Promarněná příležitost i skvělý způsob, jak zvednout povědomí o hrozbě jaderných zbraní. Názory japonské veřejnosti na životopisný film Christophera Nolana o Robertu J. Oppenheimerovi se různí. Není divu. Žádný motiv z japonské historie nerezonuje tolik jako trauma způsobené ve dnech 6. a 9. srpna 1945, kdy lidstvo vůbec poprvé zažilo vojenské použití atomové bomby. Nebylo přitom jisté, zda se snímek vůbec dostane do japonských kin.
Fanoušci v nejrůznějších koutech světa mohli film Oppenheimer vidět už při jeho premiéře loni v červenci. I díky efektivnímu marketingu dokázali tvůrci přilákat masy. Miliony lidí se tak obecným předpokladům navzdory hrnuly do kin, aby mohli na vlastní oči zhodnotit tříhodinové filozofování o jaderné fyzice. Jednu z nejočekávanějších kinematografických událostí roku jsem si tehdy nenechal ujít ani já. A jelikož se blížil můj odlet do Japonska na roční studium, o to víc mě zajímalo, jak se místní k tomuto vyobrazení zlomového okamžiku dějin postaví.
Odpověď nepřicházela. Japonští distributoři vysílali do éteru nejednoznačné signály. Chtěli prý počkat, jakou odezvu film vyvolá na mezinárodní scéně. Tenhle postup sám o sobě neobvyklý není. Blockbusterové snímky v Japonsku vychází často i s několikaměsíčním zpožděním. Kina si tím vytváří prostor k manévrování. Zkrátka pokud daný film není úspěšný v zahraničí, investují do něj méně peněz. V tomhle případě je však nutné dodat kontext. Datum světové premiéry Oppenheimera bylo stanoveno na konec července. Tedy jen krátce před výročí dopadu atomových bomb na Hirošimu a následně na Nagasaki. Vysvětlení původního odkladu bylo nabíledni.
Jenže měsíce plynuly, ticho pokračovalo a zvědaví fanoušci začali šířit nejrůznější spekulace. Podle některých hrozilo, že se Nolanův Oppenheimer nikdy do japonských biografů nedostane. Začátkem prosince loňského roku konečně přišel zlom. „Christopher Nolan vytvořil jedinečný kinematografický zážitek, který překračuje tradiční způsob vyprávění a je nutné jej vidět na velkém plátně,“ prolomil mlčení distributor Bitters End. Datum japonské premiéry připadlo na 29. března 2024. Jen několik týdnů poté, co Oppenheimer získal sedm Oscarů, včetně sošky za nejlepší film.
„Barbenheimer“ jako fenomén i nevhodná propagace
Obecně platí, že každý nový počin Christophera Nolana doprovází obrovská očekávání. Marketing Oppenheimera ale zcela zásadně ovlivnil nečekaný faktor. Ve stejný den totiž kina začala promítat i snímek Barbie. Těžko byste hledali výraznější filmový kontrast. Na jedné straně tíživé, velkolepé drama, na druhé satirou protkaný růžový svět plný panenek. Přesto nebo spíš právě proto se této souhry okolností chytil internet. Sociální sítě zaplavily nejrůznější koláže propagačních materiálů, memy a vtipy – to vše zastřešené chytlavou fúzí názvů obou projektů, která vešla ve známost jako Barbenheimer. Kombinací nákladné propagace a organického působení celosvětové fanouškovské obce tak vznikl marketingový fenomén, který nemá v Hollywoodu obdoby. Před Barbenheimerem nebylo úniku.
Nicméně japonští distributoři zvolili zcela jiný přístup. Žádná masivní kampaň ani reklamní masáž. Oppenheimer se zkrátka stal dalším z řady plakátů, které zdobí vchod do řadového kina. Osobně jsem se o datu premiéry dozvěděl pravidelným a cíleným vyhledáváním nejnovějších informací. Pakliže by se distributoři skutečně rozhodovali na základě dříve popsaného „komerčního úspěchu v zahraničí“, propagace by patrně vypadala podstatně jinak. Nolanův film ostatně ve světě utržil přes 960 milionů dolarů. Ať už rozhodovací proces probíhal jakkoliv, faktem je, že Oppenheimer vzbudil zájem místních. Během úvodního víkendu sice utržil méně než některé nedávno vydané japonské filmy, zároveň ale překonal americké blockbustery Aquaman a ztracené království a Duna: Část druhá. Zda by v Japonsku sklidil větší komerční úspěch, kdyby distributoři do jeho propagace investovali větší množství prostředků, se nikdy nedozvíme. Zdá se ale, že citlivost tématu převážila vidinu profitu. „Snažit se nadchnout Japonce filmem o atomové bombě je docela náročný úkol,“ shrnul lakonicky Takasolo Ando, spolužák z University of Tsukuba.
Kompletně odlišný byl i přístup veřejnosti. Takřka okamžitě po vypuknutí virálního trendu Barbenheimer se z Japonska začaly ozývat nespokojené hlasy. Zdaleka největší se stala kauza studia Warner Bros., které mělo na starosti distribuci filmu Barbie. Japonská větev společnosti zkritizovala své kolegy ze Spojených států za to, že na oficiálním twitterovém účtu Warner Bros. reagovala na fanouškovskou iniciativu Barbenheimer. „Omlouváme se těm, které tato série bezohledných reakcí urazila,“ stálo ve stížnosti. Vedení hollywoodského gigantu přišlo s omluvou, ale postoj části japonské společnosti se nezměnil. Na sociálních sítích se dokonce mezi trendy vyšplhal hashtag #nobarbenheimer. „V USA udělali z Barbie a Oppenheimera meme. To by určitě nedělali, kdyby si uvědomovali, jakou škodu atomové bomby způsobily,“ vysvětloval mi japonskou perspektivu Kai Nakagawa, student z University of Tsukuba.
Ospravedlňuje Nolanův Oppenheimer Američany?
Po osmiměsíčních peripetiích se film Oppenheimer konečně dostal do japonských kin. Dle očekávání už od předpremiéry vyvolává velmi různorodé reakce. „Z pohledu Hirošimy nebyla hrůza jaderných zbraní dostatečně zobrazena,“ nechal se po promítání slyšet Takashi Hiraoka, bývalý starosta Hirošimy. „Film byl natočen tak, aby ospravedlnil argument, že atomová bomba byla použita k záchraně amerických životů,“ opřel se do způsobu vyprávění. Kritika ze strany veřejnosti se pak nesla v podobném duchu.
Mně osobně se poštěstilo vidět Oppenheimera v kině s japonským spolužákem z univerzity a vyslechnout si jeho bezprostřední pocity. „Čekal jsem podrobnější zachycení svržení atomové bomby na Japonsko, to mě zklamalo,“ líčil mi po promítání Kai Nakagawa. „Zajímalo mě, jakým způsobem zahraniční režisér vykreslí pád atomové bomby. Chtěl jsem, aby lidé na celém světě viděli hrozbu atomové bomby,“ pokračoval v kritice. Přesto doufá, že Nolanův Oppenheimer zvedne povědomí o nebezpeční jaderných zbraní. „Japonci mají v rámci školní výuky možnost navštívit Památník míru v Hirošimě, prohlédnout si skutečné obrazy a fotografie a vyslechnout si příběhy lidí, kteří zažili výbuch atomové bomby, což cizinci nemohou,“ upozornil na důležitost vzdělávání o tématu. „Chápu ale, že to není film o atomovém bombardování nebo válce, ale příběh Oppenheimerova života. On sám výbuch jaderných zbraní v Japonsku neviděl, takže bylo pochopitelné, že to ve filmu není,“ pokračoval o něco smířlivěji. Stejnou argumentaci ostatně používá i režisér Christopher Nolan. Podle něj by vyobrazení výbuchů v Hirošimě a Nagasaki zradilo způsob vyprávění, který má příběh vykreslovat očima otce atomové bomby.
Kai se následně vyjádřil i k některým vybraným scénám. „Po jednom zhlédnutí nedovedu přesně říct, jestli Oppenheimer a jeho tým měli upřímnou radost z toho, že se jim léta výzkumu vyplatila, nebo že by se cítili nadřazeně, protože vytvořili zbraň schopnou zničit svět. Ale protože jsem věděl, jaká tragédie bude následovat, nemohl jsem jejich radost sdílet. Naopak, bylo mi z toho zle,“ popisoval scénu zachycující oslavy historicky prvního jaderného testu v rámci projektu Manhattan zvaného Trinity. „Když jsem viděl testovací výbuch, pomyslel jsem si, že exploze atomové bomby není tak romantická, jak ji ukázali,“ dodal. Kritikou nešetřil ani ohledně momentu schůze, během které se Američané rozhodovali, kam shodit atomovou bombu. „Bylo to pro ně jako hra. I když jednali o nepřátelích, těžko se mi chápe, že životy civilistů brali na lehkou váhu,“ líčil.
Mimo jiné jsem se Kaie ptal i na jeho vnímání osoby samotného Oppenheimera. „Vývoj atomové bomby byl součástí jeho vědecké snahy. Když pak došlo k samotnému svržení, byl už jen nezúčastněným pozorovatelem. Film dobře zachycuje rozpor mezi tím, co si Oppenheimer myslel o použití atomových zbraní, a chválou směřující na jeho adresu,“ vysvětloval.
Všemu výše popsanému navzdory si Kai film podle svých slov velmi užil. A není ani zdaleka sám. „Na filmu jsem byl v IMAXU a u scény Trinity testu jsem přímo cítil napětí vědců, kteří výzkumu věnovali roky života. Během finálních 20 sekund, kdy běžel odpočet, se mi rozbušilo srdce a potily se mi ruce,“ neskrýval nadšení Seitaro Higashi, student z Chukyo University.
U podobně citlivých témat bývá kontroverze častým průvodním jevem filmového zpracování. Jistě, reakce z japonské strany se nenesou v tak jednoznačně pozitivním duchu jako v jiných zemích. Přesto věřím, že Oppenheimer dokázal připomenout význam tématu, které se každého z nás týká možná víc, než bychom si byli ochotni připustit.
