Začne vyprávět ještě před tím, než se nadechnu k první otázce. „Máte mě tady! V mý radostný verzi! Něco vám povim! Zaspal jsem, moje snoubenka mě vzbudila až pět minut před prvním interview! Jóóó, ten chudák novinář před vámi! Našel unavenou, zmatenou a hrozně nepříjemnou verzi mě samého! Ale teď už jsem v pohodě! Vy jste si mě vylosovala ve skvělým rozmaru!“ Slavný skotský komik zabývající se milostnými vztahy Daniel Sloss (30) v rámci svého velkého turné vystoupí v pátek 3. června v Praze . Asi bude lepší nechat ho… prostě jen mluvit.
Vy jste se zasnoubil a…
Jojo, zasnoubil! Zasnoubil! Zasnoubili jsme se během lockdownu! Protože nebylo co jinýho dělat. Teda snoubenka nesnáší, když náš příběh vyprávím takhle. Ale je v tom dost pravdy.
Chcete říct, že se zasnoubil člověk celosvětově proslulý svou show Jigsaw, tedy Puzzle, která je celá o rozchodech, rozvodech a o tom, že nejlepší je být single?
Pro mě je to tak zajímavá věc! Když jsem show Jigsaw psal, bylo mi pětadvacet. Právě jsem utekl z otřesnýho, toxickýho vztahu, vzpamatovával jsem se a říkal si, jaká to je úleva, být prostě sám. Protože zůstávat s někým, s kým být nechcete, je horší, než když je člověk single. Tak jsem si říkal, že povzbudím lidi, aby se nedostávali do nefunkčních vztahů jen kvůli okolí nebo jenom proto, aby aspoň někoho měli. Jigsaw ale nebylo myšleno proti lásce! Moji rodiče jsou spolu celý život, v rodině nemáme žádné rozvody. Já v opravdovou lásku věřím!
Ale jste nejslavnější rozvodový komik na světě, lidé vám na sociálních sítích posílají zprávy o svých šťastných rozchodech. Jsou jich statisíce.
No jo, když nastoupil můj pořad na Netflixu, tak to celý bouchlo. Stal se ze mě rozbíječ vztahů a z mýho stand-upu speciál proti lásce. To už mi nikdo neodpáře. Proto o snoubence na jevišti radši nemluvím, i když je pro mě zásadní a dělá ze mě lepšího člověka. Život s ní je prostě mnohem lepší, než když jsem byl sám. Život, který jsem vedl jako singlista, byl už tak strašně skvělej, ale tenhle je ještě lepší!
Pokolikáté už budete v Praze?
Řekl bych, že popátý! Jo, Česká republika, ta je mýmu srdci velmi drahá – byla jedním z prvních míst na našem prvním turné před asi tak pěti šesti lety. Moje agentka Marlene se mě tehdy ptala, jestli bych nechtěl jet šňůru po Evropě. A já jí řekl, že je to blbý nápad. „Nemají tam žádný pořádný komedie, neuměj’ anglicky!“ Prostě jsem měl naivní představy, jako ostatně všichni Britové, co si myslí: „My jsme blbí, tudíž všichni na světě musej’ bejt taky blbí.“
Ale vy nejste Brit, vy jste Skot.
No přesně! Ještě navíc, děkuju! Ale prostě myslel jsem si, že na nás nikdo nepřijde, protože mě v té době v Evropě v televizi nevysílali. Nedošlo mi, že v Chorvatsku, v České republice nebo třeba ve Španělsku existujou fanoušci, co sledují komiky na internetu, on-line. Takže si to uvědomte: je ještě před mým účinkováním na Netflixu, jsem zvyklý, že ve Skotsku na mě chodí řádově 300–400 lidí za večer, v Anglii tak sto pade, a pak přijedeme do Prahy a tam na mě čeká pět set diváků! Načež jsme den poté dorazili do Estonska, kde jich bylo sedm stovek!
Předpokládám, že vaše obecenstvo je sice z různých států, ale má něco společného…
V Evropě tvoří polovinu mého obecenstva ti, kteří znají moji práci a nemůžou se dočkat, až mě uvidí naživo. Druhou polovinu pak ti, které ti moji fanoušci uprosili, aby šli taky. „Pojď se mnou, věř, že se ti bude líbit!“ Což vám vysvětluje, proč se polovina mého obecenstva tváří něco jako: „Co je todle, do prdele, za týpka?“
Očekáváme i vaši knihu o vztazích. Myslím, že ji ve Spojených státech chtěli vydat už loni…
Ano, ano, ale zbrzdila to korona! Najdete tam deset kapitol, každá z nich je zaměřená na určitej typ vztahu, ať už s rodiči, sourozenci, nebo s rodnou zemí. No, a když přišla pandemie, všichni kolem mě se nervově zhroutili, a to včetně mě. A tak mě napadlo, že bych měl připsat taky kapitolu o vztahu sám se sebou. Tu knihu jsem musel značně předělat, protože jsem se za poslední rok a půl dost změnil. Byl jsem hodně sebevědomý, až arogantní a tahle moje ego bublina v posledním roce a půl absolutně vybouchla – na sračky. Nemohl jsem účinkovat, což byl poté, co jsem právě odjel osmnáctiměsíční turné kolem světa, dost šok. Navíc na turné jsem nežil nejzdravěji, kouřil jsem a pil, abych to všechno zvládl...
Dokud to nebylo jako v Trainspottingu.
Já vím, že nás všichni znají hlavně z tý skotský klasiky, z Trainspottingu, takže vězte, že do heroinu jsem zatím nešel z jedinýho důvodu: mám děsnej strach z jehel. Ale v momentu, kdy ho přetaví do pilulky, tak do toho jdu! Ale pak je tu taková jedna zasraná věc – vaše ego. Já stand-up strašně moc miluju, takže jsem se deset let nesoustředil na nic jinýho než na něj. Cestoval jsem po světě mnohem víc než ostatní komici. Říkal jsem si: tohle je moje práce, chci v ní být nejlepší. Dařilo se mi vždycky dobře, ale to, co se dělo v posledních třech letech, po mých pořadech na Netflixu, to snad ani nebylo možný. Všichni se zbláznili, ať jsem jel do jakékoliv země, stál jsem před patnácti sty, dvěma tisíci lidmi za večer, prostě poslední tři roky jsem byl jen Daniel Sloss, komik.
A najednou...
A najednou jsem byl sám doma a nic nedělal! Jenom já, moje snoubenka a naše kočka. Občas zašel můj kámoš Ryan. A tak jsem si uvědomil: „Ty bláho, já nemám vůbec žádný podělaný koníčky! Když nebudu komik, nestojím za nic! Nemám žádnou vlastní podělanou hodnotu! Podělanej stand-up!“ Naštěstí jsem se v lednu přihlásil na terapii, kterou jsem tak či tak potřeboval po tom velkým turné, a ta mi pomohla přežít. A taky to, že to moje snoubenka nebrala vážně: „Já tě miluju, ty idiote, je jedno, co budeš dělat, já miluju tebe!“
Hubris je vaše jedenáctá show. Co v ní bude?
Žádný téma není tabu, jen jediný neplánuju: nebudu mluvit o politice. Kdo zná moji práci, ví, že jsem hodně liberální. Nemusím to ani říkat. Jsem velký dobrák, samozřejmě levičák. Ale spoustu levičáků taky nenávidím. Politika umí hodně rozdělovat, proto ostatně existuje, je takhle vymyšlená. Zatímco komedie lidi spojuje. A já politickým směrem nechci jít, protože ve svým obecenstvu vítám levičáky i pravičáky. Chci tam mít obyčejný lidi ze střední třídy a chci, aby se smáli. Žádný „my versus oni“. Pokud by mělo dojít k nějakému rozdělení, tak jedině tak, že moje obecenstvo bude naštvaný na mě.
Jak si píšete scénáře?
Na počítači. Zkoušel jsem i jiný metody, protože tolik jiných komiků, kterých si velmi vážím, mi říkalo: „Ty si to píšeš? Tak to je pro psychouše!“ Ale mně to funguje, takhle dostanu myšlenky ven na papír, a když se pak na svoje psaní dívám, pomáhá mi to v soustředění. A když píšu vtip, no spíš píšu nějaký názor, jede mně ten mozek naplno. Tím, že si to napíšu, získám nadhled. Ale zas se to nechci až tak moc šprtat, musí to vypadat přirozeně. Tím, jak se to učím nazpaměť, si vytvářím takovou malou bezpečnostní síť. A pak se vydám na ten natažený provaz, a když natáhnu ruku, obecenstvo má taky ruce, a ten provaz občas přitáhne k sobě... Když si sbírám materiál, umím vymyslet vtip tak, aby fungoval. Akorát pak trvá dalších třicet až padesát podělaných představení, než ten vtip dotáhnu do konce! Aby byl lepší a lepší.
Lepší a lepší, co to znamená?
No jako že se lidi víc smějou. Ono obecenstvo ten vtip občas taky nepochopí. Rozumí mu jinak. Což musím ale říct, že je jejich vina. Protože oni sice humor milujou, ale nikdo z nich nemiluje komedii tak moc jako já. Nikdo z nich. Jsem největší fanoušek v místnosti. Na stand-upy jsem se díval od pěti let! Humor neskutečně zbožňuju, smích byl v naší rodině velká věc.
Jak velká věc?
Když mě máma s tátou počali, žili v Londýně, v hausbótu na Temži, a pravidelně chodili do comedy klubu. Účinkovali tam asi celkem průměrní komici nebo komici, co nebyli v Británii moc známí. Pamatuju si, jak mi bylo tak pět nebo šest let, byl páteční večer a já ležel v posteli, protože už bylo devět nebo deset, a najednou jsem uslyšel, jak se máma s tátou dole strašně smějou. Řezali se tak moc, až jsem si řekl: „Čemu se tak smějou? Tohle musím, do Prčic, zjistit! To chci taky umět! Musím hned teď vědět, co je tak rozesmává!“ Tak jdu dolů a předstírám, že jsem nemocný. Óó, óó, bolí mě bříško, je mi špatně. Dívali se na britskýho standupistu Jacka Deeho a na jeho televizní seriál Live at the Apollo. A já těm vtipům nerozuměl. Nevím, co říkal. Ale! Viděl jsem muže s mikrofonem, co sprostě nadával. Nadával na pódiu. Já se za nadávání dostával do problémů! Ale tohle byl dospělý chlap, něco řekl, za tím dodal „fuck“ a obecenstvo mu tleskalo! No v jaký práci vás tohle nechají dělat?
Díval jste se pak s nimi?
Táta mě na to nechával koukat víc a víc, a když mi bylo šest nebo sedm, nechal mě dívat se na americkýho standupistu Billa Hickse, aby zjistil, jestli tomu rozumím. Rodiče mi nevysvětlovali každej vtip. Jejich krédem bylo: když tomu nerozumíš teď, tak jednoho dne budeš dost starej na to, abys to pochopil. Nebudeme s tebou nutně vést podivný rozhovory. No, a když jsem byl teenager, utrácel jsem všechno svoje kapesné na eBayi, kupoval jsem si všechny komediální DVD, co jsem tam mohl najít. Kupoval jsem cokoliv, co mi vyhledávač nabídl, a pak jsem se na to díval. Díky tomu jsem získal velmi divné stand-up speciály – třeba skvělej Jamie Foxx taky dělával stand-up komedii! A byl v tom fakt děsnej. Tak neskutečně špatnej! A já na to koukal.
A hercem jste být nechtěl?
Když jsem byl teenager, bavilo mě herectví, chodil jsem hrávat pondělky a úterky. Líbilo se mi být na pódiu, ale ne hraní vážných věcí. Nebavilo mě předstírat, že jsem někdo jiný. Protože když děláte vážné věci, nevíte, jak dobře je děláte. Není tam žádná okamžitá reakce. Kdykoliv jsme dělali něco, co bylo založené na humoru, tak jsem to měl v paži. Protože něco řeknete, obecenstvo se zasměje a vy s tím můžete dál pracovat.
Kdy jste stál poprvé na pódiu sám?
Myslím, že na stand-up jako takový mě přivedla máma, když se mě jednou zeptala: „Co kdybys to zkusil?“ Když mi bylo šestnáct, zapsala mě do nějakýho kursu pro komiky, což ale nedoporučuju. V kursech komedie vás naučí základy. Pro moji kariéru nebyly vůbec určující, ale byl to takový úvod do toho světa. Jo a první dva roky mé kariéry jsem ještě nemohl řídit, takže mě na všechna představení vozili máma s tátou. A moje máma, vsadím se, že se jí to nebude líbit, co teď řeknu, moje máma mi v sedmnácti zařídila falešnou občanku! Některý komediální kluby by mě totiž jinak nepustily dovnitř – byly to zároveň i bary a muselo mi být 18, abych mohl dovnitř. Tak mi koupila falešný dokumenty, abych mohl na pódium!
Co vám v sedmnácti připadalo vtipné?
Neměl jsem na tenhle svět žádný hluboký názory. Můj první vtip byl o tom, jak velký prsa měla moje máma a jak mě za to ve škole šikanovali. Moje další vtipy byly o masturbování a o tom, že jsem byl panic. A pak to bylo zase o tom, že jsem s někým měl sex a že už nejsem panic.
Prostě jak šel život.
Když se teď dívám na svoje začátky, skřípu zubama. Pere se to ve mně, když se na ty dřívější věci dívám. Protože tam prostě nic moc neříkám. Ale já neměl co říct, nic moc jsem ještě nezažil. Jsem sice hrozně rád, že jsem ty show dělal, ale jsem stejně hrozně rád, že nejsou nikde veřejně k vidění.
A kdy se oženíte?
2022. Květen příštího roku.
No a od té doby budete šťastně ženatý a budete mít děti a všechno bude perfektní. O čem budete potom dělat humor?
To je moje největší podělaná noční můra! A neříkám to kvůli tomu, abych shodil jiné komiky, to ne. Já kolegy uznávám, na Netflixu se dívám odjakživa na všechno, mám přehled. Ale v nějaké části komikova života vždycky narazíte na znamení, kdy si říkáte: Aha, kámo, tak ty jsi skončil! Je to vtipné, ale už neposouváš hranice! A to se běžně děje, když komik začne vykládat vtipy na téma „moje žena a moje děti“. Když víc než padesát procent toho, co říká, tvoří povídání o jeho starý, tak to může být pořád brilantně vtipné, ale už tam není ta břitkost, ta riskantnost. Je z toho znát, že vaší životní prioritou už není stand-up, ale rodinný život. Ale stejně chci být pořád ten nejlepší a i kvůli tomu moc nemluvím o své snoubence, protože je to naše láska – a lidi taky nemusej’ mít náladu to poslouchat.
Celý Jigsaw byl ostatně o tom, jak jste nesnášel, jak se někteří lidé chlubí svými skvělými vztahy a báječnými partnery.
Přesně, metou svoje happy vztahy do tváří ostatním a kvůli tomu pak spousta lidí naběhne do vztahů, ve kterých nechtějí být. Myslím, že to lidi v sobě pořád mají: kamkoliv jdeme, soudíme druhé podle jejich schopnosti s někým být. To je pro naši civilizaci to pravý štěstí. A pokud s někým nejste, tak s vámi něco musí být špatně! Ale vy jste prostě třeba ještě nenašli tu správnou osobu, to je celý. Nebo vám to takhle vyhovuje. Nebo cokoli jinýho. Já nikdy nepůjdu na pódium a nebudu říkat: „Óóó, moje snoubenka tuhle říkala něco děsně srandovního, jen si to poslechněte!“ Protože obecenstvo pak určitě vycítí a bezpečně pozná, že jsem už za zenitem. Jako jo, mám strach, že můj stand-up bude za pár let stát za starou belu! Snad to nebude už zítra.
Daniel Sloss patří k současné světové špičce stand-up comedy, vyprodává velká divadla: za všechna London Palladium (2300 míst), AFAS Live Amsterdam (6000 míst) či šest sérií v offbroadwayském divadle na Manhattanu v New Yorku. S předchozím turné X navštívil čtyřicet zemí (včetně Česka) a odehrál při tom 300 představení po Evropě, Velké Británii, USA, Kanadě, Austrálii, Hongkongu a Japonsku. V moskevské aréně proběhl jeho večer jako vůbec největší komediální show v angličtině. Film X se momentálně promítá na HBO v USA a Kanadě, Slossovy speciály Dark a Jigsaw streamuje Netflix ve 190 zemích a 26 jazycích. Jeho turné po Austrálii na jaře 2021 bylo největším dubnovým a květnovým živým turné napříč žánry na planetě. Jeho debutová kniha Everyone You Hate is Going to Die vyšla letos v říjnu v nakladatelství Penguin Random House. V Praze byl několikrát, mimo jiné v Divadle U Hasičů (v roce 2016 se show So?, v roce 2017 s NOW) či v Kině Lucerna (v roce 2018 se show X); vždy bylo beznadějně vyprodáno. Nyní vystoupí v pražském Foru Karlín 18. ledna 2022 s novou sólovou show Hubris, s níž teď cestuje po USA. Show obsahuje sexuální témata a časté vulgární výrazy; doporučený věk diváků je nad 16 let.
