovace chystali v Praze výstavu, tak jsem jim poskytl nějaké fotky a oni mě sem s manželkou pozvali.
A už jste předtím v Praze byl?
Ano. S Charlesem a Dianou v devadesátých letech. A pak jednou na konferenci. Takže jsem tu potřetí. Vzpomínám si, že když jsem tu byl poprvé, jedl jsem opravdu dobrý kaviár. Už si ale nepamatuji, kde to bylo. Teď jsem tu, abych pomohl propagovat výstavu.
Je docela příjemné vidět své staré fotky na výstavě, zase něco dělat a nesedět jenom doma. Takovéhle obrázky rychle ztrácí hodnotu. Stávají se historickými. Ale jinak bude výstava ve Westfield Chodov až do 20. června, tak se přijďte podívat.
A řeknu vám ještě jednu věc. Myslím si, že Karel III. bude dobrým králem. Nebude kralovat tak dlouho jako královna, to je logické. Mám ale krále opravdu moc rád. Vždycky byl ke mně velmi milý, okouzlující, kdykoliv jsem se s ním setkal. I když tedy mluvil jsem s ním přímo jen dvakrát.
Poprvé to bylo před jednou z cest. Při takových příležitostech se pořádaly novinářské recepce a na jedné z nich ke mně přistoupil a zeptal se, co dělám. Potřásli jsme si rukou a já jsem odpověděl, že jsem fotograf. A o dva týdny později a v jiné zemi se mě zeptal na totéž. Když se nad tím zamyslíte, kolik lidí za ty dva týdny potkal, to mohly být tisíce, tak je jasné, že si to nemohl pamatovat. Odvětil jsem, že jsem mu to řekl už před dvěma týdny. Že jsem fotograf.
A pak jsme se rozesmáli. Víte, bylo to milé. Myslím, že bude velmi dobrý král. Hodně pomohl třeba rozšíření biopotravin. Byl to on, kdo nás s nimi seznámil a díky němu můžeme jíst jídlo, které není plné chemikálií.
Jaká je komunikace s královskou rodinou?
Jako fotografové jsme s nimi moc nekomunikovali, to probíhalo přes tiskovou kancelář. Takže to nebylo o dialogu nebo nějakých vztazích. Takové tři nebo čtyři měsíce před cestou nám oznámili, kam se jede a co se tam bude dít. Prostě jsme dostali itinerář a tím bylo řečeno vše. A jednali jsme samozřejmě s jejich týmem, ne s nimi samotnými.
A plánování cest?
To jsme řešili s tiskovým oddělením Buckinghamského paláce. Dali nám instrukce. Který hotel si máme rezervovat, kdy tam máme být a podobně. S hotely jsme neměli na výběr, navíc se tam konaly tiskové konference. A ten zatracený hotel byl samozřejmě ten nejlepší a taky nejdražší ve městě. Platili jsme si to sami a stálo to majlant. Nebo vnitrostátní lety, abychom s nimi mohli držet krok třeba během cesty po Austrálii. Tam jsme měli něco kolem 40 přeletů, takže si dokážete představit, jak to bylo drahé. Ale prostě jsme se museli řídit pravidly a oni nám říkali, co máme dělat. Vzpomínám si ale, že na začátku se k nám novinářům chovali mnohem přátelštěji. Někdy nám dokonce dovolili letět s delegací.
Vypadá to, že vaše náklady byly vyšší, než kolik jste vydělával?
Byly hodně vysoké, to ano. Někdy jsme si museli letadla pronajímat, protože královská delegace letěla vlastním letadlem z bodu A do bodu B po trase, na které žádné pravidelné lety nelítaly. Takže jsem byl takový James Bond. Zrovna tohle bylo velmi zábavné, ale také to bylo velmi drahé.
