nahoru

Režisér Pavel Göbl: Můj nový film Tichý společník provokuje, kouše, skřípe mezi zuby

Viliam Buchert 8. června 2021 • 15:00
Trailer k filmu Tichý společník
• video: 
Youtube @Czech FILM

Jeden z našich nejoriginálnějších tvůrců, režisér, scenárista a spisovatel Pavel Göbl, tvrdí, že „netočí a nepíše proto, aby naplňoval někoho mustry a představy, ale aby něco řekl“. A dodává, že by „měly existovat i filmy a knížky, které jdou mimo očekávání“. Göbl to ale nejenom říká, také to skutečně dělá. Navíc svými často na dnešní dobu nekorektními názory rád provokuje. Důkazem je i jeho nový film Tichý společník, který má premiéru ve středu 9. června a další den jde do kin. I když jeho uvedení, podobně jako v jiných případech, posunula koronavirová pandemie.

Film Tichý společník jste natočil podle vlastní stejnojmenné knihy, za kterou jste v roce 2009 získal prestižní literární Magnesiu Literu za objev roku. Bude Tichý společník pro diváky opět překvapením, podobně jako jiné vaše filmy?

Stoprocentně. A nejenom pro diváky, ale i pro moje kritiky. Když totiž někde promítám svoje filmy, lidi říkají – to je škoda, že jsme o tom nevěděli, na to bychom šli rádi do kina, raději než na to, co tam obvykle je. Já to slyším rád, ostatní většinou neradi.

Teď hovoříte o svých filmech Odborný dohled nad výkladem snů a Odborný dohled nad východem Slunce v hlavní roli s legendou českého undergroundu, muzikantem Vratislavem Brabencem?

Nejenom o nich. Taky o mém Kováři z Podlesí nebo Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Vlastně o všech, kromě golfové komedie Veni, vidi, vici. Když jsou ty filmy čerstvé, jsou oficiálně neviditelné, ale po čase se doslýchám, že jsou vlastně něčím významné. Jenže ony jsou nenápadné a nikam jakoby nepatří.  

Čím to je?

Protože nechodím do kina? A pak neznám „předlohy.“ A protože netočím a nepíšu, abych naplňoval nějaké či někoho mustry a představy. Ale abych něco řekl. Třeba v Tichém společníkovi uvidíte, že i nečisté zvíře může dostat jméno určené svatému prorokovi.

To zní na jednu stranu sympaticky, ale i trochu nadutě, nemyslíte?

Není to nadutost, je to přirozenost. A taky přesvědčení, že by měly existovat i filmy a knížky, které jdou mimo obecné očekávání. Tak jsem se obětoval a dělám to já. Ale na druhou stranu jsem třeba férově upozornil distributora, že třeba Tichý společník není dobrý nápad pro multiplex. Hodí se do jiných kin. A pokud chce někdo posoudit něco z mé celkové tvorby, najde ty věci na internetu.

Tichý společník má premiéru 9. června v Uherském Hradišti a den poté jde do kin. Proč právě v Hradišti?

Protože ten Tichý společník nesplňuje představy hlavního města o filmu z Moravy. Vznikl tady a je tedy logické, aby šel do světa odsud – z domu. Obrazně řečeno – neexistuje důvod diváky, kteří často od filmu čekají třeba akci a zábavu bez nutnosti věci si spojovat a domýšlet, vnímat postavy na plátně jako živé lidi, a ne jako herce při výkonu, trápit mým filmem.

Nezní to poněkud povýšeně? Co na takový názor říkají producenti v čele s Czech Filmem, Česká televize jako koproducent a Bonton, coby distributor?

A k tomu ještě Státní fond kinematografie či Filmová nadace, kteří podpořily výrobu. Svůj závazek k nim si uvědomuji, ale na druhou stranu – standardní výrobek jsem nikdy nesliboval. A navíc – ze zkušenosti už vím, že čas je na mé straně

Film jsem viděl a místy jsem měl u jeho sledování pocit, že mě chcete vyhodit z rytmu.

A toš to vás lituju, pokud jste se u toho nějak trápil. Takže pomalý film, bez dynamické kamery, i když je krásná od mistra Jana Horáčka, v podivném nářečí a také s neherci. Navíc s rozbitým temporytmem – protože lidi tam mluví opravdovým nářečím, a ne jeho zparchantělou představou jako obvykle.

Říkáte sice neherci, ale v Tichém společníkovi hraje hodně známých herců.

Ano i ne. Jsou tam Ondra Malý, Klárka Issová a Bolek Polívka, ale já na ně jako na hvězdy nemyslím, vlastně ani jako na herce. Film vznikal podle víc než 10 let staré knížky a bylo těžké, abych v sobě vydoloval něco, co bych už neměl v hlavě stokrát přehrané. Nevěděl jsem, jak ty herce vést, protože jsem ty postavy znal zpaměti a možná až zbytečně moc. Ale oni tři mi neskutečně pomohli – znali knížku a udělali ty figury podle sebe, a to tak lidsky čistě, až splynuli s Kopanicemi. Oni totiž nejsou celebrity, jsou to osobnosti.

Jak to myslíte, splynuli s Kopanicemi?

To je kus Slovácka, kde se natáčelo. Kromě nich tam jsou herci ze Slováckého divadla v Hradišti, paní Zetelová a pánové Šulaj a Vrtáček. Všechny ostatní role obsadili místní z bánovského souboru Pod lampů. Ve větší roli ještě účinkuje skvělá dramatická spisovatelka Petra Vašíčková a v těžké roli, mírně opožděného souputníka Ondry Malého, bánovský místostarosta Marian Čubík. A parťáka Bolka Polívky hraje - pan Polievka. Opravdu se tak jmenuje.

Ondřej Malý ztvárnil hlavního hrdinu a prý k němu existuje němu reálný bizarní předobraz. Je to pravda?

Ano. Existuje Mira Malina z Horní Bečvy. Tam přespává na zastávkách, tam rozdává peníze dětem, za to že ho pozdraví, tam pokřikuje, že je izraelský terorista a zároveň Alláhův mazánek, tam nabízí kolemjdoucím ženám orální sex výměnou za vstupenku do nebe.

Vstupenka do nebe za sex? To by nevymyslel ani Dominik Feri.

Jistě. Tím, že by mu dali – vykonají přece dobrý skutek. Zželí se jim ubožáka.

V dnešní době typický nekorektní hrdina. Co na to obránci menšin a feministky?

Jo, na feminismus jsem se ho ptal.

A?

No, řekl - to je latinsky, že? Takže, vážení korektní svazáci, kterým jeho postava vadí, a to už vím, že vadí – tento člověk má svůj mozek, a pobekuje už 30 let. Jestli to, co pobekuje, nekonvenuje vaší představě – trhněte si, nemám nejmenší chuť řídit se vašim názorem. Svět tady není, aby splňoval vaše představy. Nohy nemají tvar bot. Navíc, vám nikdy nešlo o menšiny, jde vám jen o „pochod institucemi“ a o moc – vy na menšinách pouze parazitujte. Takže už vím, že film nemá, z těchto důvodů, smysl posílat na Západ, nebo právě naopak?

Možná naopak někoho představy naplní. Dnes jsou názory hodně vyhrocené a rozdílné. Že nenaplní přání nejrůznějších aktivistů je snad jejich věc, ne?

Já vím. A odpusťte mi, že mě to netrápí. Jenže ona neexistuje nutnost splňovat někoho představy a taky neexistuje důvod – nepřekročit jejich hranice. Znám předem všechny možné výtky, dokonce jsem je znal dřív, než padla první klapka.

Zase v tom ale cítím určitou namyšlenost. Neměl by být i umělec pokornější?

Vysvětlím obrazně. Když měl film jít loni na podzim do kin, tedy předtím, než je zavřeli kvůli koroně, napsal nějaký borec kritiku, hezkou, pochválil, že to s „vesnickými reáliemi a lidmi“ umím líp, než jiní, ale čemu, že nevěří – je nářečí. To, jak ho zvládli neherci. Jenže – oni ho nemohli nezvládnout, oni jinak nemluví, jsou místní. Když ho moje kolegyně Adéla na toto upozornila, vysvětli: „Aha, to jsem nevěděl, že jsou přímo vodtaď. Jsem si to asi představoval jinak.“

A to je ono! V tom, čemu říkám „pražská kinematografie“ (česká pod jejím vlivem zaniká), jsou určující představy – jenže ty často nejsou pravdou, jsou vycucané z prstu, zvlášť ty o Moravě, a kór o té mojí Moravě, o Slovácku a Kopanicích. Dopředu jsem i u Tichého společníka věděl, že je nesplním. Ani formou zábavy, ani intelektuální obdobou této představy. A proč bych to proboha dělal? Abych dostal doma po čuni? Fakt nemůžu natočit řachandu o srandovních Moravácích, kteří pohřbívají ve stoje.

Možná by mnohé pobavila víc a víc by vydělala.

Pardon, ale neserte. Ono to o tom pohřbívání ve stoje beztak je a postavy též nejsou partou géniů. Ale samotné pohřbívání ve stoje, je tady ukázané jako ztráta vztahu západní civilizace ke svým kořenům, ba jejich popírání. Je navíc zastřené, tím, jak hlavní postavy hledají, co ztratily. A vnímavější vede k otázce - může nás ztráta, něčeho na čem lpíme, osvobodit? To, že i dnešní divák naprosto v pohodě přijme film jako je Tichý společník, se mi potvrdilo při hromadných projekcích filmu. Viděl jsem ho se zhruba tisícovkou lidí, a proto vím, že si možu byt jistý, že jsem si nezkurvil vlastní knížku, a že jsem neudělal ze svých spoluobčanů paka, a že jsem nenatočil výrobek podle mustru – za to bych totiž podle svojí víry přišel do pekla. Ale je pravda, že u nás reagují lidi na film úplně jinak než v Praze. Tam můžou ohrnovat nos.

Pro koho ten film tedy je?

Rozhodně není, jak někam napsala jedna korektní svazačka – pro dospělé muže intelektuály. Teda je i pro ně, ale míň, než bych sám čekal. Z projekcí mám zkušenost, že se nejvíc líbí otevřeným lidem nezasaženým potřebou srovnávat a žvanit, což považuji za soudobý mor, dokážou si pamatovat narážku a spojit ji do celku. A zůstalo jim samostatné svobodné myšlení. Což je věc, kterou začínám postrádat u dnešní mládeže.

Až tak?

Vám nezačíná jejich jistá část připomínat mravence? Svazáky? Ale o tom jsem nechtěl mluvit.

Bojíte se toho?

Ne, ale nemám k nim chuť. Ty jejich otravné progresky, třeba debilita cancel culture. Fungují tím jako volební nadháněči nahnědlých populistů, takže – škodí menšinám hned dvakrát.

To už by byl popis jiné pohádky, kdybych to měl říct trochu filmově.

Jenže jaloví sobci cenzurují už i pohádky. Proč otravují touto svou úchylkou ostatní? Jen prase vidí za vším prasárnu, jen rasista vidí za vším rasismus a tak dál. Politická korektnost zdegenerovala a stala se karikaturou sama sebe.

A na co máte chuť?

V poslední době, stále častějc na amerického legendárního hudebníka Captaina Beefhearta. A na bramborovo makové placky, jaké dělala babička rovnou na sporáku, a které už nikdy neochutnám. Proto jsem asi i natočil Tichého společníka – jako ekvivalent těch zapopelených placek. Taky skřípou mezi zuby. Chápete?

Snažím se.

Jo a hudba je ve filmu taky excelentně nemódní. Dělal ji Toncek Veselka, potomek Dvořáka, Janáčka a Háby a ústřední melodii jsme si vypůjčili od pana Pavlici z Hradišťanu, jde o jeho úpravu jihoafrické lidovky, takže film je opravdu multikulti.

Pavel Göbl (54)

Český filmový režisér, scenárista, spisovatel i příležitostní herec. Narodil se v roce 1967 v Uherském Hradišti, ale vyrůstal v Uherském Brodě. V letech 1995-2002 vystudoval katedru hrané režie na pražské FAMU, kde už za studií nasbíral řadu ocenění. Je režisérem (a u některých i scenáristou) filmů Tichý společník (2020), Odborný dohled nad výkladem snů (2018), Odborný dohled nad východem Slunce (2014), Kovář z Podlesí (2013), Gorila (2011), Veni, vidi, vici (2009), Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2006), Balíci (2004, TV film) nebo Šťáva (TV film). Napsal knihy Tichý společník, která dostala v roce 2009 ocenění v literární soutěži Magnesia Litera, či dílo Penis Pravdy. Natáčení nového filmu Tichý se odehrávalo na podzim 2019 v oblasti Bílých Karpat ve Zlínském kraji.

 



Klíčová slova: film, Pavel Göbl, tichý společník



Diskuse ke článku